Na poslední půlhodinu jízdy se mistr přes svou únavu vyhoupl do sedla; chtěl se mezi své vrátit takto. A dobře udělal, protože Ješek potají poslal jednoho z rytířů napřed, a tak hradby Bílého kláštera byly zaplněny nejen trubači, ale také všemi bratry, kteří přerušili svou práci, aby svého mistra přivítali.

Sotva stanuli na nádvoří a sesedli, přispěchal k nim s rozzářeným úsměvem Šimon. Na uvítanou poplácal mistrova bělouše a něco mu pošeptal do ucha.

„Zdravím tě, Šimone,“ řekl mistr, ale oslovený bratr jenom roztržitě odpověděl a už odváděl dvojici koní za uzdu.

Tadeáš na něho ohromeně zíral a byl by to považoval přinejmenším za nezdvořilost, kdyby se jeho představený stále neusmíval.

„Aspoň vidíš, že bratr Šimon je muž na svém místě. Který z ostatních bratrů má v srdci takovou lásku ke koním, že i já musím počkat, až na mě přijde řada?“ prohodil pobaveně mistr.

Tadeáš se zasmál a pak už jeho zrak spočinul na rytíři, který právě přicházel. S Janem se neviděl skoro celý rok! První věcí, které si však všiml, bylo to, že Jan vypadá nějak smutně. Jako kdyby ho něco velmi trápilo. Ale když se začal s mistrem vesele vítat, Tadeáš si pomyslel, že se mu to asi jen zdálo.

Přátelé si jen krátce potřásli rukama a objali se. Pak se jejich cesty na pár dní rozešly. Tadeáš odpočíval po dlouhé cestě a mistr se ve své komnatě věnoval téže činnosti. Jan k němu každý den docházel a podával zprávu o tom, co se v Bílém klášteře po dobu jeho nepřítomnosti přihodilo.

Až jednoho dne večer zaklepal na dveře Tadeášovy cely a vstoupil.

„Vyprávěj,“ vybídl.

„Ne, ty vyprávěj,“ pobízel Tadeáš, protože si myslel, že Jan už všechno ví od mistra.

„Já jsem teď mluvil tři dny, dopřej mi času, než to všechno zopakuji tobě,“ zasmál se Jan, a tak Tadeáš svolil.

Ten večer sice už neměli moc času, ale mistr oběma povolil, aby se na několik dní vzdálili z kláštera. Druhého dne tedy Hrom i Jiskra opustili stáje a společně se svými pány cválali krajinou. Vrcholky okolních hor už byly pod sněhem, ale níže byla půda zatím jenom promrzlá.

Teď, když osaměli, všiml si Tadeáš už podruhé, že jeho přítel má ve tváři vepsánu nějakou bolest, která tam předtím nebyla.

„Jane, stalo se něco?“ zeptal se, když seděli v lese na pařezech a posilňovali se zásobami.

Oslovený nějakou dobu mlčel a díval se do prázdna. Pak s povzdechem pronesl: „Klára zemřela.“

Klára. Tak se tedy jmenovalo Janovo děvče, o kterém se sice nikdy nezmínil, ale o kterém Tadeáš věděl od mistra. Že to nemohl být nikdo jiný, o tom ani na chvíli nepochyboval.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Vlastně nevím. Na začátku léta se nějak rozstonala. Myslel jsem, že to nic není a že to hned přejde, ale postupem času se to zhoršilo. Dny jsem trávil prací v klášteře a noci u jejího lůžka. Místní bába ani lékař si nevěděli rady, tak jsem poprosil jednoho z našich, jestli by mně jako příteli nepomohl a nejel se mnou. Jel, ale ani on nepomohl. Za další týden Klára zemřela,“ vyprávěl Jan a stále se díval někam do země.

Tadeáš nevěděl, co by řekl, a tak přítele jen chytl za předloktí.

„Ty,“ otočil se na něho Jan, ale hned se odmlčel, protože se mu do očí draly slzy. Když pak nabral rovnováhu, dokončil větu: „Ty někoho máš?“

Jestli doteď bylo Tadeášovi úzko z přítelovy bolesti, teď se k tomu přidala i jeho vlastní. Ale řekl si, že když už mlčel tak dlouho, teď by mohl Janovi konečně všechno povědět. A tak mu povyprávěl o Aleně, o tom, jak ji potkal, jak se s ní nakonec rozloučil, jak toho pak litoval, i jak se to bezúspěšně pokusil napravit.

„To jsem vůbec netušil,“ pronesl nakonec do ticha Jan.

„Já o Kláře taky věděl jen od mistra. Ani jméno jsem neznal.“

A tak oba rytíři ještě nějakou dobu seděli a přemýšleli, proč byli tak hloupí a nepromluvili si o tom spolu už dávno.

Jelikož se ale začalo připozdívat, bylo načase jet dále. Pod oblohou už se nedalo za této zimy spát a Tadeáš navrhl, že by mohli dojet do nedalekého Milotína.

Po zabouchání na vrata statku se ozval starý známý hlas.

„Už jdu!“ Pak bylo chvíli slyšet lomoz – to se asi sundávala závora – a poté už se objevila šedivá Václavova hlava.

„Tadeáš!“ vykřikl ohromeně.

