Jenže ať se Matěj snažil, jak chtěl, spánek stále nepřicházel. Pavlína už dávno usnula, zatímco on se neklidně převaloval na posteli a nedokázal přestat myslet na to, co mu sestra řekla. A aby toho nebylo málo, každou chvíli v té tmě před sebou viděl hospodářovy smutné oči. Jejich zarmoucený pohled ho pořád pronásledoval a nepomáhalo nic – nezbavil se jich, ani když usilovně zavřel víčka a zakryl si oči rukou.

Co to má znamenat? Že by měla Pavlína pravdu? Ale když se tady zdrží o další měsíce, nebude se na ně Bílá víla zlobit? Co ti ubozí lidé, kteří tam kdesi v dáli musí trpět?

Celý nesvůj probděl Matěj skoro celou noc. Konečně se ale ve svých úvahách začal zaobírat i tím, co budou Petr a starý hospodář dělat, když od nich odejdou. Musel dát Pavlíně za pravdu – bez jejich pomoci se zřejmě nezvládnou o pole a o zahrádku postarat a pak ještě sklidit všechnu úrodu. Takže vlastně i všechno to, co pro ně spolu s Pavlínou doposud udělali, by nakonec nebylo k ničemu. To by pak ale od hospodáře nesměli přijmout peníze, kdyby mu ve skutečnosti stejně nepomohli…

„Musíme tady zůstat,“ řekl si Matěj pro sebe šeptem, když si to uvědomil.

A s tímto rozhodnutím jako by mu spadl kámen ze srdce. Už před sebou neviděl hospodářovy zklamané oči, už dokázal klidně ležet a v jednom kuse se nepřevalovat a především se mu konečně podařilo usnout.

Kvůli probdělé noci se druhý den probudil jako poslední z celého domu. Rychle se převlékl a vydal se do velké světnice. Našel v ní samotnou Pavlínu. Seděla u stolu a zamyšleně hleděla kamsi před sebe. Když Matěj vstoupil, tázavě se na něho podívala.

Matějovi bylo líto, že všechny svým unáhleným plánem tak potrápil, a tak jí jen s úsměvem naznačil, že všechno bude v pořádku a vyběhl ven. Starého hospodáře spatřil na poli, jak s velkou námahou okopává hlínu kolem zelí. Přišel tedy za ním a oslovil ho.

„Jdeš se rozloučit?“ zeptal se hospodář a zkusil nasadit bezstarostný úsměv.

„Ne, přišel jsem se omluvit,“ řekl Matěj a podal mu váček s penězi, který včera dostal. „To si vezměte zpět. Zaplatíte nám, až sklidíme úrodu.“

„Takže zůstáváte?“ rozzářil se hospodář a Matějovi se zdálo, že i bílé vlasy na spáncích mu od samé radosti vstaly.

A tak sourozenci zůstali na statku. Matěj dbal na to, aby se hospodář po nemoci ještě nepřepínal a sám se oháněl motykou i rýčem, kde bylo potřeba. A Pavlína se dál starala o zahrádku, ve které všechno utěšeně rostlo.

Jedno odpoledne si šla do stráně natrhat bylinky na čaj, a když se vracela k domku, překvapením ztuhla na místě – mezi záhonky na zahrádce se opět míhala červená čepice!

Tuhle šanci už si nechtěla nechat ujít! Přikrčila se a k zahrádce potichounku dokráčela v předklonu. Zdálo se, že si jí onen tajemný návštěvník zatím nevšiml – jeho čepice totiž pořád poskakovala nad vzrostlými česneky.

Pavlína si klekla na zem, doplazila se až k záhonku s česnekem a… chňap! Pravou rukou rychle hmátla za rostlinky a popadla čepici.

„Mám tě!“ zajásala.

Z druhé strany česneku se ozvalo zděšené vypísknutí a hned nato dusot někoho utíkajícího. Pavlína se ale narovnala včas na to, aby zahlédla, jak ze zahrádky kolébavými kroky peláší jakýsi malý mužíček.

„Počkej! Já ti nic neudělám!“ volala Pavlína a rozběhla se za ním. Jenže mužíček byl na svou výšku překvapivě rychlý, a proto se jí zakrátko ztratil v trávě za zahrádkou.

