„Arnošte, můžeš mi říct, jak jsi dokázal sledovat každý můj pohyb?“ zeptal se mistr druhý den ráno představeného s modrým symbolem na hrudi. Seděli v tiché pracovně zařízené tmavě hnědým nábytkem a vyzdobené několika obrazy.

Arnošt na mistra překvapeně pohlédl. „Věděl jsem, že jsi někde poblíž. Občas tě zahlédl někdo z bratrů,“ řekl nechápavě.

„Když jsem tehdy ráno přijel do Brholce, neuplynula ani hodina a už jste o mně věděli. Nemyslím si, že to byla náhoda,“ trval na svém mistr.

„Jeden z mých bratrů se dozvěděl, že…“ začal Arnošt, ale hned jako by chtěl vzít tato slova zpátky a přeformulovat je. Mistr ho však nenechal.

„Že?“

„Že se brholecký farář dal s někým z našich do hovoru. Řekl mu to nějaký kluk. Však znáš kluky, všechno popletou, ale rádi se cítí důležití,“ zasmál se rozpačitě Arnošt. Debatu na toto téma zřejmě nečekal a byl z ní trochu nesvůj.

„A co toho kluka vůbec přimělo, aby něco takového ohlásil někomu z bratrů?“

„Nevím. Občas vidí nebo slyší něco, o čem si myslí, že chceme vědět. Není od věci si s nimi občas trochu promluvit. Většinou sice brebentí jen samé neužitečné věci, ale už jsme se tak dozvěděli i spoustu zajímavých věcí. Poslyš, vůbec nechápu, kam tím vším míříš,“ nadhodil Arnošt a z jeho tónu bylo znát, že se mu ten výslech přestává líbit.

„Takže ty máš tady okolo kláštera špehy, kteří ti nosí informace?“ zeptal se mistr klidně, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po obvyklé vřelosti.

Podle toho, jak se Arnošt zatvářil, se dalo usoudit, že hádal správně. Představený chvíli zaraženě přemýšlel, než odpověděl: „Špehy nemám. Neříkám, že si kluci ze vsí občas u nás nevydělají nějaký ten měďák za užitečnou informaci, ale špehové to přece nejsou. Podívej, kdybys žil tady, rozuměl bys mi. Už jsem ti párkrát říkal, že vliv svaté církve se tady rozrůstá stále více. Nemůžu tomu jen tak nečinně přihlížet, to by nebylo správné. Lidé se k nim začínají přiklánět, protože v jejich kostelech jim slibují spasení za pár modliteb, nebo ještě raději zlaťáků, kdežto my po nich chceme tak akorát práci. Vždyť to sám znáš. Jenže tady se pro svatou církev rozhodlo hodně lidí a nám se to vymyká z rukou. Nejde jen o víru – když chtějí mít pohodlnost, ať si ji mají, je to jejich cesta do pekel. Ale začíná se to projevovat všude. Práce je odvedeno méně, naše nařízení musíme prosazovat tvrději, na všechno se reptá… Ještě chvíli a začne se to tady proti nám bouřit. Proto musím vědět, co se děje, co zase proti nám plánují. Musím podniknout opatření a…“

„A?“

„A nic,“ rozmyslel si to Arnošt. Zakrátko to ale zkusil znovu: „Podívej, svatá církev má prostředky. A neváhá je obětovat pro své lidi. Tím získává vliv a moc. To jen my máme ruce svázané, když nám bráníš využívat to, co nám patří. Kdybych měl přístup k lesům…“

„Medvědí studánka zůstane ve správě pana ze Ctibořic,“ prohlásil rozhodně mistr. Tadeáš by možná dříve nechápal, proč by Modrý klášter nemohl hospodařit ve svých lesích, ale teď, když už znal Ctibora, mu bylo jasné, že Arnošt by nikdy nedokázal Medvědí studánku využívat tak nesobecky.

„Tak co mám podle tebe dělat?“ rozhodil rukama Arnošt. „Oni moc dobře vědí, co dělají. Začnou nenápadně, hlásají si v kostelích to své. A pak, když už získají přízeň, začnou nenápadně pomlouvat to nebo ono naše nařízení. Lidé jim přikyvují a začnou nám dělat těžkosti. My pak musíme řešit spoustu zbytečností a naše práce stojí. No a nakonec jejich kněží jen tak mezi řečí naznačí, že jsme vlastně zatvrzelí bezbožníci, a je hotovo. Samozřejmě to neřeknou přímo, ale stačí do správných hlav zasít správné myšlenky a lidi už se k tomu dopracují sami. A rázem tu máme otevřené nepřátelství. A ty mi nedovolíš s tím něco udělat.“

„A co bys chtěl udělat? Uplatit je, aby chodili do našich kaplí? Slíbit jim výhody, když nás budou poslouchat? Vyhrožovat?“

Arnošt jen semkl rty a neodpověděl. Místo toho jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ptal ses, co bys měl podle mého názoru dělat,“ pokračoval tedy mistr. „Především bys měl přestat s touto nesmyslnou válkou. Děláš vůbec něco jiného, než že zbrojíš proti svaté církvi? Podporuješ v lidech něco dobrého?“

„Tobě se to snadno řekne, podporuj něco dobrého. Ale ty tady nežiješ, nemůžeš mít představu. Vyřešil by to jedině rázný krok, jenže postavení svaté církve je žel takové, že bychom si tím proti sobě poštvali půlku království. A navíc, jak se zdá, má i tvou podporu, což tedy upřímně řečeno vůbec nechápu.“

„Znáš brholeckého faráře?“ zeptal se mistr.

