Za branami (5 – 34. část)

Brána Tyrkysového kláštera se otevřela a tři jezdci vjeli na hlavní nádvoří. Všude kolem nich byli nastoupeni bratři a jakmile mistr stanul v jejich středu, sborově poklekli na jedno koleno.

Ješek jen zavřel oči, avšak mistr byl o to ráznější. „Blázni! Všichni jste blázni!“ zvolal hromovým hlasem, seskočil z koně a doprovázen Ješkem rychle odešel do obytné budovy.

Tadeáš zůstal sám se třemi koňmi uprostřed klečících bratrů a za jiných okolností by se komičnosti této situace od srdce zasmál. Takto ovšem seskočil také, popadl všechny tři uzdy a odvedl zvířata do stáje.

Bratři se začali pomalu zvedat a nechápavě se rozhlížet. Bylo na nich vidět, že se na příjezd mistra velmi těšili, ale že uvítání bude probíhat takto, to netušili.

Mistr si dokázal najít cestu do své komnaty sám. Tam se zavřel a nepouštěl k sobě nikoho kromě Ješka s Tadeášem, kteří mu nosili i jídlo. Sotva se však Tadeáš začal bát dalších dní nečinnosti, přidělil mu mistr úkol.

Nedávno mně přišel list od bratra Šimona. Prý by mu přišlo vhod, kdybychom trochu omladili stáje a přivezli několik nových koní. Tak deset až dvacet. Mohl bys zajet tady do hřebčína a předběžně se domluvit, kdy by si mohl Šimon přijet vybrat?“ řekl mistr.

A tak se Tadeáš vypravil na cestu. Když dorazil na místo, nebylo nikde ani živáčka. Rozhlížel se, jestli nezahlédne alespoň Mínu. Už to byl rok, co ji tady zanechali, a rytíř byl zvědavý, jak se dívce daří. Doufal, že v novém prostředí pookřála.

Za chvíli zpoza rohu vyšel hospodář. Své koně sice bezpečně poznal jednoho od druhého, ale s lidskými tvářemi měl problém. Tadeáš mu musel připomenout, za jakých okolností se setkali.

Jak se vůbec má?“ zeptal se ho na Mínu.

Muž na něho chvíli nechápavě hleděl a pak odpověděl: „Zemřela, už dávno.“

Tadeáš jen překvapeně vykulil oči.

Myslel jsem, že jste to věděli,“ pokračoval muž. „Už když jste ji přivezli, tak na ní bylo vidět, že jí zbývá nanejvýš tak půl roku života. Zemřela po čtyřech měsících, hned první zimu.“

To mě mrzí.“

To nemusí. Vždyť je to tak lepší. Celý život by trpěla tím, že nemůže mluvit, a její tělo bylo beztak tak chatrné, že by byla pořád nemocná. Takhle jste jí aspoň na poslední měsíce vrátili důstojnost. Měla práci, měla kde spát a co jíst. Vnitřně rozkvetla, ale bylo vidět, že tělo už je příliš nalomené. Ani se netrápila. Jednoho dne nepřišla ráno podestlat koním, tak jsme ji začali hledat. A našli jsme ji s klidným výrazem ve tváři. Myslím, že už jen pro tohle jste pro ni udělali dost.“

Tadeáše sice Mínina smrt stále mrzela, ale musel uznat, že muž má pravdu. A tak stočil řeč na to, proč vlastně přijel. Chovatele to potěšilo, protože hřebčínu docházely peníze.

Domluvili se tedy, že si Šimon má přijet vybrat, kdy bude chtít, ale že koně si bratři odvedou až na jaře – nyní na zimu je muž nechtěl dávat do nového prostředí.

Když se Tadeáš vrátil zpět do kláštera, našel mistra sedět osamoceného v koutku nádvoří. Udělal se pěkný podzimní den a teď odpoledne bylo ještě dostatečně teplo. Místní bratři mistra občas pokradmu pozorovali, ale zatím neměli odvahu ho oslovit.

Vidíš ty drobné ozdůbky, kteří mají někteří rytíři i čekající bratři na rouchu? Víš, co znamenají?“ otázal se mistr.

Netuším,“ odpověděl popravdě Tadeáš.