„No tak! Neutíkej!“ přemlouvala ho zadýchaná Pavlína a zastavila se. „Chci jen vědět, co jsi zač. Slibuji, že ti vrátím čepičku!“

Chvilku se nic nedělo, ale pak přece jen zpoza vysokých stébel trávy plaše vykoukla drobná hlava. Mužík měl sněhobílé rozcuchané vlasy, husté vousy stejné barvy a trošku zarudlý obličejík, kterému vévodil kulatý nos rozpláclý jak bambulka. Nějakou dobu si Pavlínu zdráhavě prohlížel a pak opatrně vykročil směrem k ní.

„Kdo jsi?“ zeptala se ho s úsměvem Pavlína a dřepla si, aby se nad ním tak netyčila.

Ale mužík jen zahanbeně sklopil zrak, chvilku se houpal v kolenech a pak nesměle natáhl ručku ke své čepici.

„Dám ti ji, ale musíš mi napřed říct, kdo jsi. Vždyť mě pozoruješ už od té doby, co jsem sem přišla!“ řekla Pavlína.

Mužík chvilku váhal. „Jsem trpaslík. Pomáhám lidem v zahrádkách,“ odpověděl nakonec tenkým hláskem a hned se znovu natáhl po čepici.

„Tady ji máš,“ usmála se Pavlína, avšak čepičku ještě krátce podržela tak, aby ji mužík nemohl vytrhnout. „Ale prosím tě, neutíkej ještě! Doopravdy ti neublížím. Chtěla bych si s tebou popovídat.“

Pak už čepičku pustila. Trpaslík si ji bleskurychle nasadil a okamžitě se dal na úprk. Po pár krocích se ale zastavil a otočil se.

„Tak dobře,“ svolil nakonec.

Pavlína zatleskala radostí a sedla si k němu do trávy. „Proč se přede mnou celou dobu schováváš?“ zeptala se.

„My se lidem vyhýbáme,“ odpověděl trpaslík a se zrakem upřeným na zem před sebou přejížděl ručkou po trávě.

„Vás je více?“

„Ano. Já se jmenuji Arni a bydlím v zemi tam pod tím pařezem,“ ukázal trpaslík a vzhlédl k Pavlíně. „Tam jsem se ti jednou schoval, vzpomínáš?“ zeptal se jí se šibalským úsměvem

„Aby ne!“ zasmála se Pavlína. „Ale teď už konečně vím, jak ses mi mohl ztratit.“

„Tamhle na protější stráni, jak rostou ty dvě břízky, bydlí moji kamarádi Roli a Barl,“ vyprávěl dál Arni a mávl ručkou. „Ti pomáhají vašim sousedům.“

„A jak jim vlastně pomáháte?“ nadhodila Pavlína zvědavě.

„Pojď se mnou!“ zvolal Arni a s úsměvem vyskočil na nožky. Úplně zapomněl na všechnu ostýchavost a nadšeně pelášil k nejbližšímu záhonku s dýněmi.

„Podívej,“ řekl ještě, když za ním Pavlína doběhla, a pak přistoupil k jedné z dýní a přiložil k ní obě ručky. Chvilku tak jen stál se zavřenýma očima a soustředěným, zarputilým výrazem, až najednou… cink! … a dýně byla skoro o půl palce větší.

„Pááni,“ vydechla Pavlína.

„Takto obcházíme všechny rostlinky, aby rychleji rostly. Ale pracujeme hlavně v noci, protože jsme raději, když nás lidé nevidí,“ vysvětloval Arni. „Ty ses mi ale od začátku líbila, proto jsem se na tebe přišel občas podívat. Odpusť, že jsem si s tebou tak zahrával.“

„To vůbec nevadí. Jsem velmi ráda, že jsem tě poznala.“

„A já jsem rád, že jsem poznal tebe,“ přikývl Arni s vážnou tváří. „Hodným lidem vždycky rádi pomáháme, takže můžeš Petrovi a jeho tatínkovi vyřídit, že se nemusí bát – i když letos zasadili pozdě, úrodu budou mít velkou. O to se s kamarády postaráme,“ slíbil trpaslík.

Pavlína strávila s novým kamarádem celý večer a během dalších dnů ho přemluvila k tomu, aby se seznámil i s Matějem a ostatními. Trpaslík se sice zprvu zdráhal, ale nakonec souhlasil a pak se zaradoval: „Aspoň už se před vámi nebudu muset schovávat! A příště přivedu i Roliho a Barla!“

A tak na hospodářově zahrádce a poli pracovali všichni tři trpaslíci, a přesně jak Arni slíbil, úroda byla více než bohatá.

