Babí léto u pramene

Tichý je zářijový les.

Slunce tam svítí, ale nehřeje.
A z rozpuštěné mlhy v trávě
zbyly jen rosy krůpěje.
Třpytí se v krajkách pavučin.
A lesní pramen smyje každý stín,
i ten, co na duši mě tíží…

Piji tu vodu, která zpívá,
a srdce se mi otevírá.
Vnímám tu vodu, kterou piji,
mám v sobě její melodii,
ona je ve mně a já v ní.
Chvíli jsem její součástí.

Cítím ty dávné koloběhy,
tu plné lásky, dívčí něhy,
tu požadující a dravé.

Jsem vděčná za vodu, co piji,
vděčná za život, co žiji,
i za smír podzimu.
Nemyslím ještě na zimu,
cítím jen rosu v trávě…