Za branami (5 – 23. část)

Turnaj začal královou řečí, ve které panovník ještě jednou přivítal své hosty, a trval tři dny. Bývalo zvykem, že začíná nejoblíbenější disciplínou, v níž proti sobě podél hrazení jezdili rytíři na koních a dlouhou tyčí se snažili toho druhého shodit ze sedla, ale jelikož se do této soutěže nepřihlásil ani jeden z bratří, král ji musel na poslední chvíli zařadit až na konec programu. Bylo by přeci jenom hloupé, kdyby turnaj na počest bratrů z Řádu černé růže začal bez nich.

Aby si natěšení diváci přišli alespoň trochu na své, začalo se šermířskými souboji. Přihlásila se spousta mužů a mezi nimi bylo i několik bratrů v bílých rouchách. Cvičné, dřevěné meče vyvolaly v publiku – a i mezi mnohými účastníky – vlnu nevole, ale když lidé zjistili, že i s těmito napodobeninami se šermíři umí pořádně bít, rychle zapomněli na nespokojenost a užívali si bitvy. A když v jednom ze soubojů Hadonoš, oblíbenec diváků, i dřevěným mečem prorazil svému soupeři hrdlo, byli u vytržení.

Tadeáš pozoroval, jak na tuto zábavu hledí ostatní. Král seděl s mistrem v oddělené lóži tribuny a k ruce měl jen jedno páže. Zřejmě si nepřál být rušen. Na těch nejlepších místech okolo seděl panovníkův rádce Gilbert, purkrabí Zdislav, hrabě Krendl i velitel posádky Radomil. Tadeáše překvapilo, že Radomil nebojuje o čest a slávu.

Pak obrátil svou pozornost k soutěžícím a podíval se, jak se daří bratrům. O jejich schopnostech neměl nejmenších pochyb – vždyť mistr by si na tuto cestu nevybral nikoho, kdo by ho nedovedl ochránit –, ale rytíři nebyli zvyklí bojovat na soutěžích. Mnozí z nich byli z publika nesví a když odněkud zazněl pískot nebo bučení, přestali se soustředit a prohráli.

To však neplatilo o Vendelínovi, jehož světlý cop se po kamením vysypaném prostranství jenom míhal. Z davů mnohokrát zaznělo „úúúh“ a „áááh“, když hbitě uskočil ráně, o které si už všichni mysleli, že ho trefí. Dokázal zneškodnit spoustu soupeřů a dokonce se dostal mezi čtyři nejlepší.

Tadeášovi však zatrnulo, když zaslechl vyvolávače, jak k boji kromě Vendelína svolává také Hadonoše.

Publikum jenom zahučelo, protože se těšilo na souboj hrubé síly a obratné mrštnosti. Tadeáš se však o svého přítele bál.

Vendelín na prostranství před tribunami nastoupil neohroženě. Pak se ale k překvapení všech obrátil přímo k panovníkovi a zvolal: „Vaše výsosti, rád bych odstoupil z turnaje.“

Mezi všemi to zašumělo a několik lidí si už pospíšilo s nadávkami.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Richard.

„Ano, Vaše výsosti. Prosím o prominutí,“ řekl Vendelín, ale hrdý výraz ho neopouštěl.

„Mohu znát důvod?“

Na tento dotaz však Vendelín nic neřekl.

„Jeho výsost se tě ptala, čím bys ospravedlnil svou zbabělost!“ zahřímal z tribuny Radomil.

„Není to zbabělost,“ odpověděl rytíř.

„Tak jaký máš důvod?“

„Tento muž nebojuje poctivě,“ řekl Vendelín a ukázal přitom na Hadonoše. Mohutný muž jen zaryčel a chtěl se na opovážlivce vrhnout, ale král jej okřikl a tři nedaleko stojící muži ho vší silou zadrželi. Hadonoš nakonec povolil a odkráčel kamsi do ústraní. Jak se Tadeáš později dozvěděl, rozhodilo ho to natolik, že se nechal ve finále překvapit jakýmsi dosud neznámým rytířem, který si tak okamžitě získal srdce mnoha dam.

