II. U krbu a výhně
Vzhledem k tomu, že se kvapem blížila noc, byl nejvyšší čas, aby se začali chystat na zítřejší cestu. Pavlína otevřela velkou truhlu a vytáhla z ní dva cestovní pláště. Teď v létě je sice nepotřebovali, ale později se jim určitě budou hodit. Potom do dvou brašen sbalila nějaké to jídlo, křesadlo a troud, aby si měli jak rozdělat ohýnek, a spoustu dalších užitečných drobností, které by mohli potřebovat.
Matěj mezitím pořádně nabrousil dvě dýky, jednu větší (tu si upevnil za opasek on) a jednu menší (tu si dala za pás Pavlína). Potom z rohu místnosti odtáhl lůžko a klekl si na zem tam, kde až doteď stálo. Kloubem ukazováčku začal poklepávat na různá místa podlahy, až dutý zvuk konečně prozradil jedno nepřitlučené prkno. Opatrně ho zvedl a rukou zašátral v díře, která se objevila pod ním. Po chvilce z ní vytáhl velký kožený váček, v němž to pěkně zachřestilo.
Váček byl převázán provázkem a ukrýval v sobě všechny úspory, které Matěj s Pavlínou za poslední roky zvládli našetřit. Matěj provázek rozvázal a obsah váčku vysypal na stůl. Pak k tomu přidal i výdělek, který si dnes přinesl z trhu, a rukou tu kupku zlatých mincí rozhrnul.
„To je vše, co máme. Jen nevím, jak dlouho s tím vystačíme,“ řekl s obavami.
„Bílá víla určitě ví, že nejsme žádní boháči. Když budeme potřebovat peníze, určitě se něco najde,“ odpověděla mu s jistotou v hlase Pavlína, a tak Matěj rozdělil mince do několika menších měšců, které si oba poschovávali v různých částech oděvu.
A pak už bylo načase jít spát. Noc byla klidná, zuřivá vichřice se už dávno uklidnila a i mraky se protrhaly, takže na nebi sem tam vykoukl i srpek dorůstajícího měsíce.
Matěj však oka nezamhouřil. Ležel jen tak na zádech a pozoroval dřevěný strop, který byl osvětlen vyhasínající září krbu a po kterém občas proběhl drobný pavouk. Věděl, že by se měl poslední noc strávenou v pohodlí svého lůžka pořádně vyspat a načerpat sil, jenže nedokázal přestat myslet na cestu, která je čekala.
Celé to bylo tak nepředstavitelné! Ještě včera byl obyčejným hrnčířem, který prodával své zboží na městském trhu, a už zítra se má vypravit na putování do dalekých končin, aniž by přitom věděl, co ho tam čeká. Jak dlouho budou muset jít? A jak vlastně zjistí, co mají hledat? Vždyť Bílá víla jim řekla jen to, ať jdou stále na sever. Ale co potom? Co až Temnou zemi skutečně najdou? Jak mají oni, dva mladí lidé, tamním lidem pomoci, aby se osvobodili od zlého krále? Vždyť jediné, co umí, je vyrábět džbány a malovat je!
Škoda, že Bílá víla zmizela tak rychle – ještě na tolik věcí by se jí rád zeptal! A tak zatímco mu v hlavě vířily všelijaké myšlenky a představy, venku se začali ozývat první ptáci a černá obloha dostávala světlejší odstín.
Byl nejvyšší čas vstávat. Probudil proto Pavlínu a šel ještě jednou překontrolovat, zda mají sbaleno všechno, co si chtěli vzít s sebou.
Po vydatné snídani vyšli s brašnami přehozenými přes rameno před chaloupku, naposledy se na ni zadívali (vždyť kdoví jestli ji vůbec ještě někdy spatří!) a pak už vyrazili na cestu.
Udělal se krásný, téměř bezmračný den, a tak si Pavlína zasněně pozpěvovala:
V dálce v horách plamen svítí,
chtěla bych tam k němu jíti,
ohřát ruce v jeho záři,
zas mít úsměv na své tváři,
a tak kráčím prachem cest,
přes skály i kolem měst,
a i kdyby vítr vál,
lesem, plání půjdu dál.
Zakrátko se připojili k říčce Modravě a dali se proti jejímu proudu směrem na sever. Šli mezi rozlehlými poli, potom zase skrz prosvětlené listnaté lesy plné voňavého mlází, prošli několika vesnicemi, až se cesta začala pomalu ale jistě zvedat a mířit do kopců, v jejichž hloubi Modrava pramenila.
Stoupání začalo pozvolně, jenže potom už bylo čím dál tím strmější, takže namáhavě oddychovali a jednou se museli dokonce na chvíli posadit do trávy na kraji cesty, aby si odpočinuli.
Nakonec se ale dočkali a došli až na místo, kde byl v zemi zatlučený kůl a na něm dvě staré, deštěm do tmava zabarvené směrovky. Na té, která ukazovala směrem, odkud přišli, bylo napsáno: „Buková země“, a vedle nápisu byly nakresleny tři bukvice. Druhá směrovka ukazující na opačnou stranu hlásala: „Jabloňové království“, a kromě toho měla na sobě nakreslenu rozložitou jabloň.
Matěj v Jabloňovém království ještě nikdy nebyl, ale protože střelka kompasu neomylně ukazovala do rozsedliny přímo před nimi, vydali se tudy. Cesta už byla o něco užší a rozbitější a hlavně byla celá ponořená do stínů vysokých, hustě rostoucích stromů. Matěj proto kompas ani neschovával a stále kontroloval, jestli náhodou v přítmí lesa někde neodbočili špatně.
Když po pár hodinách z tmavého hvozdu vyšli, velmi se jim ulevilo. Ocitli se v širokém údolí, kterým se táhla silnice. S hrkotáním po ní jezdily velké i malé povozy, do nichž byli zapřaženi koně nebo oslíci, a procházeli po ní lidé jdoucí za svou prací.
Ještě než se Matěj s Pavlínou ve všem tom ruchu rozkoukali a zjistili, kudy se mají dát dále, zastavil u nich jeden velký vůz, který byl plně naložený senem.
„Kam máte namířeno?“ zavolal na ně jeho vozka zvesela, protože si všiml, že poutníci postávají na kraji silnice trochu nejistě.
„Na sever,“ usmála se na něho Pavlína.
Starý vozka nejprve nad tou neurčitou odpovědí jen povytáhl obočí, ale pak jim přesto přátelsky nabídl: „Tak jestli chcete, kousek vás svezu.“
A tak si sourozenci vylezli na vůz a zabořili se do hromady sena. Vozka mlaskl na svého koníka, cukl opratěmi a povoz se dal s trhnutím do pohybu.
Matěj se cítil náramně. Ležel na zádech, protahoval si unavené nohy a pozoroval jasnou oblohu nad sebou. Takto by tedy dokázal cestovat dlouho!
Jenže vozka nakonec zastavil, protože dojel ke svému domovu.
„Tady se musíme rozloučit,“ řekl jim. „Leda byste u nás chtěli přenocovat a pokračovat až zítra,“ navrhl ještě, když sourozenci slezli z té velké kopy sena a ocitli se znovu na zemi.
Ale jelikož se slunce zatím nesklánělo k obzoru, rozhodli se Matěj s Pavlínou, že využijí světla a zkusí dojít co nejdále. Utábořili se až o pár hodin později, když už začala padat tma a oni neviděli na cestu.
– – –
Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.