Večer se však Tadeáš setkal s panovníkem znovu. Richard si ho totiž pozval do svých komnat a když se rytíř dostavil, sám se chopil číše a nalil dva poháry vína. Páže poslal za dveře s tím, že si poradí sami a že má hlídat, aby je nikdo nerušil. „Ani královna ani arcibiskup,“ dodal.

Tadeáše takové přátelské uvítání překvapilo. Koneckonců se s Richardem viděl jen jednou, před dvěma roky, a i když mu mistr občas připomínal, jak na vladaře zapůsobil, přeci jen takovýto srdečný přístup nečekal.

Také si všiml, že Richard za tu dobu, co se neviděli, hodně dospěl. Ten tam byl mladý muž teprve se rozkoukávající ve velkém světě. V obličeji se sice změnil jen málo, ale celkové vystupování, držení těla – to vše mluvilo o daleko větším sebevědomí.

„Omlouvám se za ten turnaj, Tadeáši,“ řekl Richard, když dosedl. „Ale muselo to být. Jestli vám mám nějak pomoct, tak si zdejší panstvo bude muset zvyknout, že vám náleží všechny pocty, které přísluší všem významným návštěvám. Je mi jasné, že vám to může být občas proti chuti, ale zatím není jiné možnosti. V budoucnu to možná oceníte.“

Tadeáš přikývl. Bylo mu to jasné, a tak si s králem chvíli vyprávěl o turnaji, řekl mu, proč se nakonec nepřihlásil do soutěže v šermu, a vysvětlil mu také to, proč Vendelín nechtěl bojovat s Hadonošem.

„Ani se mu nedivím,“ přitakal Richard. „Nemám ho rád, ale jsou lidé, kteří na něho nedají dopustit. Radomil ho například bezmezně obdivuje. Pořád doufá, že se mu ho podaří přilákat do hradní posádky. Jako by tady těch hrubiánů nebylo dost. A hrabě Krendl zase ví, že když na stůl položí vrchovatý měšec zlaťáků, Hadonoš se nebude hloupě ptát a vykoná to, na co by si třeba jiní netroufli.“

„Proč se mu říká Hadonoš?“ zeptal se Tadeáš.

„Ani ti nevím. Lidé si dávají různá jména, jen aby zaujali. Ale stejně je škoda, žes nešermoval také. Těšil jsem se, jak tě uvidím odzbrojovat jednoho ze slavných pánů za druhým,“ obrátil král. „Rád bych dvořanům zavřel ty jejich nevymáchané huby.“

Tadeáš s sebou trochu cukl. Z Richardova dosavadního vystupování měl dojem, že jednoduše nevidí, jakými lidmi je obklopen, ani to, že si z něho často tropí posměch. Teď se však zdálo, že o přetvářce svých dvořanů moc dobře ví.

„Nemysli si, že na nich nevidím, jací jsou,“ usmál se Richard, protože uhodl, na co rytíř asi myslí. „Jenže musím před nimi hrát tohle divadlo, jinak bych mohl brzy dokralovat.“

„Vždyť jsi král! Přece můžeš vládnout tak, jak se ti zlíbí.“

„Ani omylem, Tadeáši. Má pozice je tak slabá, že mohu dokázat jen málo z toho, co bych rád dokázal. Dědičné právo, nedědičné právo, na trůnu jsem jen z jednoho prostého důvodu. Většina šlechty je přesvědčena, že jsem slabý a že si se mnou může dělat, co chce. Tak moc se báli svěřit moc do rukou někomu, kdo by jim mohl vládnout pevnou rukou, že raději zvolili mě a teď se můžou předhánět v tom, aby mi různými oklikami podstrkávali své plány,“ vyprávěl Richard.

„A ty jim vyhovíš?“ zeptal se Tadeáš zaraženě. Muž naproti němu přece nevypadal na to, že je schopen udělat cokoliv, jen aby se udržel na trůně.

Richard postřehl ten trochu zklamaný podtón a omluvně dodal: „Tadeáši, v něčem jim vyhovět musím. Mnohdy mi to trhá srdce, ale v tuto chvíli nemohu jinak. Kdyby najednou zjistili, že nejsem tak slabý, jak se pořád domnívají, mohl bych ze dne na den skončit na dně nějakého hlubokého žaláře. Takhle si myslí, že jim jsem po vůli a jen občas mám pár záchvatů umíněnosti, kdy si prostě musím prosadit svou. To pak sice chvíli vrčí, ale nekousnou, protože by si tím podřezávali vlastní větev. A neboj se, právě ty ‚záchvaty umíněnosti‘ si pečlivě nechávám na věci, na kterých mi nejvíce záleží. Tak mohu třeba držet ochrannou ruku nad vámi. Věř mi, že arcibiskup by vás dal nejraději zavřít nebo popravit a stojí ho to veliké přemáhání, aby toleroval tuhletu moji ‚slabůstku‘.“

Tadeáš sklopil zrak ke svému poháru vína. Došlo mu, že Richard asi opravdu nemůže konat jinak a styděl se za tu podezřívavou otázku. Vlastně musel krále docela obdivovat za to, že dokáže s takovým klidem vyjít se ctí i z takto obtížných situací. Nedovedl si totiž představit, že by on sám musel dělat podobné ústupky a často konat proti svému přesvědčení. Zřejmě by to ani nezvládl a brzy by si pod sebou podřezal větev.

