V. Zavalené neštěstí

Když den nato vyšlo zpoza kopců na východě slunce, byli už všichni tři i s Hyacintem na úpatí hor.

Rybář měl pravdu – silnice byla nejprve široká tak, že by se na ní vyhnuly dva povozy, a občas u ní stála nějaká chatrč, ale čím déle šli, tím stavení ubývalo a tím více se cesta zužovala. Po několika dnech chůze už z ní zbyla jen úzká kamenitá stezka, po níž museli jít jeden za druhým.

Šli povětšinou mlčky – jako první Matěj, který co chvíli vytahoval kompas, aby se ujistil, zda je stezka nesvedla špatným směrem. Za ním kráčela Pavlína a opírala se u toho o svoji hůl a skupinku uzavíral Petr vedoucí na provázku naloženého oslíka. Ten si jako jediný z té nehostinné krajiny nic nedělal a jeho hlasité „Hýý-ááá!“ se rozléhalo všude kolem a odráželo se od vysokých skal.

Takto uběhly tři jednotvárné týdny. Jedno odpoledne se však zničehonic přihnaly tmavé mraky a zaplnily do té doby jasnou oblohu.

„Měli bychom se schovat,“ řekla Pavlína a s obavami si prohlížela temné nebe.

Stáli zrovna na stezce vedoucí po strmém úbočí vysokého kopce. Nalevo od nich čněla do výše kamenitá stráň a po pravé straně byl prudký sráz.

„Tamhle je nějaká jeskyně, pojďme tam!“ ukázal Matěj před sebe.

Přidali tedy do kroku a v prudkém větru se snažili udržet na úzké stezičce rovnováhu. K jeskyni dorazili právě včas na to, aby si ještě stihli posbírat dostatek dříví na ohýnek, kterým by si uvnitř zatopili, a pak už se spustil prudký liják. Na nebi se blýskalo a každou chvílí prořízl vzduch ohlušující hrom. Hyacint se při každé takové ráně polekal a vydal ze sebe několik zděšených „Hýý-ááá!“. Nepomohlo ani Pavlínino utěšování – oslík byl strachy celý bez sebe.

Večer bouře ještě zesílila a vítr se obrátil tak, že začalo pršet i do jeskyně. Museli se tedy stáhnout co nejvíce dozadu, kam až kapky nedopadaly.

Sotva se usadili na samém konci jeskyně, ozvala se další rána. Než si však stihli uvědomit, že tentokrát nešla z nebe, ale někde z útrob země, začalo se všechno třást. Matěj, který se zrovna v předklonu přehraboval ve své brašně, upadl a narazil čelem do skály. Chvění zesilovalo a ze stropu jeskyně se začaly drolit drobné kamínky. Petr s Pavlínou vyplašeně vzhlédli, zatímco Matěj klečel na zemi a mnul si bolavé čelo.

A pak se najednou ze stropu utrhl větší balvan a s žuchnutím spadl na zem.

„Ven, rychle!“ zvolal Petr a popadl brašny.

Pavlína pomohla vstát Matějovi, chytla Hyacintův provázek a všichni se rozběhli k východu z jeskyně. Byli však teprve v půli cesty, když chvění zničehonic ustalo. Všichni tři se proto zastavili. Matěj pohlédl ven, a i když se zdálo, že bouřka pomalu utichá a že se blýská stále méně a méně, přesto se mu do deště nechtělo. Jenže co když se jeskyně znovu zatřese?

„Když vyjdeme ven, budeme hned mokří až na kost,“ pronesl zamyšleně. „A kdoví kdy se nám podaří najít další úkryt…“

„Lepší zmoknout než se nechat zavalit,“ zabručel Petr.

Nějakou dobu tam tak stáli a dohadovali se. Mezitím se ovšem začalo rychle stmívat a za chvilku už neviděli ani na protější skaliska.

„V té tmě stejně nic nenajdeme,“ poznamenala Pavlína. „A taky bychom mohli zabloudit nebo spadnout do nějaké rokliny.“

A tak se domluvili na tom, že zůstanou v jeskyni, ale že se budou v noci střídat na hlídce. Pokud by se země začala znovu třást, ten, kdo bude vzhůru, hned vzbudí ostatní a všichni utečou ven.

