Tichý les byl zahalen slunečními paprsky. Svěží vánek si pohrával s listy statných stromů a odevšad se ozýval radostný zpěv ptáčků. Jen z jednoho mohutného dubu ne. Na silné větvi starého stromu totiž nehybně seděl havran, černý jako uhel, a rozhlížel se po okolí. Sedával tady takto každý den a všichni ptáci z okolí se mu vyhýbali. Na pozdravy odpovídal jen rozmrzele a někdy dokonce vůbec.

Najednou však zbystřil sluch, to když k němu zdálky dolehlo cválání. Začal být zvědavý, kdo že se sem takhle žene, ale snažil se to nedávat najevo. A pak mezi stromy zahlédl hnědého koníka, který hopsal sem a tam a radoval se z každé spadené větve, kterou mohl přeskočit. Najednou ale prudce zabrzdil, protože si všiml havrana trůnícího na vysokém dubu.

„Ahoj havrane, co tam děláš?“ zavolal na něj koník přátelsky.

„Vyhlížím,“ odpověděl mu stroze havran.

„A koho?“ zastříhal koník ušima.

„Každého, kdo by chtěl sloužit v mém království.“

„Ó, a jaké to je království?“ zajímal se dál koník.

„Je dokonalé. Všechna zvířátka se v něm mají dobře, jsou šťastná, mají svou práci, dostatek jídla, vody, pohybu – zkrátka vše, na co si vzpomenou,“ řekl havran důstojně.

„Jé, to zní nádherně! A mohl bych v něm také sloužit?“ zajásal koník.

„No nevím, nevím. Co umíš?“ zeptal se havran.

„Umím rychle běhat a vysoko skákat!“

„Tak běhat a skákat,“ pokýval hlavou havran. „A máš dost síly? Kůň musí umět také tahat klády.“

Koník na to smutně svěsil hlavu. Rychlý byl, to ano, ale tahat klády – na to neměl sílu. To bylo spíše pro statného kamaráda, kterého měl ve stájích.

„Tak vidíš, klády neutáhneš a to chceš sloužit v mém království. Vrať se, až zesílíš,“ řekl mu havran.

A tak koník odešel a havran dál shlížel na svět ze své větve. Na další návštěvu však nemusel čekat dlouho. Za chvíli se totiž pod jeho dubem objevil pejsek. Nebyl moc velký, ale zato měl skvělý čich. Havrana si na stromě všiml už zdálky.

„Zdravím tě, havrane!“ štěkl na něj s úsměvem.

„Inu, vítej, vítej,“ odpověděl havran.

„Copak děláš?“ zeptal se pejsek

„Vyhlížím, zda by nechtěl někdo sloužit v mém království.“

„A kde je to tvé království?“ zajímal se pejsek.

„Přímo tady začíná. Dál už to všechno patří mně,“ řekl havran.

„A mohl bych u tebe také žít?“ nadchnul se pejsek – vždy si přál žít v nějakém krásném království.

„Uvidíme, uvidíme. V mé zemi musí všichni pracovat, nikdo nesmí zahálet. Co umíš ty?“

„Mám dobrý nos. Každého, kdo přichází, ucítím na sto honů! Mohu hlídat hranice tvé země,“ odpověděl pejsek a radostně zavrtěl ocasem.

„A když ucítíš nějakého nepřítele, umíš se taky prát?“ ptal se dál havran. „Představ si, že by přišli vlci.“

Ó, jé! Pejsek věděl, že je malý. Kdyby narazil na nějakého vlka, musel by rychle prchnout. Vždyť by ho vlk slupnul jako malinu.

„Tak vidíš,“ řekl havran, když viděl, jak pejsek svěsil ocas. „Tak se vrať, až dokážeš přeprat vlka. Do té doby v mém království sloužit nesmíš. “

A tak musel odejít i pejsek. Havran si z toho ale nic nedělal – byl zvyklý na to, že musí často posílat zklamaná zvířátka pryč. V jeho zemi přece nesmí žít jen tak někdo!

Ze zamyšlení ho vytrhl až podivný zvuk. Chvíli mu trvalo, než poznal, že to lesem cinká kraví zvonec. A skutečně! Zanedlouho se pod jeho dubem zjevila strakatá kravička a zálibně se rozhlížela kolem.

„Jé, tady je to nádherné!“ zaradovala se.

„Je to mé království,“ pochlubil se z výšky havran.

„Jé! To jsi šťastný král. Určitě musíš mít spoustu spokojených poddaných! Mohla bych k nim taky patřit?“ řekla kravička a usmála se na celé kolo.

„Ty?“ zasmál se havran krákavě. Něco takového vůbec nečekal. „A k čemu bys nám byla?“

„Dávám skvělé mléko,“ odpověděla nejistě kravička. Vůbec se jí nelíbilo, jak se jí havran smál.

