Smím a mám znít
jediným tónem svým,
na cello zahraným,
hlubokým.
Dlouho a tiše zní,
na tvářích vykouzlí
úsměv mnohým.
Klidně a tiše doznívá
ta melodie zářivá,
s orchestrem přátel
zahraná.
Slova a tóny
lehce plynou,
každý z nás vkládá
notu jinou,
patřičnou,
jedinou.
A stále znějí
skladby živé,
krátké i dlouhé,
veselé,
zádumčivé…
Někdy je slyšet
jenom flétnu,
jindy ji harfa
doprovází.
Po jejich sólu
housle vchází,
pak orchestr
se přidává.
Zněním se vine
nitka stříbrná:
Vědomí
začátků i konců
vetkává
dobrému chtění
všech.
Živá krása
až bere dech
hudebníkům,
kteří hrají.
Zajisté dech se tají
i každému,
kdo se přidat smí.
Může…
A vděčně zní
Orchestr Života.