Konzervování

Býváme uzavřeni jako plechovka a jen my sami se dokážeme otevřít.

Svoji plechovku čistíme zvenčí, omýváme, leštíme, malujeme krásnými barvami. Občas ji i vystavíme ve výkladní skříni. Třeba na sociálních sítích.

Ale obsah je zestárlý. Možná snad někdy byl dobrý, svěží. Když jsme ho zrovna nabírali z čistého pramene, radostně jsme z něho pili a osvěžující kapky stříkaly kolem.

Potom jsme si někteří řekli, že raději svůj pohár uzavřeme, aby nám vzácné tekutiny neubývalo a tím jsme ji zakonzervovali.

A tak máme svoje konzervy a odstavili jsme se od pramene.

Nechtělo se nám nabírat stále znovu a znovu? Nabírat a novou vodu beze zbytku využít, na vaření, zalévání, omývání, na léky, proti žízni své i druhých? A jít znovu k prameni, pro čerstvou? Nechat se stále znovu a znovu omývat, nechat ji proudit svým nitrem, propláchnout se od starého a v neustálých proměnách se nebát, ale těšit na zítřek?

Ne, to ne, raději budeme mít každý svou konzervu. Co kdyby přišly horší časy? Co je doma, to se počítá.

A tak máme doma zahnívající tůňku a řeka života vesele teče do dáli.