Časně ráno vešel Tadeáš do stájí. Byl tu klid. Koně se právě probouzeli, ale ještě se o ně nikdo nestaral. Dva štolbové tu sice leželi na kupě sena, ale k práci se neměli. Hradní panstvo zatím spalo, a tak je nikdo nehonil. Když Tadeáš vešel, zmkli uprostřed hovoru. Kdyby rytíř nebyl tak zabrán do svých myšlenek, došlo by mu, že se podkoní právě bavili o hradních hostech.

Ale Tadeáš nic z toho nevnímal. Automaticky vzal nejbližší vědro s vodou a začal kartáčovat Hroma. Často, když si s něčím nevěděl rady, směřovaly jeho kroky ke koni, kterému se mezi prací svěřil se vším, co měl na srdci. Teď ho právě tížil zítřejší turnaj. Vždy, když si vzpomněl na panstvo sedící s králem u stolu, měl sto chutí odjet pryč a nechat turnaj turnajem. Ale záleželo mu na tom, aby řád navázal pevnější vztahy s panovníkem, a tak věděl, že se přihlásí. Jak se dozvěděl, jedna ze soutěží byla jízda zručnosti na koních. Hromovi bude tady ve stájích beztak dlouhá chvíle, a tak mu trocha pohybu udělá radost. Lukostřelbou také nic nezkazí. Nebyl sice kdovíjaký střelec, ale posměch od publika, když skončí poslední, nějak přežije.

Nejvíce ho trápilo šermování. Richard mu svým vychvalováním jeho šermířských schopností nijak nepomohl. Kdyby se nezúčastnil, pokládali by to mnozí za zbabělost. A Tadeáš nechtěl, aby odsud rytíři odjížděli s cejchem zbabělosti. Jenže když si představil, jak jen tak pro radost dvořanů stojí proti potícímu se Radomilovi v jeho drátěné košili, cítil odpor.

Do stájí mezitím přišel třetí podkoní. Byl hubený, vytáhlý a na tváři měl světácký výraz. Povýšeným pohledem přejel Tadeáše vyplétajícího Hromovi slámu z oháňky a pak zamířil za svými druhy. Záměrně špatně tlumeným hlasem je rozesmál nějakou poznámkou na úkor bílých rouch. Tentokrát i Tadeáš pochopil, že terčem vtipů je on a jeho bratři.

To mu na náladě nepřidalo, a tak ještě spěšně přinesl Hromovi krmení a odebral se pryč. Volným krokem vyšel z nádvoří a po cestě došel až k prostranství, kde se již všechno připravovalo na zítřejší hry. Všude čile pobíhali pracovníci, sbíjeli tribuny a stavěli překážky a zábradlí. Uprostřed všeho toho shonu sedělo několik písařů, které obklopovaly zástupy mužů. Každý z nich musel udat své jméno, stav a soutěže, do kterých se hlásí. Někteří z čekajících ve městě nocovali a bylo na nich vidět, že včerejší noc strávili ve společnosti piva a vína.

Tadeáš si stoupl do krajní řady a pomalu postupoval vpřed. V duchu už byl rozhodnut, že se přihlásí i do šermířského klání. Když se ale rozhlížel kolem sebe a poslouchal řeči mužů, s nimiž by měl zítra zápasit, přitížilo se mu. Poslední kapku tomu dodal vysoký, rozložitý muž s obličejem zohaveným snad stovkami jizev. Přes jedno oko měl pásku a přes to druhé mu spadaly dlouhé mastné černé vlasy. Stál těsně před Tadeášem a když na písaře promluvil hrubým hlasem, všichni se otočili. Podle všeho byl velmi známý, protože to v davu jen zahučelo a dost lidí si na něj ukazovalo.

„Tam tu jizvu mu udělal medvěd. Prý se na tu bestii vrhl jen s dýkou a rozpáral ji tak, že vypadala v obličeji ještě hůř než on,“ říkal jeden muž svému příteli.

„Jak se jmenuje?“ ptal se druhý.

„Nevím. Říkají mu různě. Mnozí ale Hadonoš,“ odpověděl první.

„Další!“ zahulákal písař a Tadeáš si znovu vzpomněl, kde je.

„Tadeáš, rytíř Řádu černé růže. Lukostřelba a jízda na koni,“ řekl pevným hlasem.

Písař si vše pečlivě zaznamenal a Tadeáš se obrátil k odchodu. Až nyní si všiml, že v davu sem tam probělává i roucho bratří. Známé tváře mu dodaly lepší náladu, a tak několik svých druhů pozdravil. Na všech bylo vidět, že by se bez této maškarády obešli.