Mají vyjadřovat to, jak je který bratr moudrý. Čím víc těch ozdůbek na sobě má, tím moudřejší má být. Čekající bratři buď nemají žádnou, nebo mají jednu. To když se blíží čas, kdy se stanou rytíři. Také rytíři nemusí mít žádnou, ale mohou mít i jednu, dvě nebo tři.“

Tadeáš tomu nechtěl uvěřit. I v hlase představeného bylo znát, že jenom nechápavě kroutí hlavou.

A k čemu to všechno?“ zeptal se rytíř.

Prý aby se dalo na první pohled poznat, jak moc mohou slovům toho kterého bratra věřit. Čím moudřejší je, tím spíše mluví pravdu a tím váženější v tomto klášteře je.“

To nedokážou posoudit sami, jestli jim někdo říká pravdu, nebo jestli se mýlí?“

Asi ne. A já tady teď sedím a přemýšlím, co s nimi,“ povzdechl si mistr.

Tadeáš se zamyslel. „Škoda, že k nim nemůžeš přijít nepoznán. Kdyby si mysleli, že jsi někdo úplně cizí, a přesto by zjistili, že jim máš co říct, třeba by začali přemýšlet jinak. Takhle ale vědí, že jsi mistr, a cokoliv řekneš, budou považovat za svatosvatou pravdu,“ řekl.

Tadeáši, to je ale výborná myšlenka!“ zajásal mistr. „Však my už to nějak uděláme.“

Ještě ten večer dostali všichni bratři z kláštera za úkol vypracovat úvahu na téma „slepá víra“. Další den tedy ustaly všechny práce a bratři se zavřeli ve svých celách.

Večer se sešli v jídelně, která byla jedinou místností, jež dokázala všechny pojmout, a mistr vybral sepsané práce. Zatímco bratři večeřeli, on si namátkou několik listů přečetl. Poté začal nahlas předčítat vybrané pasáže a vždy k tomu doplnil něco svého. Buď myšlenku jednoho z bratří rozvedl, nebo ji vyvrátil. Za každou jeho větou se jídelnou ozvalo souhlasné přitakání a bratři byli nadšení, že teď už tomu konečně rozumí.

Druhý den se sice už mohli věnovat své běžné práci, ale měli o mistrových slovech přemýšlet. Čemu by neporozuměli, na to se mohli ptát.

Večer se znovu sešli v jídelně, ale tentokrát měl mistr u hlavního stolu i hosta. Byl to trochu shrbeně sedící starší muž ve velmi prostém oblečení. Do tváře mu bylo vidět jen zčásti, protože mu ji halila kápě, kterou si ani u jídla nesundal. Přesto v něm Tadeáš poznal bratra Matyáše z Bílého kláštera, pro kterého mistr asi poslal do tábora, a začal tušit, čeho bude dnes svědkem.

Bratři. Než opět zahájíme rozmluvu, rád bych vám představil tady bratra Matyáše. Je z jednoho malého řádu a dnes sem k nám zavítal na své cestě domů,“ řekl na úvod mistr a pak začal diskutovat s bratry. Po chvíli ale hovor přerušil a otázal se: „Bratře Matyáši, jen abys byl v obraze, mluvíme tady o slepé víře. Možná bys nám mohl říct, co si o ní myslíte ve vašem řádu.“

Matyáš pokýval hlavou a řekl jen: „Kdo věří slepě, ten se nikdy nic nenaučí.“

Souhlasíte?“ zeptal se mistr ostatních.

Odevšad se ozvalo neurčité zamumlání. Zprvu se nikdo neodhodlal k tomu, aby promluvil nahlas. Každý se raději obrátil spíše ke svému sousedovi. Až se nakonec jeden bratr odvážil: „Ale našim učitelům věříme, a přesto se od nich něco naučíme. Nemáme důvod jim nevěřit.“

Ano, ale nepleť si slepou víru s důvěrou, která v tobě vznikla na základě toho, že jsi se svým učitelem už něco prožil a sám jsi zjistil, že mu můžeš důvěřovat,“ odpověděl Matyáš. „Ale důvěřovat mu můžeš jen do té míry, že jsi přesvědčen o tom, že to s tebou myslí dobře a že ti říká to, co on sám považuje za správné a pravdivé. Tedy že ti nelže nebo že nemá žádné postranní úmysly. Ale i on se přece může mýlit, a proto se nikdy nic nenaučíš, dokud se o tom, co ti říká, sám nepřesvědčíš.“

Ale když něčemu nerozumím, tak jak mám poznat, jestli má učitel pravdu, nebo jestli se mýlí. Od toho je tu právě on, aby mi to vysvětlil,“ odporoval bratr.

