I. Bílá víla

Na široké pláni, uprostřed níž se setkávaly dvě říčky, se rozprostíralo starobylé město. Kolem dokola bylo obehnáno silnými hradbami a jen pěti branami se do něj dalo vstoupit. U každé z nich však stála dvojice zbrojnošů a pronikavým pohledem si měřila každého, kdo chtěl projít kolem.

Zrovna dnes měli strážci obzvláště napilno. Ve městě se totiž konal trh, a tak branami proudily nekonečné zástupy lidí. Někteří šli jen tak pěšky, jiní si před sebou tlačili dřevěnou káru a občas se vším tím zmatkem pokusil proplést i koňský povoz, jehož kočí musel svého koně neustále uklidňovat, aby se nesplašil.

Ulice města byly přecpané tak, že když si člověk chvilku nedal pozor, hned někomu šlápl na nohu. Ten největší ruch však panoval na kamenném náměstí, na kterém si stánkaři rozestavěli své stánky. Na něm se totiž tísnilo tolik lidí, že při pohledu z výšky nebyl přes všechen ten mumraj mezi stánky vidět ani kousek dláždění.

A toho hluku! Odevšad se ozývaly výkřiky stánkařů, že právě jejich ryby jsou ty nejčerstvější, jejich mýdla nejvoňavější, jejich hedvábí nejjemnější… a také odpovědi kupujících, že ne – tolik zlaťáků že nedají a že jinde určitě pořídí levněji.

Jen u jednoho stánku bylo ticho. Prodával v něm mladý hrnčíř Matěj a lidé se kolem něj tísnili, aniž by na ně musel volat. Všichni totiž věděli, že nikdo v širokém okolí nevyrábí tak krásné džbány, hrnce a vázy jako on.

„Ta růže je překrásná!“ pochvaloval si brunátný muž a ukázal na jeden z obzvláště povedených džbánů.

„Tu malovala moje sestra,“ odpověděl mu Matěj. „Já džbány vyrábím a ona je maluje.“

„Tak ji ode mě pozdravujte,“ řekl ještě muž, když za džbán zaplatil. Matěj poděkoval a už se věnoval dalším kupujícím, kteří také obdivovali tu nádheru na jeho pultu.

A tak to šlo pořád dokola – od rána se vlastně téměř nezastavil. Až k večeru, kdy už se slunce začalo pomalu sklánět k obzoru a kdy zástup přece jen trochu prořídl, si všiml, že nedaleko něj se kolem jakéhosi tělnatějšího muže s krátkými prošedivělými vlasy a vousy srotila skupinka lidí a napjatě poslouchá, co jim vypráví.

Matěje to zaujalo, jenže ať natahoval uši, jak chtěl, nikdy nezaslechl víc než pár slov. Jen jednou, když se skupinka zrovna na okamžik rozestoupila, uslyšel celou větu: „Říkám vám, je to temná země!“

Pak se ale k jeho stánku nahrnuli další lidé a on je musel obsloužit. Vybírali si velmi dlouho, a když už konečně s jednou malou mističkou odešli, byl vypravěč ten tam. Matěj zahlédl jen jeho žlutý plášť, který zakrátko zmizel v davu. Trochu ho zamrzelo, že už se nedozví, o čem tak zajímavém vyprávěl, ale pak si všiml, že jeden z mužů, který vypravěče dlouho poslouchal, se domů vrací kolem jeho stánku.

„Pane, pane!“ zavolal na něho. „Smím se zeptat, kdo byl ten muž?“

„Nějaký kupec, který sem přišel zdaleka,“ odpověděl mu stařec a zastavil se. „Procestoval spoustu zemí a hodně toho viděl a hodně toho slyšel.“

„Zaslechl jsem něco o nějaké temné zemi,“ nadhodil Matěj.

„Och, chlapče, to ti byly ty nejpodivnější zprávy, jaké jsem za poslední léta slyšel,“ řekl starý muž a poškrábal se za uchem. „Že prý někde daleko – ani kupec sám nevěděl kde – je Temná země, kde lidé žijí pod útlakem zlého krále. Vládne jim železnou pěstí a využívá k tomu všelijakých stvůr, které lidem nahání strach. Nikdo si tam není jistý svým životem a všichni se musí podrobit té hrůzovládě!“

„A proč se tomu králi nepostaví? Má snad silné vojsko?“ tázal se Matěj.

„To nevím, chlapče, to by ses musel zeptat toho kupce. Ale ani on prý v té zemi nebyl – jen o ní slyšel z vyprávění jiných. A znáš to, čím více lidí si zprávu předalo, tím méně je pravdivá.“

„Nevíte, kde toho kupce najdu?“ vyzvídal dál Matěj

„To nevím. Ale myslím, že nocuje tady ve městě,“ řekl ještě muž a odešel.