Odpoledne však na ně čekala ještě jedna. Byla to audience u královny a jejích společnic. Mistr všem důtklivě nakázal, aby se této povinnosti nevyhýbali, a tak se čtyřicítka mužů shromáždila ve zdobeném předsálí a čekala. Bratři se na sebe dívali rozpačitě. Věděli, že by bylo nezdvořilé nejít pozdravit panovnici země, ale pořádně nevěděli, co se od nich očekává. Zamlkle tedy stáli, každý ponořen do svých myšlenek a představ.

Konečně se otevřely dvojité dveře a komoří ohlásil: „Vaše výsosti, přichází rytíři Řádu černé růže.“

Hlouček mužů vešel. V čele kráčel Ješek, který pokládal za svou povinnost vést bratry i do těch nejméně příjemných chvil. Tadeáš jdoucí uprostřed zástupu se letmo rozhlédl, a tak spatřil přibližně deset vyšňořených dam sedících v toporné póze na honosných židlích. Všechny se na ně upřeně dívaly a občas si něco povídaly, zakrývajíce si přitom rukou ústa.

Tadeáše polilo horko. A nebyl sám. Většina bratrů sklopila zrak a na jejich tvářích se objevil ruměnec. Mojmír, který šel vedle Tadeáše, upřeně pozoroval špičky vlastních nohou a byl rudý až za ušima. Jen Vendelín vypadal, že mu zájem dam nevadí, a občas se na některou usmál, když zachytil její pohled.

Královna pozdravila všechny bratry, ale pak už mluvila jen k Ješkovi. Tadeáš poprvé v životě viděl bručivého bratra na rozpacích a za jiných okolností by se byl i usmál, jak nemotorně oslovuje panovnici „Vaše excelence“ místo „Vaše výsosti“. Jenže bylo mu tak trapně, že Ješka litoval.

Po několika zdvořilostních větách nastalo ticho, královna necítila potřebu mluvit. Zato však její společnice Kristýna stojící vpravo za trůnem ano. Naklonila se a s úsměvem pošeptala královně něco do ucha. Ta přikývla.

„Který z vás je Tadeáš?“ zeptala se poté nahlas.

Jestli byla Tadeášovi celá audience až doposud nepříjemná, nebylo to nic ve srovnání s tím, když zaznělo jeho jméno. Nejprve naprázdno zahýbal ústy a až poté zachraptěl: „Já, Vaše výsosti.“

„Pojď blíž,“ vyzvala ho královna. „Můj manžel o tobě často vypráví, když je v dobrém rozmaru. Velmi si tě váží.“

„Je mi ctí,“ vysoukal ze sebe rytíř a snažil se nevnímat zahihňání dam. Nevěděl, co se na takové poklony říkává.

„Někdy během vašeho pobytu zde si na mě musíš udělat čas. Ráda si popovídám s mužem, který tak nadchnul krále.“

Ještě tohle mu scházelo! Soukromé rozhovory s královnou. Jako by nebylo těch trapných chvil dost. „Kdykoliv pro mě Vaše výsost vzkáže,“ řekl však.

„Budeme vás sledovat zítra na turnaji,“ ozvala se švitořivě Kristýna a rytíř si všiml chladného pohledu skrývajícího se za roztomilou, usměvavou tváří s malým, ale výrazným nosíkem.

Tím audience skončila. Bratři se o překot hrnuli ven tak rychle, až si sami uvědomili nezdvořilost svého chování. Teď už ale bylo pozdě zkoušet něco napravit.

„Hromské místo,“ zabručel venku Ješek a rázným krokem vyšel na nádvoří a potom někam pryč.

Tadeáš ho po nějaké době následoval. Měl před sebou ještě celé odpoledne i večer a stejně neměl co jiného na práci. Nejprve si prošel pár rušných ulic kolem králova hradu a pak zamířil kousek dál. Pozoroval ten shon, trhy, hašteření, tlačení vozů s nákladem, řehtání koní, nadávání kramářů a cítil se jako v jiném světě. Napadlo ho, že přes všechny ty nepříjemnosti je tato návštěva pro bratry vlastně velkou zkušeností, protože doma v klášteře jeden snadno zapomene, že za branami vypadá svět úplně jinak.

Ke svému velkému úžasu se v jedné z bočních uliček málem srazil s Derenem.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho.

„Poznávám místo nepřítele,“ odpověděl mu Deren a šel dále.

Nepřítel. Toto slovo Tadeáš už po celý zbytek pobytu v hlavním městě nedostal z hlavy. Když předevčírem stáli na náhorní plošině a hleděli směrem sem, mistr před sebou viděl velký úkol. A krále považoval za spojence. Deren ho oproti tomu nazval nepřítelem. Ale mluvil vlastně o králi? Nebo tím myslel někoho jiného? Tadeáš zahořel touhou dohonit bratra a zeptat se ho, ale věděl, že Deren přemýšlí trochu jinak. Je impulzivní a vnímá mnohem více citem než rozumem. Možná by svá slova ani nedokázal vysvětlit. Tadeášovi však dal podnět k přemýšlení na hodně dlouho.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.