Přišel ten jemný déšť…
Vytrvale klepe, buší.
Staleté hradby našich duší
rozpouští potají.
Milostiplně roztají.

Po zádech běží jemné chvění,
po rukou husí kůže…
z toho, že láska může
přijít až dolů k nám,
dotknout se mě i tebe.
Srdci spojíme nebe
věrností Světlu, sobě samým.

Mateřská vláha plní zem.
Dál kapky tlučou do oken.
Najdou si ve mně vhodnou půdu?
Toužím, co živa budu,
být vždycky platným člověkem.