„Mléko? Nic takového v mém království nepotřebujeme, máme spoustu vody. Jestli neumíš nějakou pořádnou práci, tak jdi pryč. Vždyť bys byla ostatním jen na obtíž!“ zvolal havran a nespokojeně zakroutil hlavou. Poslední dobou k němu chodili samí příživníci!

Proto ho ani nepřekvapilo, když na jednu z větévek jeho stromu usedla malá sýkorka.

„Ty bys taky chtěla žít v mé zemi, že?“ zabručel na ni podrážděně.

„Ne, já už žiji v jiném království,“ zacvrlikala sýkorka.

„Ty? A co tam, prosím tě, děláš?“ zeptal se nevěřícně havran.

„Zpívám všem pro radost!“ prohlásila sýkorka a zatrylkovala krásnou melodii.

„Zpíváš! Pche. A něčemu pořádnému tě nenaučili? Vždyť ze zpěvu se nikdo nenají, není vůbec k ničemu,“ řekl havran.

„Orel si to nemyslí,“ odpověděla mu sýkorka a uletěla.

Orel! O tom havran už mnohokrát slyšel. Vládl zemi nedaleko odsud. Ale s havranovým královstvím se jeho země určitě měřit nemohla – vždyť orel bral jako svého poddaného leckoho.

A tak uběhlo několik týdnů. Havran dál seděl na své větvi a rozhlížel se kolem sebe. Už už začal poklimbávat, když ho najednou probudilo mohutné zaplácání křídly – na protější strom se z výšky snesl sám orel!

„Tak tedy i pan král se na mě přišel podívat,“ pomyslel si havran a čekal, s čím orel přiletěl.

„Buď zdráv, králi havrane,“ pozdravil orel. „Co děláš?“

„Střežím své království,“ odpověděl důstojně havran.

„A neměl bys mu spíše vládnout? Stráž by přece mohl držet někdo jiný,“ nadhodil orel.

„Nikdo nedokáže mou zemi chránit lépe než já,“ řekl havran. Chtěl ještě něco dodat, ale orel se v tu ránu vznesl a několika ladnými pohyby obkroužil celou havranovu zemi.

Když přistál zpátky na stromě, vyhrkl překvapeně: „Ale vždyť v tvé zemi nikdo nežije!“

Kdyby nebyl havran tak černý, bylo by na něm vidět, jak se v tu chvíli začervenal. Přesto však ze sebe vykoktal: „Není mou chybou, že tu nikdo není.“

„Ale vždyť jsi všechny poslal pryč!“ zvolal orel.

„Myslíš toho slabého koníka, malého pejska a potřeštěnou kravičku?“ hudroval havran. „Neříkej, že tys je do svého království pustil.“

„To víš, že ano. Rychlý koník pro mě vyřizuje naléhavé vzkazy. A když je potřeba někde odtáhnout těžké klády, zavoláme si jeho kamaráda. Pejsek s bystrým čichem je každou noc na stráži a hlídá, jestli nepřicházejí nepřátelé. A když se náhodou přiblíží vlci, rozštěká se na celé kolo a probudí medvěda, který naši zemi chrání. Po kraviččiném mléku se všichni tak olizují, že před kravínem stojí každé ráno dlouhé zástupy! A když je někomu smutno, zazpívá nám sýkorka a hned je v celém království veseleji,“ popisoval orel havranovi. Po chvíli ticha ještě navrhl: „Tak co, nechtěl bys přeci jen žít raději s námi?“

„Ne. Já mám své království,“ odpověděl havran a orel ho s pokrčením ramen opustil.

A opět uběhly týdny a měsíce. Až se pod havranovým dubem jednou objevila liška. Sedla si na zem a chvíli havrana pozorovala. Pak se osmělila a řekla: „Chtěla bych tvému království nabídnout své služby.“

„Co umíš?“ zeptal se havran. Po tom všem ani nedoufal, že by mohl přijít někdo, kdo by mu byl užitečný.

„Jsem chytrá. Vím, že s tak velkým královstvím musíš mít spoustu starostí. Vsadím se, že ti nikdo nerozumí a že si občas připadáš sám. Se mnou už nebudeš. Ty budeš jako král vydávat nařízení a já se postarám o to, aby bylo provedeno,“ nabízela liška.

To znělo lákavě! Že by konečně přišel někdo, koho by mohl využít? Havran ale nechtěl dát najevo svou radost, a tak řekl jen: „Inu dobrá. Na chvíli to můžeme zkusit. Vejdi tedy do mého království.“

A liška vešla. Utábořila se na paloučku kousek od havranova stromu a přes den chodila na procházky po okolí. „Abych poznala tvé království,“ vysvětlila havranovi.

Havran lišku několik dní bedlivě pozoroval, ale protože se chovala nenápadně, přestal si jí všímat a začal se znovu rozhlížet po okolí. To však neměl dělat – jakmile mazaná liška zjistila, že se havran nedívá, zezadu se k němu připlížila a jedním slupnutím ho sežrala!

„Mmm, tak dobře jsem se dlouho nenajedla,“ zasmála se a šla zase dál.

To byl tedy poslední den havranova království.