„Když jsem slyšel, že se proti tobě má postavit Hadonoš, krve by se ve mně nedořezal,“ řekl později Tadeáš Vendelínovi. Schylovalo se k večeru a oba bratři stáli opřeni o nedalekou ohradu.

„Zajímalo by mě, proč si tak říká,“ odpověděl mu Vendelín. „Je to podrazák. Viděl jsi ho, jak bojuje? Užívá si každé utrpení, které může způsobit. S někým takovým se nehodlám bít jen tak pro zábavu publika.“

Té noci nemohl Tadeáš dlouho usnout. Když zavřel oči, viděl před sebou muže, kterému se Hadonošův dřevěný meč zabodl do krku. I jiné vzpomínky se mu míhaly hlavou – jásot diváků, Radomil křičící na Vendelína, markýz Gilbert sedící na tribuně a občas bloudící pohledem k tribuně dvorních dam, Kristýna opětující tento pohled a mistr sedící vedle krále.

Tadeáš ve svém životě zažil několik bitev – těch skutečných, kdy jde doopravdy o život –, takže to nebyla zbabělost, která mu tyto obrazy vháněla před oči. Neměl však rád násilí a pokaždé, když po nějaké bitvě usínal, dlouho ji viděl před sebou. A tak tu teď ležel vedle klidně oddychujícího Mojmíra a nedokázal pochopit, jak to mohou tito lidé dělat pro zábavu.

O tom, že se skutečně bavili, svědčil ruch, který byl slyšet až sem k oknům královského paláce. Z tábora se nesly reje kejklířů, zpěv opilých hlasů, výskot žen a sem tam i zacinkání zbraní, to když se podnapilí muži neshodli v něčem tak, že došlo i na meče.

„A toto všechno se děje na naši počest,“ pomyslel si Tadeáš.

Druhý den už přišla řada i na něj. Brzy ráno tedy znovu zamířil do stájí, aby odtamtud vyvedl Hroma. Chtěl se na něm ještě kousíček projet, než bude muset soutěžit. Do přecpaných ulic města se mu však nechtělo – to by stejně nebyla projížďka –, a tak alespoň několikrát objel blízké okolí hřiště.

Muži se z nedalekého tábora trousili porůznu, jak se probouzeli po včerejší prohýřené noci. Ale jakmile do čestné lože opět usedl panovník s mistrem, trubači dali pokyn k zahájení dalšího dne turnaje.

Tadeáš jel mezi prvními. Diváků ještě nepřišlo mnoho, a tak mohl vnímat i ten kousek přírody sousedící s královským hradem. Nebe bylo bez mráčků, slunce pálilo už takhle dopoledne, ptáci zpívali a do toho všeho sem tam zavanul osvěžující vánek. Hrom, jakmile ucítil pobídnutí k co nejrychlejší jízdě, neváhal a svým nadšením brzy strhl i rytíře. Tadeáš zapomněl na to, kde je, a jen se řítil oraništěm i trávou, kudy vedla vyznačená trasa, a zdolával překážky na cestě. Až v cíli se probral z tohoto zasnění a uvědomil si, že když už soutěžil, mohl se více snažit. Ale už se nedalo nic dělat a aspoň si to užil.

Podruhé se do toho pustil odpoledne, kdy byla na programu lukostřelba. I tady nastoupil mezi prvními, aby měl povinnost co nejdříve splněnu. Střílelo se na několik terčů a kdosi se mu i pokoušel vysvětlit, jaká jsou přesně pravidla, jenže Tadeáš je moc nepochopil, a tak se jen snažil co nejlépe trefit terč, na který mu zrovna ukázali. Teď už na něj ale dolehly pohledy publika, takže se mu nestřílelo zrovna nejlépe.

