Když už ale slíbili pomoc, nechtěli odcházet. Na druhý den se tedy Matěj vypravil společně s Petrem na pole, zapřáhli hospodářova koně a potom se střídali v tom, kdo potáhne pluh.

Pracovali celé dopoledne. Petr si často otíral zpocené čelo, a kdyby byl sám, už by si dávno udělal přestávku, jenže když viděl neúnavného Matěje, jak rozrývá brázdu za brázdou, nechtěl se nechat zahanbit, a snažil se také.

Občas se alespoň pokusil Matěje na něco zeptat, aby nenápadně trochu zpomalil tempo. Vyzvídal, odkud a kam vlastně sourozenci jdou, ale Matějovi se pokaždé podařilo vyhnout odpovědi.

Vlastně ani nevěděl, proč o tom nechtěl s nikým cizím mluvit. Ale pokaždé, když na to přišla řeč, jako by mu ztěžkl jazyk a on nevěděl, jak začít.

Zatímco chlapci orali pole, vyběhla Pavlína na louku, po níž sem včera přišli, a do košíku natrhala spoustu nejrůznějších bylinek a kořínků. Doma z nich pak připravila pořádný odvar a dala ho hospodáři.

„Když to budete denně pít, do měsíce budete zdravý jako řípa!“ řekla mu s úsměvem.

A pak, aby nezahálela, vydala se za dům, kde měli hospodář se svým synem založenu malou zahrádku. Už na první pohled bylo patrné, že do ní letos ještě nikdo nevkročil – všechny záhonky byly zarostlé vysokým plevelem a nikde ani náznak toho, že by se s tím snažil někdo něco udělat.

Pavlína se tedy odhodlaně chopila motyky a rýče a za několik dní dala zahrádku do pořádku. Potom si na malém vozíku přivezla spoustu sazenic a začala je dávat do země.

Jak tak sázela jedno rajče za druhým a ke každému zatloukala do země kolík, měla najednou neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděla. Matěj s Petrem pracovali na poli, hospodář ležel vevnitř v posteli a sousedé se zrovna také někam ztratili.

Pokrčila proto rameny a pokračovala v práci. Ten podivný pocit, jako by se na ni odněkud upřeně dívaly dvě oči, jí však vydržel téměř až do večera.

Další dny už ale bylo všechno při starém, a tak to pustila z hlavy. Až jednou – zrovna když vytrhávala plevel mezi fazolemi, které se už prvními úponky chňapaly opěr – zahlédla po levé straně nějaký pohyb. Rychle se tím směrem otočila, ale jediné, co viděla, byly vzorně seřazené saláty. Pavlíně to ovšem nedalo, a tak vstala a popošla k místu, kde pohyb zahlédla. Když už se chtěla sehnout, aby se podívala, jestli to náhodou nebyla jen nějaká myška, která by se teď krčila pod listy salátu, znovu se nedaleko ní něco pohnulo – jako by se někdo rychle schoval za pařez vyčnívající napravo z trávy.

Pavlína bleskurychle vystartovala a doběhla až k pařezu. Nakoukla za něj a… nic. Všude jen samá tráva.

„Je tu někdo?“ zeptala se nahlas a zmateně se rozhlížela dokola. Teď už si byla téměř jistá, že v zahrádce není sama. Vždyť by byla ochotna odpřisáhnout, že koutkem oka viděla, jak se tady něco mihlo a hbitě to skočilo za pařez.

Jenže ať se dívala, jak se dívala, ať procházela zahrádkou a trávou okolo, jak chtěla, nespatřila ani živáčka. Nakonec jí nezbylo, než se s povzdechem vrátit k fazolím. Umínila si ovšem, že odteď si bude dávat velký pozor a že se při práci bude nenápadně ohlížet na všechny strany. Třeba bude mít štěstí a toho tajuplného návštěvníka nakonec přece jen odhalí.

Uběhlo však několik týdnů a snad kromě dvou krátkých okamžiků, kdy měla opět pocit, jako by ji na zádech šimral něčí upřený pohled, se nestalo nic zvláštního.

Až jednoho večera. Pavlína už měla pro ten den odpracováno, a tak jen tak seděla v hlavní světnici na židli a povídala si s hospodářem, který už se rychle uzdravoval. Pak ale starý muž usnul a Pavlína neměla co dělat. Popošla proto k okénku a vyhlédla jím na zahrádku. Zprvu vlastně hleděla jen tak do prázdna a ani nevnímala nic z toho, co vidí. Potom ovšem zahlédla něco, co ji přimělo zaostřit zrak – mezi záhonky někdo byl! Musel to být někdo velmi malý, protože rajčata uvázaná u kolíků ho zcela zakrývala; vidět byla jen vysoká červená čepice, která tancovala nad vršky kolíků. Pavlína jen stěží potlačila překvapený výkřik, rukama se prudce odrazila od okenního parapetu, otočila se a vyběhla ven ze světnice. Chodbičkou prolétla, až se lucerna zavěšená na zdi zakolébala, a pak už byla konečně venku. Domek však měl vstupní dveře na opačné straně než zahrádku, a proto musela nejprve oběhnout jeden roh a potom druhý.

