Jedno dopoledne, zrovna pofukoval vítr a padal sníh, se u hlavní brány cosi přihodilo. Mezi bratry nastal zmatek a někdo snad i dal pokyn k tomu, aby se zvonilo, protože se záhy rozezvučely všechny zvony. Pak, jako by si to někdo rozmyslel, přestal houpat táhly, a tak se do křiku bratrů občas vmísilo jen duté doznívání kovu.

Tadeáš nevěděl, co se stalo, ale muselo to být vážné. Takhle rozrušené bratry ještě neviděl. Utíkal tedy k bráně a už zdálky si všiml, že někoho přivezli na saních. A vzhledem k tomu, že se nikdo nesnažil dotyčnému rychle pomoci, muselo to být hodně vážné, ba dokonce nejhorší.

A bylo. Když Tadeáš přiběhl až k saním a pohlédl muži do tváře, všechno se s ním zatočilo. Tady již skutečně nebylo pomoci, Ješek už nebyl mezi živými.

Co se dál dělo, to Tadeášovi později připadalo jako neskutečný sen. Ohlédl se za sebe zrovna ve chvíli, kdy po schodech z hlavní budovy scházel mistr. Tvářil se velmi vážně, jako by tušil, že se přihodilo něco zlého, ale dovtípil se, až když přišel na dohled.

Tadeášovi se na okamžik zdálo, jako by se mistrovi podlomila kolena. Přiskočil k němu, aby ho zachytil, ale to už mistr stál pevně na nohou a prázdným, tichým hlasem se zeptal: „Co se stalo?“

Přesto ho ostatní slyšeli a rázem ustal všechen zmatek. Všichni se zadívali na něho a pak na dva čekající bratry, kteří Ješka na saních přivezli. Jeden z nich předstoupil a chvějícím se hlasem, jako by ještě potlačoval pláč, začal vyprávět: „Ješek si nás vzal s sebou na cestu do Úvalu. Nevíme, co tam měl udělat – my jsme ho jen doprovázeli a pomáhali mu –, ale jakmile bylo vše vyřízeno, chtěli jsme se vydat na zpáteční cestu. Neměli jsme ale dost jídla, a tak jsme se ještě zastavili na trhu. A tam se to stalo. Zrovna jsme platili, když se u vedlejšího stánku strhla nějaká mela. Nějací dva muži si tam nadávali a ten vyšší, mohutnější vyhrožoval tomu malému. Nevím, o co šlo, ale Ješek si mezi ty dva stoupl a chtěl tomu většímu domluvit. A ten menší to najednou udělal.“

„Co udělal?“ zeptal se někdo z houfu bratrů.

„Vytáhl nůž a bodl Ješka přímo do zad. Všechno se seběhlo tak rychle! Ješek se svalil, ani chytnout jsme ho nestačili. A ten menší muž tam stál s rukou od krve a pořád si prohlížel ten nůž. Vyrazili jsme mu ho z ruky, ale on tam pořád stál a díval se na ruce. Jako by ani nebyl příčetný. Však asi ani nebyl, vždyť zabil někoho, kdo ho hájil!“

„A ten druhý?“ ozval se Tadeáš.

„Ten jak to uviděl, tak rychle utekl. V té změti lidí se hned ztratil. Kolem nás postával hlouček a kdosi navrhl, že zavolá stráž. Jenže my jsme se báli, že by si pak Ješkovo tělo nechali a nás by někam zavřeli, tak jsme ho naložili na naše sáně a jeli jsme domů. Už mu stejně nebylo pomoci, rána byla přesná. V bráně nás sice zastavili, ale když jsme se zapřísahali, že náš bratr umřel a my ho vezeme domů pohřbít, pustili nás.“

Mistr nepromluvil ani slovo a jen stál s pevně semknutými rty. Pak téměř šeptem pronesl: „Postarejte se o něho,“ a odešel zpátky do budovy.

Tadeášovo srdce jako by se mělo rozskočit. Na jednu stranu toužil být sám a na druhou pak s mistrem, který by mu řekl, že to všechno je jenom zlý přelud. Nakonec ale zvítězilo něco jiného. V hloučku zoufalých bratrů nebyl nikdo, kdo by všechny uklidnil a postaral se o tělo. A tak se toho Tadeáš chopil.

Ukázal na další dva bratry a společně zavezli sáně až k ozdravovně. Tělo pak přenesli dovnitř a tam ho nechali trochu zteplat. Potom ho omyli a přichystali na pohřeb.

K večeru, když bylo vše hotovo, zaklepal Tadeáš na dveře mistrovy pracovny. Nikdo se neozval, a tak opatrně nahlédl dovnitř. Ani nevěděl, jestli toužil po společnosti on, nebo jestli se chtěl přesvědčit, zda po společnosti netouží mistr.

„Pojď dál, Tadeáši,“ ozvalo se potemnělou místností z křesla.