Rytíř se se sedlákem uvítal. „Tohle je Jan, nevím, jestli si na něho pamatuješ,“ dodal pak. „Myslíš, že bychom mohli pod tvou střechou strávit noc?“

„Ale jistě, jistě, pojďte dál,“ pobízel statkář. „Už to nebude dlouho má střecha, ale dneska ještě ano.“

Jak to myslel, to Tadeáš pochopil až vevnitř, kde u stolu seděl mladší muž světlejších kučeravých vlasů i vousů. Tázavě vhlédl k příchozím.

„To je Gustav, neteřin muž,“ vysvětlil Václav.

Do hovoru se Gustav nezapojoval, a tak si vyprávěli jen rytíři se starým sedlákem. Na tom byla léta znát čím dál tím více. Nebyly to ani tři roky, kdy Tadeáš opouštěl tuto vesnici a navrhoval, aby se Václav stal jeho nástupcem na postu správce. Bylo však dobře, že hospodář tehdy odmítl. Sám lépe věděl, kolik sil mu ještě zbývá.

Najednou se otevřely druhé dveře a vstoupila do nich mladá žena. „Malý už konečně spí, ale myslela jsem, že…“

Větu nedokončila a místo toho se překvapeně zadívala na Tadeáše. Ten se na ni také díval beze slov, déle než by bylo přirozené, a Jan si dobře všiml, že se oba začervenali.

Jakmile se Markéta vzpamatovala, přisedla si a začala se vyptávat na to, jak se Tadeáš má. Mimoděk mu přitom občas položila svou dlaň na hřbet ruky a odtáhla ji, až když zpozorovala, že je to rytíři nepříjemné. Jan se podíval na Václava, ale ten dělal, že nic nevidí.

Když Tadeáš povyprávěl několik historek z posledních let, zejména tu, jak v okolí Oranžového kláštera honili loupeživou hordu, zeptal se i on na novinky. To už je Gustav opustil, přičemž prohlásil něco o nošení dříví.

„No, vidíš, že jsem vdaná,“ řekla tak trochu rozpačitě Markéta a opět jí tváře zrůžověly. Ale to nebylo nic proti tomu, když měla odpovědět na to, jak se maličký jmenuje.

„Tadeáš,“ špitla a rytíř rozpaky nevěděl, co by řekl.

„Jak se daří na polích?“ zeptal se, aby změnil téma.

„Úroda letos nebyla moc velká, ale jde to. Ale začíná toho na mě být moc,“ promluvil Václav.

„Vždyť máš teď čerstvou sílu,“ podivil se Tadeáš.

„Víš, Gustav má teď jinou práci,“ odpověděla mu Markéta. „Nedaleko odsud objevil v lese teplý pramen, podle všeho léčivý. Domluvil se s vaším správcem, že by kolem zkusil vybudovat něco jako lázně. Ty tady v okolí nikde nenajdeš.“

„Panské manýry,“ zabručel Václav. „Aby vám to neslo.“

„Gustav ti přece říkal, že ty lázně chce pro lidi, ne jen pro bohaté pány. Vždycky si přál léčit,“ řekla mu Markéta a na jejím tónu bylo znát, že to svému strýci opakuje už poněkolikáté.

„Ale léčivé prameny skutečně existují. Sám jsem kdysi v jedněch lázních byl. Jako kluk jsem doprovázel svého otce na cestách a on občas nějaké navštívil,“ zapojil se Jan.

Václav jen pokrčil rameny, jako že nechce nic slyšet. Tadeáš tušil, co za touto paličatostí vězí. Statkář měl strach, že jeho pečlivě vedené hospodářství nebude mít kdo převzít. Markéta bude pečovat o děti, Gustav bude stavět lázně a nikoho jiného neměl.

Pak se vytratila i Markéta, aby rytířům připravila nocleh. Václav se najednou na Tadeáše obrátil s překvapivou důvěrností: „Stejně si myslím, že za tím vidí jen peníze. Pánové si možná na lázně potrpí a neváhají utratit nějaký ten zlaťák, ale musí se jim sloužit, jak to vyžadují. A já jsem raději celý život dřel na poli, než abych jim musel podlézat.“

„Neznám Gustava, ale nevypadá jako někdo, kdo by pro zlaťák záda ohýbal,“ namítl Tadeáš upřímně a Václav si jeho názoru zřejmě vážil natolik, že se i trochu uklidnil.

Když se rytíři odebrali na lože a Markéta jim šeptem popřála dobrou noc, vrhl Jan na svého druha už několikátý zkoumavý pohled. Těsně předtím, než usnuli, se přeci jen odhodlal potichu zeptat: „Tadeáši, vy jste si byli někdy blízcí?“

Oslovený rytíř zčervenal tak, že to muselo být vidět i v té tmě. Hlavou mu probleskla vzpomínka na to, jak měl onu první noc projít úzkými dveřmi kolem Markéty do svého pokoje, jak mu přesvědčivě říkala, že se ho milotínští bojí, jak mu pomáhala rozdělovat jídlo i jak se s nimi loučila a laškovala přitom s Mojmírem.

„Ne,“ řekl do ticha. Ale protože vycítil, že to vyznělo, skoro jako kdyby zapíral, tak dodal: „Ona se po mně tehdy asi dívala, ale já měl jiné starosti. Musel jsem řídit vesnici. A pak, tou dobou už jsem znal Alenu.“

Tohle Janovi stačilo, takže za chvíli oba pokojně usnuli.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.