„Jednou jsem s ním mluvil. Nemyslím si, že si máme co říct. Stačí mi vědět, co hlásá z kazatelny,“ pohodil hlavou Arnošt.

„Přečetl sis zakládací listinu, jak jsem ti vzkázal?“

Představený udělal další nelibý posunek. To, že byl vyzván k něčemu takovému, považoval za urážku.

„Tak si ji přečti,“ řekl mistr, když se nedočkal odpovědi. „Zítra se tu sejdeme znovu. A tentokrát se však pokusím přivést ještě někoho.“

Kdo je tento „ještě někdo“, vrtalo Tadeášovi celý den hlavou. Jen stěží pak dokázal potlačit překvapení, když se druhý den u hlavní brány ukázal farář z Brholce. A ještě méně dokázal zachovat klidnou tvář Arnošt, když mistr společně s Tadeášem a farářem vstoupili do jeho pracovny. Atmosféra v místnosti okamžitě zhoustla. Farář se ostražitě rozhlížel kolem sebe a Arnošt nelibě mlaskal, což byl zlozvyk, který si asi ani neuvědomoval.

„Pánové, chtěl bych si dnes s vámi oběma promluvit jako s lidmi bez ohledu na to, jaké úřady zastáváte,“ začal mistr, když se usadili. Podle jeho soustředění bylo znát, že pečlivě volí slova. „Oba jste byli vychováni k lásce k bližním, a přitom oba vidíte v tom druhém protivníka, kterého je potřeba porazit. Myslím však, že tahle válka je zbytečná, protože mnohem více by vám oběma prospělo, kdybyste spolupracovali.“

Když mistr viděl, že Arnošt zkřivil ústa a farář se chystá něco říct, mávl rukou a rychle pokračoval. Nejprve se obrátil k faráři: „Ctihodný pane, vaše církev hlásá spoustu věcí, s nimiž nemohu souhlasit. Vás však už trochu znám a vidím ve vás rozumného muže dobrého srdce. Vím, že chcete pro lid to nejlepší, a i když naopak nemusíte souhlasit s některými našimi názory, myslím, že prostor pro společnou řeč se určitě najde. Nechci, abyste lidem říkal něco, v co sám nevěříte; jen abyste přestal hanit naše jméno a abyste se zkusil podívat na náš řád jako na někoho, komu jde o to samé co vám.“

Farář na to chtěl odpovědět, ale mistr si znovu pohybem ruky ponechal slovo.

„Tobě, Arnošte,“ pokračoval, „nařizuji, abys tady pana faráře nechal na pokoji a nechal ho v otázce víry působit, jak uzná za vhodné. Jinak tu samozřejmě platí naše právo, tyto pozemky patří nám.“

„Majetek svaté církve je vyňat z majetku krále,“ ozval se farář.

„Ano, ale jen ten,“ odpověděl mu mistr. „Jinak bychom vám mohli klást do cesty překážky. To je však přesně to, co nechci. Vážím si vaší práce, pokud se držíte zásad, o kterých jsme spolu mluvili nedávno. Nechci, aby vám byl život znepříjemňován, a už vůbec nechci, aby vám naši bratři cíleně škodili. Ať se lidé sami rozhodnou, která nauka je osloví více. Zda vaše, či naše. Jsem si jist, že pokud budete lidi nabádat k pravé víře, tak se vaše slova vlastně ani příliš lišit nebudou.“

V místnosti zavládlo ticho. To, že ani jedna strana není návrhem nadšena, bylo nasnadě. Mistr tedy dodal: „Prosím vás oba, abyste se nad tím, co jsem vám řekl, zamysleli. Nechci po nikom z vás, abyste se vzdali svého přesvědčení. Prosím jen o vzájemnou toleranci a pochopení pro toho druhého. Zdržím se tady v klášteře jeden týden. Kdybyste se mnou chtěli kdykoliv mluvit, přijďte.“

„Nemůžu sem za vámi chodit,“ zareagoval okamžitě farář. „Už tahle návštěva je na pováženou. Kdyby se to dozvěděl biskup, měl bych potíže.“

„Tak pošlete někoho, komu věříte, a já přijdu za vámi. Když na sobě nebudu mít roucho, nikdo mě nepozná.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.