Laros byl statný muž, požehnaného věku. [hidepost=0]I přes své stáří dovedl stále vyjít, jak už snad po tisíckráte před tím, na svatou horu jménem Igar. Proč že se jí říkalo svatá, to nevěděl. Říkalo se jí tak.
Vždy, když měl ve svém životě velkou radost nebo když potřeboval být sám, vyšel si (dříve skoro i vyběhl) na,, svou“ horu Igar, jak ji sám pro sebe někdy říkal.
Zde našel to, co potřeboval. Někdy klid a mír, jindy chladivý vítr, na svou mnohdy rozpálenou hlavu nebo jen rozhled, kdy mohl svým zrakem pozorovat, či hladit krajinu na všechny světové strany. Mnohokrát ho zde zastihl i déšť, z čehož pak býval ve zvlášť slavnostní náladě.
Nejeden mladík z jejich vesnice nedokázal i v této době, vyjít na horu rychleji než Laros. Jako by mu touha po hoře, dávala narůst křídla.
I dnes, tak jako jindy, se po příchodu posadil na své oblíbené místo mezi velkými kameny, odkud míval ten nejlepší rozhled. Zasněně klouzal pohledem po krajině, s hlavou pohodlně opřenou v oblině kamene.
Najednou se mu zdálo, jako by ho uchopila nějaká zvláštní vzpomínka a on viděl sama sebe, jak stojí zde na hoře, pod potemělým nebem plným hvězd, v kruhu rozestavěných zapálených číší. Z těchto nádob vycházely kromě ohně, také příjemné vůně z vonných olejů a linuly se do daleka.
Viděl se jasně ozářen světlem, jak se vztaženýma rukama k nebi, napojen na sílu z hůry, promlouvá k přítomným lidem. Těch bylo na hoře nespočetně. Hora přitom nebyla zarostlá tak jako dnes, ale bylo na ni možno vidět, tu a tam samostatně stojící nádherně vzrostlé stromy.
Laros, jak sám sebe viděl, stál oděn v bílém kněžském rouchu, přepásán tmavěfialovou zdobenou stuhou.
Jeho modlitby, či co to přesně bylo, se nesly nad krajem a lidé zbožně naslouchali. Kameny, rozestavěné v pravidelných rozestupech, dělily jej a jeho pomocníky od naslouchajícího lidu. Uvnitř však mezi nimi zátaras nebyl a on mohl, spojen s výšinou, dávat svému lidu.
Rok co rok, se zde konaly tyto slavnosti, na počest Nejvyššího. Lid z nich načerpal posilu a s radostí žil až do další slavnosti.
Zdálo se, že slavnost se chýlí ke svému závěru a nic již nebrání tomu, aby vedoucí dal pokyn, k dnešnímu rozchodu.
On však, jak sám sebe viděl, zůstával i nadále v jakési strnulé poloze, s tváří obrácenou k nebi, se rty jen neznatelně se pohybujícími.
Tu najednou měl Laros pocit, že už není jen pozorovatelem, ale že skutečně prožívá daný děj. Před jeho vnitřním zrakem se otevřela nebesa a zář, ze které se linula vůně a proudila hudba, k němu promluvila:
,, Slyš, příjde čas a ty v nové době znovu vkročíš na tuto zem. Zapomeneš, jen čistě tlukoucí srdce ti bude pro vždy vzpomínkou a výstrahou. Prožiješ, abys naplnil.
Až nadejde čas, prozřeš a začneš stát v takovém, jak i dneska stojíš. Ve službě a ke cti nejvyššímu!
Je ti vzácným darem, že smíš toto uchovat v sobě, pro nadcházející dobu příští.
Budeš to potřebovat!“

Dál neviděl a neslyšel Laros nic. Probudil se jako ze sna, sedě na své kamenné pozorovatelně zde na hoře a jako lavina, jako řetězec korálků, mu docházely souvislosti.

Pochopil, pochopil mnohé, co do teď nechápal. Již jen pohled na kameny jeho,, rozhledny“, mu prozradil mnohé. Dále to dochované jméno,, svatá“ a další a další.
Pracně se domýšlel, proč jeho dosavadní život, nebyl oproštěn od mnohých, ne příliš zářných okamžiků. Měl se tímto více přiblížit lidem, aby je pochopil.
Ale jedno mu zůstávalo záhadou. Jak, tady a teď, v tomto svém věku má splnit ono,, Prožiješ, abys naplnil!“.
Co má naplnit, to ještě chápal. Vůli Nejvyššího, vůli Stvořitele. Jeho pravdu, kterou nosil hluboko ukrytou v srdci. Ale jak? Jak, v tomto světě, v tomto věku a postavení jednoho z nejobyčenějších lidí z vesnice?
Avšak jedno cítil jasně. Děje se nemýlí. Když to takto nastalo, tak to musí mít svůj důvod a musí v tom být možnost splnění.

Laros pomalu scházel z hory. Ještě nikdy nebyl tak vážný, tolik zabrán do sebe a ještě nikdy přitom tak nezářil, jako dnes. Vzdouvalo se v něm, já to najdu, já to dokáži, já to splním!
Doma pak, při pohledu na své věci a jejich uspořádání, pomalu cítil, kde má začít.
A že doposud nerozuměl, proč v takové obyčejnosti uskutečňovat tak vznešený úkol, takové naplnění, tím se nemínil trápit.
Cítil jistě, světlo se nemýlí![/content_control]