„Tolik obilí jsme snad ještě nikdy neměli!“ volal nadšeně Petr, když táhl další naložený vůz do sýpky, a hospodář mu spokojeně přitakával.

Celé tři týdny to všechno sklízeli, až na poli nezbyl jediný klásek.

„To musíme oslavit!“ radoval se hospodář. „Dnes večer vás všechny zvu na dýňovou šťávu. A to platí i pro vás,“ obrátil se k trojici trpaslíků, kteří se nato chytli za ručky a jásavě se začali točit dokola.

Večer tedy bylo ve velké světnici veselo. U jedné strany stolu seděli na lavici Arni, Roli a Barl, houpali nožkama ve vzduchu a popíjeli dýňovou šťávu, až se ostatní nestačili divit, jak rychle v nich mizí. Pavlína jim k tomu zpívala a Matěj s Petrem se rozjařili tak, že si před krbem zatančili skákavého dupáka.

Hospodář všem doléval šťávu a usmíval se od ucha k uchu. Nakonec – když už se všichni trochu unavili, a tak jen klidně seděli u stolu a vyprávěli si – vstal a podíval se na Matěje s Pavlínou.

„Vím, že teď už budete chtít jít dál,“ řekl jim. „Nevím sice, kam jdete, ale musí v tom být něco důležitého, vidím to na vás. Proto nastala správná chvíle na to, abych se vám za všechnu pomoc odměnil.“

Znovu tedy přešel k velké truhle, která v sobě ukrývala menší pokladničku, a tentokrát z ní plnými hrstmi nabíral zlaťáky, až si Pavlína vyděšeně zakryla ústa rukou.

„To přece…“ zkusil protestovat Matěj, ale hospodář ho umlčel.

„Jen si vezměte! Zasloužíte si,“ řekl mu a celou tu hromadu mincí vysypal na stůl. Pak se obrátil ke třem trpaslíkům a zeptal se jich: „Vám by asi lidské peníze nebyly k ničemu, a tak mi sami řekněte, jak se vám můžu odvděčit.“

Trpaslíci byli tou nabídkou tak zaskočení, že nejprve ani nevěděli, co mají říct. Pak ale dali hlavy dohromady, chvíli se šeptem radili, až nakonec Roli vstal, stáhl si čepici a ukázal ji hospodáři.

„Já jsem si při práci v zahrádce natrhl čepičku,“ řekl. „Potřeboval bych novou.“

Hospodář se od srdce zasmál a pak přikývl: „Dobrá. Slibuji, že ti ušiju tu největší čepičku, jakou kdo kdy viděl!“

Roli se spokojeně rozzářil a znovu si sedl. Opět bylo chvilku ticho, než Arni šťouchl loktem do Barla a ten také vstal.

„Já mám moc rád dýňovou šťávu. Tak jsem si říkal, jestli byste mi nemohl dát trošku s sebou,“ prohlásil nesměle.

„Uvařím ti celý sud, a až ti dojde, přijď za mnou a uvařím ti další,“ souhlasil hospodář a usmíval se od ucha k uchu.

Teď už zbýval jenom Arni, který seděl uprostřed. Roli s Barlem se na něho tiše dívali a čekali, až promluví.

„Já bych nechtěl nic pro sebe,“ pronesl Arni, když konečně vstal. „Chtěl bych jenom za všechny trpaslíky poprosit, abyste nás měli rádi a abyste nám pomohli, když to někdy budeme potřebovat. Pak za vámi budeme rádi chodit i ve dne a nebudeme se před vámi schovávat.“

Hospodář se na něho vážně podíval a slíbil: „Ujišťuji tě, že u mě máš ty i všichni tvoji kamarádi dveře otevřené. Kdykoliv budete něco potřebovat, stačí přiběhnout za mnou.“

Arni se usmál, spokojeně se posadil a chytl Roliho a Barla za ručky. Krátce bylo úplné ticho, až to Barl nevydržel a ukázal na svůj prázdný hrneček a zeptal se: „A mohl bych trochu té dýňové šťávy dostat už teď?“

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.