Noc však uplynula, aniž by se cokoliv stalo. Zůstal tedy pouze jediný problém – venku stále hustě pršelo. Nebylo ani pomyšlení, že by se mohli do toho nečasu vypravit. Petr s Matějem proto jen krátce vyběhli, aby dovnitř natahali další dřevo; teď už bylo ovšem docela provlhlé, takže ho pak museli sušit u ohýnku, aby vůbec chytlo.

Kromě starosti o dřevo ale neměli nic jiného na práci, a tak každý trávil čas po svém. Matěj nehybně stával u vchodu do jeskyně a vyhlížel ven, aby mu neunikly první známky toho, že přestává pršet.

Pavlína sedávala u ohníčku, nahřívala se a u toho zkoumala svou dřevěnou hůl. Když pořád chodili od rána až do setmění, neměla k tomu moc příležitost, protože večer už bývala hodně unavená. Teď si ji ale mohla v klidu prohlížet, přibližovat ji k ohni, ke skále… Nic z toho jí ale nepomohlo k tomu, aby odhalila tajemství, které v sobě hůl ukrývala. A tak ji nakonec odložila, rukama si objala kolena a jen tak hleděla před sebe.

Petr většinu času ležel natažený na zádech stranou od ostatních a s pohledem upřeným do stropu mrzutě přemýšlel. Celá tahle výprava se mu přestávala líbit. Probíhala úplně jinak, než si původně představoval. Čekal, že zažije nějaké pořádné dobrodružství a že se pořád bude dít něco zajímavého, ale místo toho stále jen šli, jeden únavný den za druhým, a aby toho nebylo málo, chystali se strávit zimu v nějakém opuštěném srubu uprostřed hor, o němž vlastně ani nevěděli, jestli tam ještě stojí. To ovšem za předpokladu, že k němu vůbec dojdou – zatím je totiž déšť uvěznil v jeskyni, která už se na ně jednou málem zřítila.

Celé dva dny lilo jak z konve. Až třetí den, když se ráno probudili a ze zvyku vyhlédli ven, zjistili, že nebe má sice ještě ocelovou barvu, ale že už z něho – aspoň prozatím – neprší.

Matějovi spadl kámen ze srdce. Rychle posnídal a hned si začal balit věci, aby mohli co nejdříve vyrazit. Zachumlaní do plášťů a kabátů se pak vydali stezkou dále vzhůru. Sourozenci z radosti nad tím, že konečně mohou jít dále, nasadili takové tempo, že jim Petr s Hyacintem sotva stačili.

Slunce se celé dopoledne ani po obědě neukázalo, ale na druhou stranu ani nepršelo, takže si to směle rázovali a jen občas se poradili s obkreslenou mapkou.

Odpoledne se vyškrábali obzvláště strmým úsekem na rozcestí ve skalní rozsedlině hustě zarostlé vysokými stromy a nevěděli, kterou cestu si vybrat. Jedna vedla doprava, ale protože se stáčela, neviděli, kam pokračuje. Druhá mířila vlevo, ale zdálo se, že není moc průchozí, protože byla z větší části zasypána kamením.

Matěj vytáhl kompas, jenže střelka ukazovala přímo na sever, kdežto cesty vedly na východ a na západ. Sáhl tedy do brašny pro mapu, když vtom se Pavlína překvapeně ohlédla směrem k hromadě kamení na levé cestě a zamumlala si pro sebe: „Nebyli to…“

Se soustředěným výrazem se vydala k haldě kamenů a očima přitom těkala všude okolo.

„Já jsem vás viděla!“ zvolala pobaveně a čekala, co se bude dít dál. Byla si totiž poměrně jistá, že letmo zahlédla nějaké postavičky, které se – sotva si jí všimly – rychle schovaly do mlází. To určitě museli být trpaslíci!

„Nás se nemusíte bát!“ přemlouvala je dále a nenápadně se rozhlížela, jestli přece jen někde nějakého nezahlédne.

A pak najednou zaslechla z křoví na pravé straně stezky tichý šepot. Pavlína se usmála, protože jí bylo jasné, že se trpaslíci spolu radí, jestli se mají ukázat.

Potom hlasy zmlkly a nastala chvíle ticha. Nakonec se ale ozval zvuk ohýbaných větviček, jak se někdo dral z křoví ven. A skutečně. Zakrátko se z houští vynořila drobná postavička v popelavém kabátku. Měla delší černé vlasy přikryté šedým kloboučkem s rovnou střechou a krátký černý plnovous.

„Ty ale nejsi trpaslík,“ řekla Pavlína udiveně.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.