Metuje, Metuje,
až větřík zaduje,
pohladí vlnky tvé
tvé vlasy řasnaté.

Stříbrem se zatřpytí,
o kámen zachytí
peříčko labutí
a noc tu přečká.

Skalnatá opuka
věky nic neříká,
pírko se z výšky zdá
jak bílá tečka.

Pověz mi, Metuje,
kdo to s tebou pluje?
Co hladinu čeří,
lehké jak pápěří?

To jistě vodní víly
ručkama zpomalily
místy tak dravý proud.

Toužím tě obejmout,
zářivá Metuje.

Až luna zažehne
stříbrné svíce,
na povrch vypluje
jméno tvé staleté,
do krásy zakleté.

Neřeknu více.
Vnořím se do krajiny.
Slova ať poví jiný…