Jakkoliv se ale Petrovi zdála zima dlouhá, přesto se nakonec přiblížil její konec. Sníh před jeskyní začal pomalu roztávat a z jihu vanul vlahý větřík, který dával tušit, že dole v Severním městě už možná pučí první kvítky.

Jednoho dne si je tedy nechal znovu zavolat Harmund a řekl jim: „Vím, že se blíží čas vašeho odchodu, a rád bych vám poděkoval za všechno, s čím jste nám pomohli. A taky se s vámi rozloučil, jak se sluší a patří.“

Potom pokynul dvěma skřítkům, kteří zpoza jeho trůnu vynesli podlouhlý předmět. Jakmile na něj dopadlo světlo, Matěj ke svému úžasu poznal, že se jedná o jeho vlastní meč ve zdobené pochvě. Ani si nevšiml, že zmizel z koutku hlavní jeskyně, kde měli složeny své věci.

„Odpusť, že jsme si ho půjčili bez dovolení,“ pokračoval král, „ale chtěli jsme tě překvapit. Však uvidíš sám.“

Dva skřítci popadli meč každý za jeden konec, zvedli ho nad hlavu a odnesli Matějovi.

„Vytáhni ho,“ pošeptal mu jeden z nich, když meč předávali.

Matěj poslechl, vytáhl meč z pochvy a úplně zkoprněl. Čepel dostala matně lesklou barvu a ostří vypadalo, že by dokázalo rozseknout snad i kámen.

„Trochu jsme ti ho zakalili a nabrousili,“ prohlásil král. „A udělali jsme s ním ještě i pár dalších věcí, ale ty jsou tajemstvím skřítků. Můžeš se však spolehnout, že se meč nikdy neotupí a že pronikne kůži i toho nejhrůznějšího netvora. Kdybys náhodou někdy nějakého potkal…“

Matěj překvapeně vzhlédl. Že by Harmund věděl, kam mají namířeno?

Ještě než se ale stihl zeptat, mávl král podruhé a zpoza jeho trůnu se tentokrát vynořili tři skřítci, kteří nesli Pavlíninu hůl.

„Mám za to, že jsi ještě nepřišla na to, k čemu ti hůl bude sloužit,“ řekl pobaveně král. „Inu, teď už by to mělo být snazší.“

Pavlína si hůl od skřítků vzala a hned si všimla, že do otvoru, který hůl měla v hlavě, je teď vsazen velký rudý kámen – stejný, jakými měl král posázenu svou korunku.

Skřítčí král chvilku pozoroval, jak si Pavlína hůl prohlíží, a pak se zadíval na Petra, kterému se ve tváři objevilo špatně skrývané očekávání.

„Tak ty bys také něco chtěl?“ zeptal se ho král, ale z hlasu mu najednou zmizela vřelost, s jakou mluvil s Matějem a Pavlínou. Petr celý zčervenal a sklopil zrak.

„A za co bychom se ti měli odvděčit? Za to, že jsi skoro celou zimu proležel a ruku k dílu jsi přiložil, jen když tě o to některý ze skřítků občas výslovně poprosil? Za to, že zatímco tví kamarádi neúnavně odklízeli zával před jeskyní, protože nám chtěli pomoct, ty jsi myslel na sebe a snažil se příliš neunavit? Nemysli si, vím toho o tobě dost!“

Petr zrudl ještě více, že už byl málem červenější než rubínově se třpytící stěny, a nadále si upřeně pozoroval špičky nohou.

„Je ale pravda, že aspoň trochu jsi nám pomohl,“ pokračoval král poněkud smířlivějším tónem, takže se Petr nakonec odvážil zvednout zrak. „A taky ses věrně staral o vašeho oslíka a skřítci si váží všech, kdo mají rádi zvířata. Proto ti za odměnu slíbím jednu věc: Až někdy budeš potřebovat pomoc nás skřítků, přijdeme.“

Petr se to sice snažil nedat najevo, ale obličejem mu přece jen chvilkově prolétlo drobné zklamání – už totiž doufal, že mu král odpustil a že ho obdaruje podobně jako Matěje s Pavlínou.

„Připadá ti to snad málo?“ pronesl zamračeně Harmund, jako by mu četl myšlenky. „Myslíš si, že když ti saháme sotva nad kolena, tak že nás nepotřebuješ? Věř mi, že jednou si na mě ještě vzpomeneš a budeš rád, že ti skřítci přišli na pomoc!“

Pak už se obrátil zpět k sourozencům: „Vím, že jste své zásoby přes zimu snědli, jenže na další cestě nenajdete žádná lidská obydlí, kde byste si je mohli doplnit. Proto jsem poslal zprávu skřítkům, kteří žijí blízko Severního města, a ti vám donesli vše, co budete potřebovat. Vaše stezky sice byly kvůli závějím neprůchozí, ale my skřítci máme cesty vyraženy ve skalách, kde nesněží. Všechno si tedy můžete vyzvednout v naší spižírně.“

Matěj s Pavlínou nestačili ani děkovat, jak je taková starost potěšila. Matěj si však nechtěl všechno jen tak vzít, a tak navrhl: „To ale muselo stát spoustu peněz, zaplatíme vám,“ a vytáhl váček s penězi.

„Zlato si nechte, to budete ještě potřebovat,“ řekl mu skřítčí král. „Přesto ale máte jednu věc, která by rodině, u které jsme si všechno to jídlo vyzvedli, udělala radost.“

„A to?“ otázal se Matěj.

„Vím, kam jdete, a proto vám mohu poradit, kudy se dát,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Harmund. „A také vím, že váš čtyřnohý přítel by vám na další cestě překážel. Pokud budete souhlasit, odvedli bychom oslíka dolů k lidem, kteří se o něho postarají. Jsou hodní, a proto se s nimi také přátelíme. Oslík se u nich bude mít dobře.“

„A kdo nám poveze zásoby?“ namítl udiveně Matěj. Vždyť jim sám král před chvílí řekl, že teď dlouho nepotkají žádné lidi.

„Dejte si do brašen a tlumoků tolik, kolik jen unesete, a uvidíte,“ sdělil jim Harmund a trochu stáhl obočí. „Vždyť ani nevíte, co vás čeká!“

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.