V přírodě

Dotknout se ticha
a usnout pod hvězdami,
z blátivé cesty sbírat
jejich třpyt,
bosýma nohama
se projít rosou,
zhluboka nadechnout
a jenom být.

Zažít si svítání,
poledne i soumrak,
zahlédnout srnku,
letmý křídel svist,
zadržet chvíli,
vtisknout do paměti
tu věčnou modlitbu,
kterou máš touhu žít.

Pod skálou ještě stále
je svět světem,
pravým a skutečným.
Ta živá přítomnost
za srdce bere tě,
poprvé i posté,
vždycky je jiná
a starost mění v dým.

Mlhavá rána,
žár letního slunce,
vichr, co šumí
stromům v korunách,
sněhová vločka,
když první na zem padá,
naživo hezčí je,
než v nejkrásnějších snách.

Tady jsi všeho součástí.
A jako ty znáš les,
i on zná tebe jménem.
V duchu se skloníš,
jako nad pramenem,
pokora, vděčnost
stoupá do nebes.