Putování za sněženkou (16)

Pak už dal Orn znamení jednomu skřítkovi sedícímu o dva stoly dále, který vzal ze stolu velký zvonec a pětkrát s ním zazvonil. Nato se z boční chodbičky vynořilo několik dalších skřítků. Všichni před sebou tlačili vozík s velkým hrncem a postupně se zastavovali u sedících kamarádů a každému nalili do mističky jednu naběračku polévky. Jen Matěj s Pavlínou a Petrem před sebou měli malé kotlíky (skřítci zřejmě neměli misku takové velikosti, ze které by se najedli lidé), takže až k nim jeden ze skřítků došel, nabral jim hned pětkrát.

Když se dostalo i na posledního z nich, skřítek se zvoncem znovu zazvonil a všichni se hladově pustili do jídla. A jak byli až doteď kromě přivítání úplně potichu, najednou si začali jeden přes druhého vyprávět, takže jeskyně se opět zaplnila ruchem.

Matěj si také nabral plnou lžíci. Sotva však spolkl první sousto, úplně zkoprněl. Neměl nejmenší tušení, z čeho je polévka uvařená, ale jemu to připadalo, jako kdyby někdo v horké vodě vymáchal staré zaprášené kalhoty a k tomu ještě přidal kusy předloňské brokolice.

Zděšeně se proto ohlédl po Pavlíně s Petrem a zjistil, že i oni mají po prvním ochutnání hrůzu v očích a nevěřícně zkoumají obsah svého kotlíku. Zato skřítci okolo vypadali, že jim náramně chutná, protože do sebe ládovali jednu lžíci za druhou.

Pavlína bratrův pohled zachytila ale mlčky mu naznačila, že by skřítky neměli urazit. Sama si hned statečně nabrala další sousto a potom další a další. A nepřestala jíst, ani když si v jednu chvíli uvědomila, že to, co jí teď leží zkroucené na lžíci, byl kdysi zřejmě něčí ocásek.

„Zítra vám to tady celé ukážu!“ prohlásil Orn nadšeně, když vyškrabával poslední zbytky polévky ze své mističky. Vůbec si přitom nevšiml, že hosté mají daleko k tomu, aby si na jídle pochutnávali.

Po večeři se skřítci začali pomalu rozcházet do svých komůrek.

„Chodíme spát brzo, protože brzo vstáváme,“ řekl na vysvětlenou Orn. „Ale nemáme tak velkou komůrku, do které byste se vešli i vy, takže jsme vám připravili spaní tamhle v rohu,“ ukázal na zadní kout jeskyně, který byl vystlán spoustou kožešin.

Poutníci se tedy odebrali na vykázané místo a Orn mezitím společně s dalšími třemi skřítky spustil velké lustry dolů a sfoukl na nich skoro všechny svíčky. Jeskyně potemněla.

Byla to ta nejzvláštnější noc, jakou kdy Matěj zažil. V jeskyni ještě nikdy nepřespával – a už vůbec ne v takové, kterou se neslo tiché pochrupkávání i pravidelné oddechování více než stovky skřítků. Matěj chtěl zůstat co nejdéle vzhůru, ale z odklízení závalu byl tak unavený, že usnul téměř okamžitě.

Ráno (nebo alespoň si myslel, že je ráno, jen si to neměl jak ověřit, protože zvenku sem nepronikalo žádné světlo) ho probudilo hlasité cinkání zvonku. Tahal za něj jeden ze skřítků a zřejmě to byl budíček, protože ostatní skřítci začali vycházet ze svých komůrek a se zíváním se protahovali na celé kolo.

Po včerejších zkušenostech se oba sourozenci i Petr shodli na tom, že raději pojí ze svých zásob. Rychle je proto vybalili, a než se skřítci stihli shromáždit ke snídani, byli už skoro po jídle, a tak mohli pozvání ke stolu odmítnout.

Jakmile se nasnídali i skřítci, objevil se u nich Orn, aby splnil, co jim předchozího dne slíbil.

„Tudy,“ pokynul jim s úsměvem od ucha k uchu a vydal se napřed puklinou ve skále. Po pár zatáčkách, v nichž si museli dávat pozor na hlavy, se ocitli v další, tentokrát o něco menší jeskyni, která byla zařízena jako…

„Kovárna!“ zvolal Matěj, když spatřil několik menších výhní postavených po obvodu kruhové jeskyně a jednu větší, která stála přímo naproti němu. Jejich komíny vedly až nahoru ke stropu a pak určitě skrz skálu až k povrchu země.

Pomalu se to tady začínalo hemžit skřítky – jedni už roztápěli výhně, další si navlékali kožené zástěry a znalecky si potěžkávali kladiva a jiní přiváželi na vozících železo. A uprostřed toho všeho zahlédl Matěj něco podivného – čtyři skřítci stáli jeden druhému na ramenou a takto se jako nějaký vratký komín vrávoravě proplétali mezi ostatními. Matějovi nejprve napadlo, že je to možná nějaký zvláštní skřítčí tanec, ale pak si všiml, že skřítek, který stál nejvýše, drží v rukou lucerničku a snaží se ji zavěsit na háček na stropě.

„Ukaž, pomůžu ti,“ zavolal a zamířil k němu.

Skřítek nejprve úlekem rozšířil oči a málem svému kamarádovi spadl z ramenou, ale nakonec Matějovi lucerničku váhavě odevzdal. Matějovi si stačilo stoupnout na špičky a lucernička už visela. Skřítci se zaradovali a seskákali na zem. Ten nejmenší z nich chtěl Matějovi poděkovat, ale protože se styděl, nevypravil ze sebe ani hlásku, a tak jen ukázal vztyčený palec a rychle odběhl.

„Zával před jeskyní nebylo to jediné, co nás postihlo,“ řekl Orn. „Skoro ve všech jeskyních spadl kus stropu nebo se odlomila část skály, takže teď opravujeme, co se dá.“

Matěj se kolem sebe rozhlédl pozorněji a až teď si všiml, že dvě výhně jsou poškozené a že skřítci kolem jejich komínů rozestavují lešení, aby je mohli spravit. Jeden ze skřítků se dokonce pokoušel do komína vlézt, aby zjistil, jestli ho nějaké kamení neucpalo.

„A tvým kamarádům se nestalo nic?“ zeptala se Pavlína, když viděla tu spoušť.

„Několika ano, ale už se uzdravují. Mohli bychom je navštívit – určitě jim to udělá radost!“ navrhl Orn, a protože ostatní souhlasili, zavedl je chodbičkami do další jeskyně.

Ta byla plná jednoduchých lůžek. Leželo tu celkem pět skřítků. Dva z nich měli ovázanou ručku, jeden nožku, jeden hlavu a jeden byl ovázaný skoro celý, že z něho byly vidět jen oči, nos a pusa. Usmíval se však ze všech nejvíce, jako by to všechno byla náramná psina.

„To je Norbert,“ představil ho Orn. „Když se země zatřásla, byl zrovna v kuchyni a tam na něho spadly všechny kotlíky i s policemi.“

Pavlína si k Norbertovi klekla, pohladila ho po ovázané hlavě a nabídla mu: „Mám ti natřást polštáře?“

Norbert nadšeně přikývl, a tak mu Pavlína pomohla, aby se posadil a potom mu polštáře vzala, pořádně s nimi zatřepala všemi směry a jeden po druhém mu je položila zpátky na lůžko. Norbert se v nich znovu uvelebil, a když ostatní skřítci viděli, jak slastně se tváří, hned chtěli také, a tak je musela Pavlína obejít všechny a s každým z nich se seznámit.

Po chvíli vešel do jeskyně další skřítek, něco pošeptal Ornovi do ucha a potom hned znovu odběhl.

„Chtěl by vás vidět náš král,“ řekl Orn Matějovi a ostatním.

„Váš král? Vy máte krále?“ zeptal se nevěřícně Petr, jako by ho představa skřítčího krále pobavila.

„Ano, máme. Je to moudrý skřítek, kterého si všichni vážíme!“ odpověděl Orn tónem, po kterém Petrovi ztuhl úsměv na tváři.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.