I v Karviné v koloniích uprostřed šachet byl svět určitě barevný, v mých vzpomínkách zůstává šedivý, plný uhelného prachu, ať si to rozumem vyvracím, jak chci.

Šedé byly domky, dvorky, černá zem, chodníky a cesty. Tráva  byla zašedlá a stromy…? Ano, musely být zelené, vím. Černě vypadala voda v prapodivných rybnících, zvaných kaliště, které určitě nelákaly ke koupání, ale naháněly hrůzu malému děcku, které si představovalo, že jsou bezedné a propojené se štolami v hlubinách země.

Pravda, občas se ze vzpomínek vynoří světlo a barvy. Dědečkem natírané červené násady nářadí a žlutou barvou vyspravovaný starý nábytek. Červené jahody na babiččině záhonku a malá červená jablíčka na dvou jabloních za oknem.

A potom zázrak. Bílá kvítečka v malém proutěném košíčku, který smím držet. Moc se mi líbí, má krásné dlouhé ouško. Jsem oblečená do nádherných bílých šatiček, nevím, kde se vzaly, nevím, kam zase zmizely. Stojím před kostelem v průvodu dívek, většinou mnohem větších. Babička mě tam vystrčila a opakovala pokyn, že mám jít s ostatními a bílé lístečky kvítků házet na cestu. Nechápu. Házet tuto krásu na černou zem, do prachu? Jdu, trochu se stydím, cítím na sobě upřené pohledy, Opět přibíhá babička a znovu opakuje, že mám kvítky postupně vyhazovat z košíčku na zem, ať se nebojím, že je to tak dobře. Statečně sáhnu do kvítí a házím. Snažím se splnit, co mi řekli – vyhazovat postupně, ne všechny najednou. Cítím, že mám důležitý úkol a zároveň je mi líto těch květinek.