Matěj přikývl na srozuměnou, ale přesto zkusil muže poprosit o pergamen a inkoust. „Obkreslili bychom si tuhle část mapy,“ dodal na vysvětlenou.

Muž znovu zvedl obočí, ale pak se s odevzdaným povzdychnutím natáhl ke skříni, která stála za jeho stolem, a podal Matějovi to, co potřeboval.

Po necelé hodině tak trojice mladých lidí odcházela z rychtářovy budovy s plánkem, který zachycoval cestu ke srubu.

„Vy tam vážně chcete jít ještě teď?“ zeptal se Petr, jakmile se ocitli na ulici.

Matěj s Pavlínou na sebe pohlédli a ani nemuseli nic říkat – Petrovi bylo hned jasné, že sourozenci jsou rozhodnutí vyrazit ke srubu pokud možno ihned.

Druhý den proto obešli snad všechny krámky ve městě a nakoupili zásoby na celou zimu. K tomu přikoupili ještě dva stany, aby v horách nemuseli nocovat pod širým nebem, a všechno to odnosili do hostince, v němž byli ubytovaní. Zbývala už jen jediná věc – něco, na co by tohle všechno mohli naložit, protože takový náklad by sami neunesli.

Vypravili se proto na trh, na němž se odevšad linula pestrá směsice zvuků. Slepice tu poplašeně kdákaly, husy kejhaly, nějaký pasáček zrovna mezi stánky a ohrádkami přiváděl tři kvíkající prasata a jedna kráva do toho hlasitě bučela, protože nechtěla opustit trh se svým novým majitelem.

Matěj mezi tím vším procházel jako první a rozhlížel se po někom, kdo by prodával nějakého koně, když vtom se zprava ozvalo hlasité: „Hýý ááá! Hýý-ááá!“

Všichni tři s sebou polekaně trhli, ale když zjistili, co ten ječivý zvuk vydalo, hned se rozesmáli – u dřevného kůlu totiž stál přivázaný osel a stříhal dlouhýma černýma ušima. Dlouho se díval přímo na ně, ale pak ho zřejmě omrzeli, protože se sehnul a začal ujídat slámu, která se všude povalovala na zemi.

Pavlína nakonec neodolala a šla si chlupáče pohladit.

„Líbí se ti? Je na prodej!“ zeptala se zničehonic starší žena v šátku, která k nim doposud stála otočená zády.

„Líbí! Ale my potřebujeme někoho, kdo nám poveze zásoby na celou zimu,“ odpověděla jí Pavlína a dál hladila oslíka mezi ušima.

„Oslíci ale uvezou pořádný náklad, jen si nemysli,“ řekla žena a poplácala zvíře po zadku.

„Hýý-ááá! Hýý-ááá!“ ozval se oslík, jako by jí chtěl dát zapravdu.

A tak všichni tři dali hlavy dohromady a po krátké poradě se rozhodli, že na další cestě je bude doprovázet namísto koně oslík.

„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se Pavlína, když ho ulicemi Severního města odváděla k hostinci.

Matěj s Petrem se zamysleli a oslík ze sebe mezitím vyrazil další: „Hýý-ááá! Hýý-ááá!“

„Už to mám!“ zvolal Petr. „Když pořád dělá hýý-ááá, budeme mu říkat Hyacint.“

A protože ostatním se ten nápad líbil, měl oslík ode dneška nové jméno.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.