Velmi neblaze je i mezi čtenáři Poselství Grálu rozšířen chybný postoj v tom, jak si lidé váží duchovní práce. Je to skutečně až nepochopitelné, jelikož jak má být ceněna skutečná duchovní práce, je velmi zřetelně napsáno v Poselství. Nikoliv v obrazech, jinotajích nebo mezi řádky, ale otevřeně – černé na bílém. A přesto se najdou mnozí, kteří si myslí, že výsledky namáhavé duchovní práce by měly být dávány zadarmo, nebo v lepším případě za almužnu, která nepřísluší ani nejméně kvalifikovaných pomocným silám.

Nelze to ze strany lidí s tímto přístupem považovat ani za mýlku, nýbrž jedná se o vědomou domýšlivost a požadovačnost, která chce všechno pro sebe a nic pro druhého. Tito lidé rychle argumentují tím, že duchovní dary jsou dávány shůry, z čehož podle svého pokřiveného smýšlení vyvozují, že dotyčný obdarovaný nemá na výsledcích své práce žádné zásluhy. Zapomínají ovšem – nebo lépe řečeno, nechtějí si uvědomit –, že všechny dary jsou dávány shůry: ať už jde o dar rozumové bystrosti, řemeslné zručnosti či „jen“ fyzické síly. Stejně jako by se ze sebevíce nadaného řemeslníka nikdy nestal mistr, kdyby vytrvale a s největší pílí nerozvíjel svůj dar pro konkrétní odvětví své působnosti, tak by ani duchovními schopnostmi obdařený člověk nikdy nezprostředkoval požehnanou pomoc svým bližním, kdyby svůj dar namáhavě nevyužíval znovu a znovu se vší vážností a vytrvalostí, jaká k tomu náleží. Nikoho přitom nepřekvapí hodinová sazba vedoucího inženýra složitého průmyslového komplexu, zato když člověk, který má duchovní dar, požaduje za svou práci odměnu, která ve své podstatě nedosahuje ani výše průměrné mzdy, potom často následuje údiv, uraženost… ano, i zloba a nenávist.

Přitom v Poselství se lze dočíst například to, že k opravdové duchovní pomoci je potřeba mnohem více tělesných i jemnohmotných sil, než kolik potřebuje právník k sebelepší obhajovací řeči nebo lékař k návštěvám nemocných. Duchovní dary navíc nejsou dávány „jen tak“, nýbrž po velmi dlouhé duchovní přípravě trvající staletí i tisíciletí! Jak ještě někdo může v tomto myslet chybně?

Nejnesprávnější názory o průběhu a náročnosti duchovní práce mají mnohdy ti, kteří se jí nikdy nevěnovali a kterým je často cizí i jakákoliv duchovní námaha. Nedovedou si představit, kolik času a sil si žádá přijímání volání přinášených duchovními posly, léčení léčivým magnetismem, pomoc s nalezením skutečných příčin nemocí atd. Slušný člověk se ovšem v takovém případě alespoň na tyto věci zeptá; žel, najde se však spousta takových, kteří ve své drzosti dojdou tak daleko, že po obdařeném člověku otevřeně požadují, aby jim pomáhal, a to i zcela zdarma!

Samozřejmě, vyrovnání nemusí být vždy finanční, může mít i jinou formu, případně může být i symbolické. To ovšem záleží na člověku, který odvedl práci, jestli takovéto vyrovnání přijme. Pokud si ovšem někdo tento způsob vynucuje, pak to svědčí o jeho obrovské zpupnosti.

Už nikdy nesmí panovat mezi lidmi názor, že duchovní je bezcenné. Proto pro všechny obdařené duchovními schopnostmi, kteří svou práci vykonávají s pokorou a správně, i pro ty, kteří jejich pomoc přijímají, platí povinnost odpovídajícím způsobem si této duchovní činnosti vážit. Kdo by ji chtěl jako příjemce pomoci jakkoliv snižovat, ten si tuto pomoc nezaslouží. Platí to ovšem i pro obdarovaného! Pokud svým přístupem bude umožňovat, aby lidé o duchovní práci i nadále smýšleli nízko, potom si svůj dar nezaslouží a bude mu odebrán, aby svým jednáním nemohl podporovat lidskou požadovačnost.