Do zahrádky přiběhla právě včas na to, aby ještě zahlédla, jak červená čepice polekaně mizí za sazenicemi. Na nic proto nečekala a hned utíkala k záhonku. Jenže na cestičce za rajčaty nikdo nebyl a nikoho nenašla, ani když několikrát pročesala křížem krážem celou zahrádku.

„Kdo si to tady se mnou hraje na schovávanou?“ zavolala bezradně a několikrát se na místě otočila kolem dokola.

Tentokrát však byla rozhodnutá, že se jen tak nevzdá. Nasadila tedy rozmrzelý výraz a okázale odkráčela ze zahrádky. Sotva ale zašla za roh domku, hned se přitiskla ke zdi a nenápadně vyhlédla zpět. Snažila se ani nedýchat a doufala, že si ten podivný návštěvník bude myslet, že už je pryč.

Takto čekala minutu, pět minut, čtvrt hodiny… a pořád nic. Odevzdaně si tedy povzdechla a odešla zpět do domu. Ve velké světnici zjistila, že už jsou všichni doma. Chtěla jim povyprávět o červené čepici, ale Matěji ji předběhl, když prohlásil: „Tak, máme zoráno i zaseto!“

„Sláva! Sláva!“ jásal hospodář a usmíval se od ucha k uchu. Vyskočil z postele, jako by mu ta dobrá zpráva dodala sil, a všem naložil pořádný talíř brambor. Však si také za tu práci zasloužili. A radoval se i Petr, který si teď na židli protahoval ztuhlá záda.

Pavlína se pousmála tomu všeobecnému veselí a také se připojila do debaty o tom, co je kde vysázeno, jak rychle to poroste a kdy budou moci sklízet, takže na tajemnou návštěvu zahrádky dočista zapomněla.

Po večeři se Matěj spokojeně opřel o opěradlo židle, dal si ruky za hlavu a pronesl: „Tak, pole je obděláno, a my můžeme jít dále.“

Nálada v místnosti se rázem ocitla na bodu mrazu. Starý hospodář s Petrem na sebe poplašeně pohlédli a překvapená byla i Pavlína. Vždyť o ničem takovém spolu zatím nemluvili…

Nakonec se jako první vzpamatoval hospodář. S nuceným úsměvem přikývl, vstal od stolu a přešel do rohu světnice, ve které stála velká dřevěná truhla. Chvilku se v ní přehraboval, až vytáhl menší truhličku, v níž to chřestilo zlaťáky. Nabral z ní plnou hrst mincí a nasypal je do koženého váčku, který pak podal Matějovi.

„Odvedli jste kus práce, tady máte poděkování,“ řekl, ale bylo vidět, že se do veselého tónu jenom nutí. V očích se mu přitom odráželo spíše určité zklamání.

Matěj si toho ale nevšímal. Poděkoval a rozradostněn nad tím, že si vydělali peníze a konečně tedy budou moci pokračovat dále do Temné země, odešel do komůrky, ve které spali. Pavlína tedy zůstala s domácími sama, ale rozpaky nevěděla, co by měla říct nebo udělat. Povšimla si, že hospodářovi na čele přibyly další vrásky starostí a že i Petra přešel smích a namísto toho se s obavami díval na svého tátu.

Tiše se proto vytratila ze světnice, prošla chodbičkou a vklouzla za Matějem do jejich pokojíku. Matěj se už chystal jít spát a vůbec nevnímal, že všichni kolem něj posmutněli.

„Nemyslíš, že bychom tady měli ještě zůstat?“ zeptala se ho Pavlína ustaraně.

Matěj k ní překvapeně vzhlédl. „A proč? Slíbili jsme, že pomůžeme zorat a zasít, a to jsme přece udělali. Máme se ale dostat do Temné země. Pokud se budeme pořád zastavovat, nikdy tam nedojdeme.“

„Ale co si teď počnou bez nás? Jak se o pole a o zahrádku postarají a jak pak všechnu tu úrodu sklidí? Vždyť hospodář se sotva uzdravil. Ještě nezastane tolik práce, a tak bude Petr na všechno skoro sám,“ namítala Pavlína.

Matěj už na to nic neřekl a zakaboněně ulehl na lůžko. Tolik hořel touhou, aby se konečně dostali do Temné země, a Pavlína teď navrhuje, aby tu zůstali ještě několik měsíců? Však to není jejich starost, jak si hospodář se svým synem poradí! Oni svou práci odvedli, a tak mohou jít dál. Stačí se pořádně vyspat a zítra ráno se vydat na cestu.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.