Temná země! Tato dvě slova nedokázal Matěj vypudit z hlavy až do samého večera. Pořád musel myslet na to, jak to v té daleké zemi asi vypadá a jak smutní asi musí být lidé, kteří v ní žijí.

Byl už večer, když jeho úvahy přerušilo hlasité troubení, jež se rozléhalo nad celým náměstím. To jeden ze strážných stojící na ochozu vysoké věže oznámil konec dnešního trhu.

Matěj si tedy na svou káru naskládal všechny hrnce a džbány, které ještě neprodal, a pak ji z náměstí odtlačil o několik ulic dál na dvorek malého hostince, v němž dnes nocoval. Do města totiž přišel jen na tyto dva dny, po které se konal trh, jinak bydlel v malé vísce půlden cesty odsud.

Když káru na dvorku zaparkoval pod pavlač stlučenou z tmavého dřeva a své zboží přikryl hrubou tkaninou pro případ, že by v noci pršelo, vešel do bíle omítnutého hostince. V přízemí se nacházela krčma, a protože měl Matěj po celém dni náramný hlad, usedl k jednomu ze stolů a objednal si pořádnou porci teplé polévky.

Zatímco ji pojídal, začal se lokál plnit dalšími a dalšími lidmi, až byla skoro všechna místa obsazená. Matěj se po každém nově příchozím ohlédl s nadějí, že se objeví muž ve žlutém plášti, ale ke svému zklamání se ho nedočkal. Zdálo se, že ať už se cizinec rozhodl složit hlavu v kterémkoliv hostinci, tento to nebyl.

Matěj se však nevzdával. Toužil se dozvědět více o té Temné zemi a o lidech, kteří v ní žijí, a tak navzdory tomu, že se venku už stmívalo a že zbrojnoši se určitě každou chvílí chystali zavřít na noc městské brány, vyklouzl z krčmy do potemnělé ulice a vydal se po ní nahoru do mírného kopce.

Chvíli se jen tak potloukal spletitými uličkami města, v nichž se tísnil jeden domek vedle druhého, a rozhlížel se, jestli náhodou na kupce nenarazí. Moc lidí však už nepotkával; pouze sem tam zahlédl nějakou spěchající postavu, jak po pár krocích vchází do domu a zavírá za sebou dveře. Občas někoho spatřil také v okně nahoře v patře, ale vždy jen krátce, než dotyčný stihl zabouchnout okenice. Vypadalo to, že celé město se pomalu ukládalo k spánku.

Ale Matěj procházel dlážděnými ulicemi dál. Pokaždé, když si někde všiml vývěsního štítu hostince, zkusil nahlédnout dovnitř a na kupce ve žlutém plášti se přeptat, jenže nikdo mu nedokázal odpovědět. Po cizinci jako by se slehla zem.

Když už byl venku více než hodinu a prochodil snad všechna zákoutí města, potkal nedaleko kamenného mostku, jenž se v oblouku klenul nad malým potůčkem, holohlavého ponocného, který právě začínal svou dnešní první obchůzku a dlouhou tyčí zapaloval lucerny zavěšené na zdech domů. Matěj se tedy zkusil zeptat i jeho, ale ponocný jen pokrčil rameny a dál se věnoval své práci.

Matějovi proto nezbylo, než se vrátit do hostince. Stihl to právě včas, hostinský totiž už stál s loučí v ruce u vstupních dveří a chystal se je zamknout. Když se kolem něj Matěj protáhl dovnitř, jen zamručel něco o opozdilcích a odešel spát.

Matěj se tak musel do svého pokoje dostat potmě. Naštěstí si pamatoval, kde jsou schody do horního patra, a tak k nim s rukama napřaženýma před sebou opatrně dokráčel a vyšel po nich nahoru. Pak už to bylo snadné – stačilo přejít chodbu, do které skrz jedno nezasklené okno dopadaly měsíční paprsky, a už stál u žebříku do podkroví.

Když po něm vyšplhal, ocitl se v malé komůrce, kterou mu hostinský na tuto noc vyhradil. Byla tak malinká, že se do ní nevešlo ani lůžko. Zato tu byla hromada slámy, do které se Matěj unaveně svalil a zavřel oči. Ale ač ho z toho večerního chození po městě pořádně bolely nohy, dlouho nemohl usnout. Pořád před sebou viděl žlutý plášť a v nitru hořel touhou promluvit si s oním mužem. Přitom ani vlastně nevěděl, proč ho ta vzdálená země tak zaujala, ale cítil, že nebude mít klid, dokud se o ní nedozví více.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.