Když měl odstříleno, poodešel trochu dál a opřel se o ohradu. Opět pozoroval ostatní bratry a přemýšlel, co se jim tak asi honí hlavou. Mojmír s vyplazeným jazykem vždy dlouho mířil, jako by úspěch jejich poslání na královském dvoře závisel na tom, kolik terčů dokáže trefit. A když šíp neletěl přesně tam, kam si představoval, zesmutněl a ještě více znejistěl.

Vendelín vypadal ze všech bratrů nejpřirozeněji. Jednoduše stál na svém místě a střílel. Jeden by nepoznal, že necvičí v rohu klášterní zahrady, nýbrž že soutěží u královského hradu před celým dvořanstvem.

Hynek oproti tomu působil velice soustředěným dojmem. Byl střelec od přírody a když mířil na terč, úplně přestal vnímat okolí. Netrvalo dlouho a jeho přesné rány přilákaly zájem diváků. Kdekdo si jeho směrem ukazoval a napjatě přihlížel tomu, jak další šíp míří přesně do středu terče.

Když Hynek dostřílel, z mnoha stran se ozval potlesk. Bratr ho však nevnímal. Tadeáš chtě nechtě pocítil hrdost na to, že tu někdo zastupuje řád tak skvělým výkonem. Nebo to byla pýcha?

Jediní z bratrů, kteří se nepřihlásili do žádné soutěže, byli Ješek a Deren. Ješka bylo chvílemi vídat, jak se potlouká kolem hřiště, ale s nikým příliš nemluvil. Jen jednou si ho začal jakýsi podnapilý muž opírající se o velký luk dobírat, že nesoutěží ze zbabělosti, až se Ješek nazlobil tak, že muži vytrhl luk z ruky, sebral mu šíp a trefil jeden z terčů na téměř dvojnásobnou vzdálenost, než z jaké se v soutěži střílelo. Tadeáš se ještě dlouho smál, když si vybavil překvapený výraz ve tváři opilého.

Deren se ani neukázal. Jestli zůstal ve svém pokoji, to nikdo nevěděl. Daleko pravděpodobnější ale bylo, že se celé hodiny potloukal někde po městě tak, jak už ho Tadeáš jednou potkal.

Poslední den byl vyhrazen soubojům na koních. Ty už se obešly nejen bez rytířů v bílých rouchách, ale zčásti také bez krále a mistra. Ten totiž dal najevo, že této nebezpečné zábavě nebude přihlížet ani ze zdvořilostních důvodů, a Richard ho v tom podpořil tím, že také odešel. Spousta mužů si panovníkovy nepřítomnosti povšimla a nelibě ji nesla. Řádoví bratři začali být mnohými nenáviděni, aniž k tomu vůbec zavdali příčinu.

Odpoledne, když už skončila i závěrečná disciplína a sloužící začali pomalu rozebírat tribuny a upravovat prostranství do původního stavu, zahlédl Tadeáš, jak k němu volným krokem přichází král s mistrem.

„Včera večer jsme tě postrádali na oslavě,“ zvolal přátelsky Richard. „Já i mistr jsme předávali ceny nejlepším ze včerejšího dne.“

V Tadeášovi to hrklo, protože to pochopil tak, že se tady na dvoře opět dopustil nějaké nevychovanosti.

„Mrzí mě, že jsem na ni zapomněl. Blahopřejte za mě vítězi,“ vykoktal ze sebe.

Král se však zasmál: „Ale ne, Tadeáši, tak jsem to nemyslel. Ty jsi byl ten vítěz. Ty a tvůj kůň. Byli jste ze všech nejrychlejší.“

Tadeáš chvíli zmateně hleděl a to, že král nežertuje, pochopil až ve chvíli, kdy se mu v rukou ocitl nějaký váček plný mincí. „Na, tohle pro tebe opatruji. Na každou soutěž je vypsána odměna. Svou dostal i ten váš čarostřelec,“ pronesl Richard. Pak se ještě obrátil na mistra: „Musíš být hrdý na to, že máš tak šikovné bratry.“

„Vždyť víš, že si cením úplně jiných věcí,“ pousmál se mistr. Pak s králem odešel a nechal překvapeného Tadeáše stát samotného.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami