Už bylo dávno po půlnoci, když se mu konečně podařilo usnout. Z neklidného spaní plného snů o zlém vládci a všelijakých příšerách ho probudilo až ranní vyzvánění zvonů. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a že by měl vstát.

Pak ale slezl ze žebříku, prošel chodbou a seběhl po schodech dolů do krčmy, kde už na něho čekala miska horké kaše. Když ji spořádal, vyšel ven na dvůr, vzal svou káru a odtáhl ji na náměstí. Kníratý trubač zanedlouho z plných plic zafoukal do své trouby a druhý den trhu mohl začít.

Matěj pro samý shon dokonce na chvíli zapomněl i na muže ve žlutém plášti. U jeho stánku se totiž opět tlačila spousta lidí a každý z nich si něco vybral. Z pultu tak ubýval jeden džbán za druhým, až na něm nezůstalo vůbec nic.

To už bylo skoro poledne a Matěj si mohl za pás spokojeně upevnit napěchované váčky plné mincí a vydat se na cestu domů.

Když procházel pod mohutnou hradební věží, ve které se nacházela brána vedoucí na západ, jeden ze zbrojnošů na něho přátelsky zavolal: „Co tak brzy, Matěji?“

„Už mám prodáno!“ odpověděl Matěj a ukázal na prázdnou káru, kterou táhl za sebou.

Potom už však vykročil na prašnou cestu a krok za krokem se ubíral k domovu.

„Ó, kdybych tak měl koně – to bych se nemusel tak lopotit,“ zatoužil, když kolem něj proběhl rychlý posel na koni a zvířil za sebou oblak prachu. Vlastního koně si Matěj odjakživa přál, ale i když už na něj dlouho šetřil, ještě si ho nemohl dovolit.

Po třech hodinách chůze, během kterých na něho z bezmračného nebe pražilo slunce, dorazil k malému hostinci stojícímu přímo u cesty. Jmenoval se „U zlámaného kola“ a na tmavě hnědém vývěsním štítu byl skutečně namalovaný vůz s ulomeným kolem.

Matěj se dlouho nerozmýšlel. Měl úmornou žízeň, a tak svou káru postavil do řady mezi ostatní (hostinec musel být velmi oblíbený, protože všude okolo stála spousta odstavených povozů a uvázaných koní) a vešel dovnitř.

I když místnost osvětlovalo několik hořících loučí zavěšených v držácích podél stěn a také oheň plápolající v peci, musel si Matěj chvíli zvykat, než v tom šeru něco uviděl. Potom se rozhlédl, jestli někde nenajde malý stolek jen pro sebe, ale vzhledem k tomu, že všude bylo plno, přisedl si k nějakému bělovlasému starci v šedém kabátě. Matěj se sice podivil, jak může někdo v takovém vedru nosit kabát, ale pak už si přestal muže všímat a objednal si velký korbel dýňové šťávy. Jakmile mu ho hostinský přinesl, hned z něj dobrou polovinu upil, natáhl si pod stolem nohy, aby si před další cestou odpočinul, a trošku přivřel oči.

Náhle však jeho pozornost upoutal kus žluté látky, který se mihl u stolu v zadní části hostince. Matěj okamžitě zbystřil, jenže zakrátko ke svému zklamání zjistil, že to si jen nějaká žena nasazovala žlutý šátek, protože se právě zvedala od stolu a chystala se odejít.

Přesto se Matěj začal po krčmě rozhlížet s větším zaujetím. Ze svého místa měl dobrý rozhled na celý lokál, a tak očima postupně přejížděl od jednoho stolu ke druhému a pečlivě si prohlížel každého hosta. Nedělal si moc velkou naději, že by kupce potkal právě tady, ale nakonec proč to nezkusit?

„Hledáte někoho, mladý muži?“ ozval se zničehonic stařec v kabátě, který seděl u Matějova stolu.

Co měl Matěj odpovědět? Že vyhlíží kupce, kterého včera zahlédl ve městě a který vypravoval zajímavé zvěsti? Sám věděl, že tady se ho nedočká. Ale protože v něm starcovy modré oči budily důvěru, nakonec se odhodlal a řekl: „Včera jsem zaslechl něco o nějaké Temné zemi. Vypravoval o ní jeden kupec, ale neslyšel jsem ho pořádně, a tak se ho snažím najít. Asi se už dávno vydal úplně jiným směrem.“

„Ach tak,“ pokýval stařec hlavou a znovu se pustil do své misky fazolí.