On je tu od toho, aby navedl tvé myšlení určitým směrem. Ale zkoumat přece musíš sám. Pokud se jedná dejme tomu o nějakou dovednost, třeba o léčení, tak dokud se sám nepřesvědčíš, že nemocnému bratrovi skutečně pomohl hořec na zažívací problémy, tak tomu budeš jen slepě věřit a nikdy nebudeš moci oprávněně tvrdit, že hořec pomáhá na žaludek.“

Bratr se zamyslel. Bylo vidět, že tohle mu je jasné, ale že to pro něj ještě stále není odpověď na celou otázku. „Dobrá, ale jsou tady i věci, o kterých se přece sám nemůžu přesvědčit. Třeba některé otázky víry. Já přeci nemůžu přijít na to, jak to ve skutečnosti je. Proto jsem rád, když mi to někdo z učitelů vysvětlí.“ Z mnoha stran se ozval souhlas. Bratři napjatě čekali, co Matyáš odpoví.

To přece není pravda, že na to nemůžeš přijít sám. I tvůj učitel musel k poznání nějak přijít. Jaký užitek by mělo, kdybyste si z generace na generaci předávali něco, čemu nikdo nerozumíte, ale čemu jen slepě věříte? Každou myšlenku přece můžeš zkoumat a sám v sobě si ujasnit, jestli ti dává smysl a jestli to tak může být.“

Jídelnou se znovu rozlehla směsice zvuků. Někteří souhlasili, ale jiní naopak začali trochu hlasitěji protestovat. Přehlušil je až bratr, který s Matyášem vedl rozhovor. „Tvá slova dávají smysl. Nechtěl bys tady nějakou dobu zůstat a učit nás?“ navrhl.

Je to to, co si přejete?“ vložil se do debaty mistr. A protože se z různých stran ozvalo přitakání, usmál se a pokynul Matyášovi, aby si sundal kápi. „V tom případě vám představuji bratra Matyáše z Bílého kláštera. Pokud si skutečně přejete, aby tu zůstal, rád vám v tom vyhovím,“ řekl.

Celá místnost rázem ztichla. Většina bratrů zaraženě seděla a nevěděla, co si o tomto překvapení myslet. Někteří se dokonce začali zlobit, že je mistr podvedl. Jen nemnozí ihned poznali, co tím chtěl dokázat.

Říkal jsem vám jen pravdu. Matyáš je přece skutečně bratrem malého řádu a je na cestě domů,“ hájil se mistr. Neměl to zapotřebí, ale cítil, že spousta bratrů by to jinak nepochopila. „Vidíte, když jsem k vám mluvil já, ochotně jste všechno odkývali a slepě jste mi věřili. Když ale přišel někdo, koho neznáte, hned jste jeho moudrost zavrhovali,“ dodal ještě.

Omlouváme se, bratře Matyáši, že jsme se s tebou hádali!“ zvolal někdo.

Ano, omlouváme!“ přidal se jiný.

Vy jste to pořád nepochopili?“ zvolal mistr a už zvýšil hlas. „Nad Matyášovými slovy jste alespoň uvažovali! Klidně se pak přete, když s nimi nesouhlasíte. Ale má slova jste pokládali za neomylnou pravdu jenom proto, že jsem váš mistr. Jenže, jak už řekl tady Matyáš, takto se nikdy nic nenaučíte.“

Když se pak ještě jeden z bratrů zeptal: „Ty tedy po nás chceš, abychom ti nevěřili?“, mistr si jen povzdychl a odešel spát. Tadeáš až v tu chvíli pochopil, jak hluboké kořeny dokážou některé zvyky zapustit.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami