„Jmenuji se Orn a jsem skalní skřítek,“ odpověděl malý mužík s lehkou úklonou. „A bydlím tady v jeskyni,“ dodal a ukázal na hromadu kamení.

Ať se však Pavlína rozhlížela, jak chtěla, žádnou jeskyni neviděla.

„Před třemi dny bylo zemětřesení a úplně nám to zavalilo vchod,“ vysvětlil skřítek. „My jsme byli s kamarády zrovna venku a teď se nemůžeme dostat dovnitř. A ostatní se zase nemůžou dostat ven. Už tři dny jíme jen kořínky a odklízíme zával,“ postěžoval si zoufale.

„My vám rádi pomůžeme, třeba nám to půjde rychleji,“ navrhl Matěj, který dorazil společně s Petrem a oslíkem a vyslechl skřítkovo naříkání. Petr na ten návrh jen protočil oči, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml.

„To by bylo skvělé!“ zajásal Orn. „Hned přivedu ostatní,“ řekl a zmizel v křoví. Po chvíli tichého přemlouvání pak skutečně na cestu vyskákala desítka skřítků a zvědavě si Matěje s Pavlínou a Petrem prohlížela.

„Dáme se do práce?“ navrhl vesele Matěj a hned se chopil velkého kamene.

Skřítci se ohlédli po Ornovi, a když ten přikývl na souhlas, radostí nadskočili a pustili se do odklízení.

A tak se hromada začala postupně zmenšovat. Matěj s Pavlínou neúnavně odnášeli jeden kámen za druhým, skřítci kolem nich pobíhali po dvojicích či po čtveřicích – podle toho, jak velký kámen zrovna nesli –, a s těmi největšími kusy skály jim pomohl Hyacint, jemuž z provázků narychlo vyrobili postroj.

Jen Petr vypadal, že z odstraňování závalu není zrovna nadšený. Neodvážil se to sice říct nahlas, ale byl přesvědčen o tom, že jen ztrácí čas a že takto do srubu vůbec nedojdou. Vždyť museli dohnat skoro třídenní zpoždění a sněžit mohlo začít každou chvílí! Co si pak počnou, když někde uprostřed hor zapadnou po pás do sněhu?

Protože ale nechtěl být jediný, kdo si stěžuje, pracoval společně s ostatními. Dával si ovšem pozor na to, aby se příliš nepředřel a aby mu zbylo dost sil na další cestu.

Večer se z druhé strany haldy najednou ozval jakýsi lomoz. Všichni napjatě zmlkli a přestali pracovat.

„To budou naši, už jsme asi blízko!“ zvolal nadšeně Orn a hned utíkal k místu, odkud zvuk zaslechl. „Haló! Slyšíte mě?“ volal s obličejem těsně u kamení.

„Ano!“ ozval se zevnitř tlumený hlásek.

„Vydržte! Ještě chvíli a jsme u vás!“ halekal Orn, jako by volal na někoho na druhém konci světa.

„My taky odklízíme!“ zaznělo zevnitř nezřetelně.

Netrvalo dlouho a skutečně se prohrabali skrz. Sotvaže Matěj s Petrem společnými silami odvalili jeden velký balvan, neobjevil se za ním další, ale namísto toho zel v hromadě kamení černý otvor, jímž bylo vidět vchod do jeskyně.

Okamžitě se v něm objevily tři usměvavé tváře, které však hned polekaně zmizely, jakmile si skřítci všimli, že venku stojí lidé.

„Nebojte se, to jsou naši kamarádi!“ zavolal na ně Orn. Poté se obrátil k Matějovi a omluvně mu řekl: „Nejsme zvyklí potkávat lidi. A jsou tací skřítci, kteří v životě žádného člověka ještě neviděli. Bude lepší, když půjdu napřed a povím o vás ostatním. Pak vás pozvu dál, abychom vám mohli poděkovat za pomoc, ano?“

Matěj s úsměvem přikývl a díval se, jak Orn šplhá po hromadě kamení a jak proskakuje černou dírou do jeskyně. Potom se ale pustil znovu do práce – vždyť před vchodem ještě stále zbývala spousta sutin.

Byla už téměř tma, když se z jeskyně se zapálenou pochodní v ruce vynořil Orn. Tentokrát již nemusel nikam šplhat, protože téměř všechno kamení už bylo pryč.

„Tak pojďte,“ usmál se a posvítil pochodní do jeskyně. Sám se pak vydal napřed a Matěj s Pavlínou a Petrem ho následovali. Napřed ale uvázali Hyacinta ke stromu před jeskyní, protože oslík se za žádnou cenu nechtěl nechat vtáhnout dovnitř.

Po pár krocích se museli sehnout a dál pokračovat v podřepu, protože vstup do jeskyně se zmenšil a měl nyní výšku, která možná postačovala skřítkům, ale určitě nebyla dělaná pro lidi. Matěj se už pomalu začal strachovat o to, jak to tam vlastně vevnitř vydrží, když najednou chodbička skončila a oni se ocitli v obrovitánské jeskyni.

Matěj se narovnal a protáhl si záda, když vtom najednou ztuhl v záklonu a ohromeně vyvalil oči. Takovouto jeskyni tedy ještě nikdy neviděl! Ze stropu visely na dlouhých řetězech lustry plné svíček a osvětlovaly celý ten velikánský prostor. Na levé i pravé stěně jeskyně bylo několik pater dřevěných ochozů, které vedly kolem spousty malých dveří. Každá dvířka přitom v sobě měla vyřezáno drobné okénko a pod ním na cedulce napsané jméno. A protože některá dvířka byla i otevřená, Matěj se dovtípil, že za každými z nich se skrývá komůrka pro jednoho skřítka.

Nyní však byly ochozy téměř prázdné, snad kromě tří nebo čtyř opozdilců, kteří chvátali k žebříku nebo už po něm šplhali dolů. Všichni ostatní skřítci totiž už byli dole v přízemí, kde stálo šest dlouhých stolů a podél nich dvanáct plně obsazených lavic. Skřítci se mačkali jeden vedle druhého a každý svíral v ruce lžíci. Mističky, které ležely před nimi na stole, ale měli zatím prázdné.

Když Matěj s Pavlínou a Petrem vešli, všichni skřítci se jako na povel ohlédli jejich směrem, až z toho Pavlína rozpaky trochu zrůžověla.

„Představuji vám naše zachránce – toto je Pavlína, toto Matěj a toto Petr,“ pronesl Orn na celou jeskyni a postupně přitom ukazoval na návštěvníky. „Bez nich bychom se do jeskyně nedostali ještě alespoň týden,“ dodal.

Ostatní skřítci začali hlasitě jásat, někteří si dokonce stoupli na lavice a tleskali, zatímco jiní bušili lžícemi do stolů, až z toho vznikl ohlušují randál.

„Pojďte, bude pro nás čest, když s námi povečeříte,“ pokynul Orn lidem, když ta největší vřava trochu utichla. Potom je zavedl až na samý konec levého stolu, kde chyběl kousek lavice. Namísto něj na zemi leželo několik kožešin, a tak se Matěj na jednu z nich posadil a ostatní si sedli vedle něho.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.