„Jsem rád, že vás tu mám, i když jen na pár dní,“ pokračoval Richard a usmál se. „Chybí mi tu někdo, s kým bych si mohl volně popovídat a před kým bych se nemusel přetvařovat. Občas mě to docela zmáhá, málem přestávám být sám sebou, i když jsem někde sám.“

„Ani tvá žena ti nerozumí?“ zkusil to Tadeáš.

„Tadeáši, můj sňatek s Annou byl čistě politická záležitost. Byla to jedna z podmínek toho, abych vůbec usedl na trůn. Bylo by velkou náhodou, kdybychom si s Annou skutečně rozuměli. Nemyslím to nijak špatně – ona není zlá, ale jsme každý jiný. Jí je nejlépe ve společnosti dvorních dam, které nemají co na práci, a tak jen vymýšlí, jak by se zabavily. Státní pokladnici vlastně dámy stojí spoustu peněz, aniž by dělaly cokoliv užitečného. Kralování, budování a práce s tím související, to pro Annu není. Je to pro ni moc námahy a ona se přece nestala královnou proto, aby musela pracovat.“

„A to s ní dokážeš žít?“

„My jsme manželé vlastně jen na papíře. Občas sice společně posedíme a popovídáme si, protože zčásti jsme si na sebe zvykli a dalo by se říct, že jsme trochu i přátelé, ale jinak se vlastně skoro nevidíme. Nedivil bych se, kdyby Anna měla kromě mě ještě někoho jiného. Nejde si nevšimnout, že se kolem ní neustále točí markýz Gilbert, ale jak to spolu mají, to opravdu nevím. Ani nevím, jestli to chci zjišťovat, protože takto s Annou občas bývám… Dědic trůnu se ode mě holt očekává. Ale nedokázal bych to, kdybych věděl, že nejsem jediný,“ řekl Richard a oči přitom upíral na kožešinu z divočáka na podlaze. Pak se na chvíli odmlčel a bylo slyšet jen, jak v krbu praská oheň. Jeho mihotavá záře osvětlovala dvě zamyšlené tváře.

„A ty by sis nemohl najít nějakou ženu, která by tě skutečně chápala a podpořila?“ navrhl Tadeáš. Jestli mu něco připadalo ještě horší, než muset vést takovýto život, tak to bylo to, že na to byl Richard úplně sám.

„Tadeáši, ukaž mi ji, a já ti dám všechno zlato, co mám,“ zasmál se král. Smutek nebyl pro něj, to jen občas na něho dolehl.

„Škoda, že to k nám máš tak daleko,“ řekl Tadeáš. Ale pak si vzpomněl, že na severozápad od milotínských lesů je přeci nějaká tvrz, která panovníkovi patřila. „Ale mohl bys dát spravit Dálavy – tak se přece jmenuje to malé panství, ne? Jako král si přeci můžeš občas dovolit návštěvu letního sídla.“

Richard se usmál a očka mu zazářila. Bylo na něm vidět, že v duchu už tvoří velké plány. Občas vypadnout z tohoto zpropadeného města a ještě k tomu navštívit mistra a Tadeáše, to je přesně to, co by potřeboval!

„To je ale znamenitá myšlenka, Tadeáši!“ zaradoval se.

Protože už bylo hodně pozdě, rytíř se rozloučil a vydal se chodbami do svého pokoje. Tvářil se spokojeně – to, jak na závěr dodal Richardovi potřebné vzpruhy, mu udělalo radost. Ale i on se vlastně těšil na to, že krále občas uvidí.

Byl do těchto myšlenek tak zabraný, že ani nezpozoroval jak a ve spletitých, potemnělých chodbách paláce zabloudil. Ještě několikrát zkusil namátkou zabočit, až se nakonec zastavil, protože skutečně nevěděl, jak dál.

Do nastalého ticha se ozvalo tiché zaskřípání. Jedny z dveří se nejprve trochu pootevřely a po chvilce z nich vyklouzl markýz Gilbert s rozsvícenou svíčkou. Našlapoval tiše. Až po pár krocích si všiml Tadeáše a ulekl se.

„Co tady děláte?“ zeptal se zostra v jazyce učenců.

„Omlouvám se, ale byl jsem na návštěvě u krále a zabloudil jsem. Můžete mi ukázat, kudy se dostanu do křídla pro hosty?“ řekl rytíř.

Markýz kývl hlavou na jednu z chodeb a beze slova spěšně odešel. Tadeáše markýzovo chování zaskočilo – u králova stolu působil úplně jiným dojmem. Ale co se dá dělat, možná se právě vzbudil a hned po probuzení uprostřed noci není nikdo zrovna usměvavý.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.