„Vy jste o ní náhodou neslyšel? O Temné zemi?“ zkusil to Matěj.

Bělovlasý stařec nejprve v klidu spořádal další tři sousta fazolí, a až když byla jeho miska prázdná, položil lžící na stůl vedle misky a otřel si ústa kusem látky, který vytáhl odněkud ze záhybů svého kabátu.

„Nejen že slyšel, já jsem v ní dokonce byl,“ odpověděl nakonec klidně, když si ubrousek zastrčil zpět.

Matěj zprvu ani nemohl uvěřit, že slyšel správně. Chvíli jen tak seděl s vykulenýma očima a pootevřenou pusou, než se konečně vzchopil a pak ze sebe – jako by se zničehonic protrhla hráz – vychrlil: „Jaké to tam je? Opravdu je král tak zlý, jak kupec říkal? A co ty obludy, co jsou zač? Nějaká zvířata? Nebo snad strašidla? A proč s králem nikdo nebojuje?“

„Pomalu, pomalu,“ rozesmál se stařec. „To je spousta otázek najednou! Ale pokusím se ti odpovědět. Jaké to tam je? Inu, jaké by to tam mohlo být, když je celá země svírána strachem, když si v ní nikdo nemůže být jistý svým životem a když už si ani přátelé nepomáhají, protože se bojí, že by na ně mohl dopadnout hněv popudlivého krále. Ani slunce tam nesvítí – pořád je schované za temnými mraky, které se líně převalují nad tou zpustošenou zemí.“

„A to se nikdo nezkusil tomu zlému králi postavit?“

„Občas to někdo zkusí, to ano. Ale co zmůže pár osamělých bojovníků, když proti nim stojí celá králova družina? A kdyby jen ta! Slova nestačí na to, abych popsal, jaké obludy se tou zemí potulují a ničí vše, co jim přijde do cesty. A král tyto příšery dokáže využívat a přimět je, aby mu sloužily.“

Občas to někdo zkusí… To Matěj vůbec nechápal. Proč jen někdo?

„Když pod tou hrůzovládou trpí všichni lidé, proč se králi nepostaví všichni? Bojí se?“ zeptal se nahlas.

„To je na tom to nejsmutnější,“ pokýval starý muž hlavou. „Většina lidí už totiž zapomněla, že kdysi žila jinak, že kdysi i jejich království bylo krásné a sluncem prozářené. Tak dlouho už žijí v temnotě, že si na ni zvykli a přestali toužit po něčem lepším.“

Matěj se zamyslel. To, co se právě dozvěděl, bylo ještě horší, než si vůbec dokázal představit. Litoval všechny, kteří musí kdesi v dáli pod tím hrozným útiskem žít, a ještě smutnější byl z toho, že nevěděl, jak by jim pomohl.

„Proč se na Temnou zemi vůbec ptáte, mladý muži?“ otázal se stařec.

„Protože si myslím, že by těm lidem měl někdo pomoct,“ odpověděl mu Matěj.

„To by určitě měl,“ usmál se muž v kabátě a podíval se mu přitom přímo do očí. „Ale já už teď musím jít, mám ještě spoustu práce,“ řekl a zvedl se od stolu. A dříve než stihl překvapený Matěj cokoliv říct, propletl se mezi stoly ke dveřím a vyšel jimi ven.

Až ve chvíli, kdy se za ním zavíraly dveře, se Matěj vzpamatoval. Rychle vyskočil a proběhl kolem skupinky odcházejících lidí. Ve dveřích se však srazil s nově příchozími návštěvníky.

„No, no, kam tak zhurta?!“ zvolal jeden z nich, ale pak s dobráckým úsměvem ustoupil a Matěj vyběhl ven. Starý muž už seděl na svém koni, který neklidně podupával uprostřed vyprahlé cesty. Zdálo se však, že stařec přece jen na něco čeká, protože se díval směrem ke dveřím hostince.

„Mimochodem, jmenuji se Artur,“ prohlásil s lehkou úklonou, když se v nich Matěj objevil. Hned nato ovšem koně obrátil a odcválal pryč.

„Počkejte!“ zavolal za ním Matěj. Měl ještě spoustu otázek, které by starci rád položil, ale veškeré volání bylo málo platné. Šedý kabát se nezadržitelně vzdaloval a s ním i naděje, že by se Matěj dozvěděl něco dalšího.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.