„Jen pokud neruším,“ řekl Tadeáš.

„Vůbec ne, jsem rád, že jsi přišel,“ pronesl ještě mistr. Ale pak dobrou půl hodinu mlčel. Stejně tak jeho společník.

„Tak vidíš, Tadeáši, kam vede lidská zloba a nenávist,“ řekl nakonec mistr.

„Jak se to mohlo stát?“ hlesl rytíř.

„Znáš Ješka. Neohlížel se na to, kde je a s kým je. Jakmile viděl bezpráví, musel něco udělat. Tak i tentokrát. Chtěl bránit slabého…“

„… a ten mu vrazil nůž do zad,“ dokončil Tadeáš.

„Ano,“ pohodil rukou představený. „To byla Ješkova horší stránka. Svou horkokrevností se dokázal okamžitě uzavřít výstrahám a s klapkami na očích se pustil do něčeho, co pro něj bylo velmi nebezpečné a kde ani neměl zasahovat.“

„A jeho vrah unikne trestu,“ prohodil Tadeáš.

„Tomu pozemskému možná. Ale bratři udělali dobře, že rychle odjeli. Taky jsem jim to potom řekl. Znáš arcibiskupa. Kdyby se dozvěděl, že náš bratr byl v jeho městě zavražděn, udělal by z toho kdoví co. Všechno by překroutil, vydával by Ješka za zločince a cokoliv, co by se mu naskytlo, by použil proti nám.“

„Co tam vůbec dělal?“

„Jel tam navštívit jednoho měšťana. Je to můj známý. Vede tam takový tajný spolek, který navštěvují lidé, kterým arcibiskupovy kostely moc neříkají. Většinou si s ním jen píšu, ale tentokrát jsem chtěl, aby si mohl promluvit s někým od nás.“

„Tak to jsem možná někoho z těch lidí potkal,“ řekl Tadeáš, protože si vzpomněl na dva muže, s nimiž kdysi mluvil u zaplněného kostela.

Pohřeb se konal za dva dny, až se těžce oddychujícím bratrům podařilo vykopat do zmrzlé půdy dostatečně hlubokou díru. Ale nikdo nereptal a čekající bratři i rytíři se rádi střídali u lopaty. Tady se ukázalo, jak měli bručivého Ješka rádi – na jeho poslední cestu mu chtěli pomoct všichni.

Rozezněl se smutný zvon a průvod slavnostně oblečených bratrů vyšel. Tadeáš, Jan, Hynek, Šimon, Vendelín a starý Albert – bratři, s nimiž Ješek nejraději prohodil pár slov – nesli rakev a ostatní šli za nimi. I stařičký Pavel, kterého už několik zim nikdo neviděl mimo teplo vyhřáté pracovny, kráčel drobnými krůčky na hřbitov.

Mistr s knězem hlavní kaple už na ně čekali. Kněz se se všemi pomodlil a nechal rakev spustit. Pak promluvil mistr a během jeho řeči si nikdo ani neodkašlal.

„Loučíme se dnes s Ješkem, kterého jsme měli všichni rádi. A on, i když to dával najevo svým způsobem, měl rád nás. Poděkujme mu za jeho lásku a uchovejme si ji v srdci. Snad i on bude cítit, že na něj vzpomínáme v dobrém.

Zároveň se loučíme s bratrem, kterého můžeme směle dávat jako příklad všem, kdo usilují k pravdě a dobru. Nejen díky tomu, jaké měl ctnosti, ale i díky tomu, jak bojoval se svými slabšími stránkami. Mám teď na mysli zejména jeho vznětlivost, o níž však dobře věděl a snažil se ji krotit. A kdo ho znal tak dlouho, jako já, ten mi určitě dá za pravdu, že v tomto ohledu ušel kus cesty. Doufám tedy a přeji ti, Ješku,“ řekl mistr a obrátil se k hrobu, „abys touto cestou kráčel dál.“

Vzpomínky naplnily hlavy všech přítomných. Každý si pamatoval Ješka podle svého a někdo se i pousmál nad nějakou příhodou s brumlavým rytířem, na kterou si zrovna vzpomněl. Na jiných tvářích se pro změnu objevila slza.

„A nyní musím promluvit k vám!“ ozval se do ticha mistr a jeho hlas náhle zpřísněl. „Doposud jsem se sebezapřením jen přihlížel vašim rozmluvám, ale nyní tomu musím udělat rázný konec. Od kolika z vás jsem slyšel větu: ‚Bůh si ho k sobě zavolal!‘ Jak můžete něco takového říkat?! To jste se tady v klášteře ještě pořád nic nenaučili? Vždyť Ješkova smrt byla odporná vražda! Jak můžete něco takového přisuzovat Bohu?“

Pak mistr naposledy přelétl pohledem sklopené zraky a odešel do budovy. Zamlklí bratři vzali hrst hlíny a každý Ješka nějakým slovem vyprovodil.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.