Labutí pírko
odvážně měří
hladinu jezera.
Moje touha
dosáhne stěží
hranice nezměrna.

Z dálky sem
plují labutě
a jejich šíje nehnutě
rozráží vodní hladinu.

Kdo z nás však vnímá
černá vesla,
která vždy labuť
věrně nesla
až tam, kam chtěla plout?

Nakonec zbaví se i pout
kolébky vody.
To když krutě studí.

Pak jasná touha
vzplane v bílé hrudi
a těžkou labuť
vznese do nebes.

A bílá krása
pluje v oblacích,
peří se třpytí
jako padlý sníh.
Doma jak v nebi,
tak i na zemi.

S labutí
touhou spojeni
slyšíme v duchu
její zpěv.

Ta píseň nám
ze rtů lehce plyne.
A v nebi,
tak jako na hladině,
růžový odlesk slunce
zapadne.