Matěj se zachmuřeně zadíval do země a horečně přemýšlel. Co tedy mají dělat? Když kompas ukazuje k horám, přece musí být nějaká možnost, jak jimi projít.

„Pokud vám na tom skutečně záleží,“ pokračoval rybář, když si všiml bezradnosti v jejich tvářích, „mohu ti ještě poradit, kde by vám mohli pomoct. Vidíš tamtu budovu?“ zeptal se a ukázal směrem do města na velký třípatrový dům, který byl mezi ostatními domky nepřehlédnutelný. Navíc měl jako jeden z mála solidní kamennou podezdívku a hrázděné stěny. „Tam sídlí náš rychtář a všichni jeho úředníci. Jestli by se v tomto městě někde našly nějaké mapy těchto hor, pak jedině tam.“

S těmito slovy rybář vstal a řekl, že už musí jít za svou prací. Ostatní mu tedy poděkovali a vydali se zpátky do ulic.

Najít rychtářův dům nebylo vůbec těžké, o to horší však bylo najít v jeho potemnělých chodbičkách někoho, kdo by jim dokázal poradit. Dvakrát vešli do špatných dveří a museli z nich znovu vycouvat ven, až napotřetí konečně našli to, co hledali.

Sotva vstoupili do prostorné místnosti, hned věděli, že jsou na správném místě. Její stěny totiž byly celé pokryté zažloutlými mapami, na policích i skříních leželo několik glóbusů a nejrůznější plány a nákresy vyčnívaly snad z každého kusu nábytku, který zde stál.

Naproti dveřím seděl za velkým tmavým stolem drobný, zavalitý muž s rozcuchanými prošedivělými vlasy a husím brkem soustředěně něco psal na pergamen.

To, že má návštěvu, si všiml, až když Petr trochu neopatrně zavřel dveře a ony hlasitě klaply. Přesto však zamračeně napsal ještě několik řádků, než byl ochoten vzhlédnout k příchozím. Podíval se na ně skrz svůj cvikr, který měl naražen na nose, a mlčky si je měřil.

„Přišli jsme se zeptat, jestli byste nám nemohli ukázat nějaké mapy severních hor,“ ozvala se nesměle Pavlína do ticha.

„Poctivá práce vám nevoní, tak byste si chtěli přivydělat hledáním zlata, co?“ zabručel muž.

„To ne, nechceme hledat zlato,“ ohradila se Pavlína.

„Ne? Tak co chcete?“ nedal se muž.

„Chceme hory přejít,“ odpověděl mu Matěj.

„Přejít?!“ zvolal ohromeně muž a trhl sebou tak, že mu cvikr nadskočil a svezl se na jednu stranu nosu. „A proč byste u všech všudy dělali něco takového?“

Nikdo ze tří mladých lidí se neměl k odpovědi, ale protože muž na ně dál vytrvale zíral, Pavlína se nakonec odhodlala.

„Protože máme úkol,“ řekla tiše. Nadechla se, že ještě něco dodá, ale pak si to rozmyslela a zůstala mlčky stát.

Po nekonečně dlouhé chvíli muž nadzvedl obočí a povzdechl si: „Nu dobrá, podívám se, co tady máme.“

Jakmile to dořekl, vstal a navzdory velkému bříšku se začal hbitě pohybovat po místnosti a přehrabovat se ve všem, co mu přišlo pod ruku. Sem tam nespokojeně prohodil něco jako „Toto ne.“ a „Toto taky ne!“, až konečně zpoza jedné skříně vytáhl široký svitek pergamenu a donesl ho ke svému stolu. Spěšně z něho sklidil věci, opatrně na něm svitek rozvinul a ve všech čtyřech rozích ho zatížil skleněnými těžítky.

„To je největší mapa, jakou tady máme,“ prohlásil s triumfálním výrazem. „Musím vás ale varovat, ani ona nesahá kdovíjak daleko. Nikdo z nás totiž vlastně neví, co za těmi horami je. Pokud někdo došel až na jejich druhý konec, sem už se nevrátil.“

Matěj, Pavlína i Petr se do mapy se zájmem zadívali.

„Pokud doopravdy trváte na tom, že chcete zkusit hory přejít, doporučil bych vám pro začátek tuto stezku,“ ukázal muž prstem na klikatící se čáru. Z hlasu se mu už vytratila všechna podezřívavost – jako by konečně uvěřil, že nemají v úmyslu jít rýžovat zlato.

„A pak?“ zeptal se Matěj, protože si všiml, že stezka v jednom místě uprostřed hor končí.

„Obávám se, že dál už si budete muset poradit, jak umíte. Neznám nikoho, kdo by došel až tam, takže vám nedokážu poradit,“ zakroutil hlavou muž.

„A co je tady toto?“ ukázal Matěj na jakýsi symbol připomínající přístřešek. Byl přibližně v půlce cesty k místu, kde se hlavní stezka ztrácela.

„To je starý srub. Ale poslední člověk, který ho navštívil, se sem do města vrátil před dvaceti lety. Takže místo srubu tam teď možná najdete už jen hromádku dříví.“

„Myslíte, že tam dojdeme do zimy?“ nedal se Matěj.

„Do zimy?“ vyhrkl překvapeně muž a vykulil oči, až se mu cvikr na nose kousek posunul. „Leda byste vyrazili hned zítra a denně ušli dobrých dvacet mil. A navíc byste s sebou museli mít zásoby na celou zimu!“

Petrovi se ta představa ani trochu nezamlouvala, ale snažil se nedat to na sobě znát. Zato Pavlína s Matějem horlivě pokračovali ve studování mapy a očividně už si plánovali cestu ke srubu.

„Nechte to na příští rok,“ snažil se je přemlouvat muž, když si ke svému zděšení uvědomil, že skutečně uvažují o tom, že by se do hor vypravili ještě letos.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.