Den na to přišel Jeroným k mistrově komnatě s tím, že musí na tři dny odjet – volaly ho neodkladné povinnosti. Mistrovi už bylo tou dobou lépe, a tak odpoledne poprosil Tadeáše, jestli by se s ním krátce neprošel.

Vyšli si po rovné stezičce mezi loukami ozářenými letním sluncem. Mistr si užíval tepla. Kráčel pozvolným tempem a čas od času se zastavoval, aby načerpal sil.

„Jak ses zatím měl, Tadeáši?“ zeptal se a protáhl prsty mezi dlouhými stébly trávy.

Rytíř mu pověděl vše, co se za poslední dny událo. Zmínil i včerejší rozhovor s Jeronýmem. Když domluvil, podíval se na mistra a hned si všiml, že je v obličeji stále velmi bledý.

„Tadeáši, udělal jsem velkou chybu,“ pronesl mistr klidným hlasem. Tvářil se však velmi vážně a zrak upíral na louku před sebou. Tadeáš na to nic neřekl. Sice ho zajímalo, o čem to mistr mluví, ale věděl, že pokud se to má dozvědět, tak se to za chvíli i dozví. A tak jen pozoroval trávu, která se občas zakomíhala ve větru.

„Měl jsem si to tady prověřit už dávno,“ řekl nakonec mistr. „Rozmohlo se tady něco, co jsem vůbec nepředpokládal. Je mi to líto zvláště kvůli Richardovi, který si i přes nával každodenních starostí našel čas na to, aby se vypravil do kláštera, který má nejblíže. Muselo ho velmi bolet, že si na něj Jeroným neudělal čas. A pokud k tomu ještě slyšel od arcibiskupa, jak se tady s Černým klášterem přetahují o ovečky, není divu, že v něm pohasl plamen touhy.“

Tadeáš chtěl opatrně namítnout, že Jeroným musel mít asi něco opravdu důležitého, ale mistr se ozval dříve. Pohodil hlavou směrem ke klášteru a řekl: „Pýcha a pokrytectví, kam se podíváš!“

„Pokrytectví?“ zeptal se nevěřícně rytíř. Už dlouho neviděl svého představeného tak vážného.

„Nevšiml sis?“

Tadeáš se zamyslel a přitom si mimoděk vzpomněl i na jednu příhodu. V mezičase, kdy se mistr zotavoval, šel s jedním z místních bratrů do Derenova tábora, aby se domluvili na zásobování. Všiml si přitom, že bratr se díval na blátem zamazané stany a na dlouhé cestě odpovídající vzezření rytířů dost svrchu. Táborem našlapoval ve svém zářivě bílém rouchu opatrně a dával si velký pozor, aby se neušpinil. Tehdy si však Tadeáš myslel, že se mu to jen zdá.

„Víš, co? Zajdeme teď za knězem a řekneme mu, že zítra ráno přijdeme do kaple, ano? Uvidíš sám,“ řekl ještě mistr.

Na zpáteční cestě se tedy zastavili v hlavní kapli. Tadeáš si dobře všiml, jak nenápadně mistr vystupuje. Vlastně se jen přišel podívat do kaple a při rozmluvě s knězem se jen tak mezi řečí zmínil, že už je mu lépe a že zítra ráno přijde.

Ačkoliv Tadeáš nevěděl, kam tím mistr míří, hned další den ráno si všiml, že kaple se zaplňuje mnohem rychleji, než když v ní byl minulé dny. Nakonec byla všechna místa k sezení obsazená. Zdálo se, že je tu snad celý klášter.

Kaple byla dnes slavnostněji vyzdobená. Tichý šepot, který se ještě sem tam odněkud ozval, utichl, jakmile malé varhany spustily táhlou melodii. Všichni bratři naslouchali s vážným výrazem, i když ke konci už začal tu a tam někdo neklidně poposedávat, protože skladba byla dlouhá.

Když nástroj dozněl, vešel na vyvýšené místo kněz a rozhlédl se po přítomných. Dal si však dobrý pozor na to, aby se pohledem vyhnul mistrovi s Tadeášem.

„Bratři!“ spustil. „Kdo z nás ví, který den bude jeho poslední? Kdo z nás ví, jestli už zítra nebude muset odejít na druhý břeh? Podívejte se do svých srdcí. Chtěli byste odejít takto? Nebo je tam ještě něco, čeho byste se měli raději zbavit, abyste později nelitovali? Každé ráno byste si měli připomínat, že nadcházející den může být váš poslední, a podle toho k němu taky přistupovat…“

Tadeáš seděl a postupně přestával vnímat jednotlivá slova. Jeho pozornost upoutal samotný kněz, muž nižšího vzrůstu a drobného knírku. Byl to velmi zdatný řečník. Dovedně přecházel mezi klidným hlasem a naléhavým voláním, v pravý čas vkládal drobnou pomlku, aby tak udržel napětí, a vůbec celým svým projevem dokázal upnout pozornost posluchačů přesně tam, kam chtěl. Tadeáš se malinko rozhlédl a všiml si, že zdejší bratři visí na každém jeho slově. Bylo vidět, že ho rádi poslouchají.

„Pamatujte na to!“ zakončil svůj proslov kněz a rychle odkráčel. Nato se znovu spustila táhlá skladba, po jejímž konci dva čekající bratři otevřeli zvenčí dveře a rytíři začali postupně vycházet.

Venku mistr zatáhl Tadeáše za loket a nenápadně si stoupl poblíž několika hloučků místních bratrů. Nic však neříkal, a tak se rytíř dovtípil, že se má rozhlížet kolem sebe.

„Dnes bylo kázání opravdu vážné,“ prohodil jeden bratr stojící nedaleko Tadeáše ke svým druhům.

„Ano. Ale bratr Martin to říkal dobře. Myslím, že všichni zapomínáme na to, že bychom tady už zítra taky nemuseli být,“ odpověděl mu druhý.

„Však si vzpomeňte na toho mladého dřevaře, co bydlel dole ve vsi. Plný síly a pořád říkal, jak si chce užít života. A pak na něho spadl strom a bylo,“ přidal se třetí.

„Taky jsem si na něho vzpomněl. Tak si musíme dát pozor, ať nedopadneme jako on,“ řekl znovu ten první.

Když tento hlouček utichl, dolehlo k Tadeášovi z druhé strany: „…novou přezku. Ta stará se mi už rozpadá a sedlo mi nedrží pořádně. Když jsem se naposledy vracel, málem jsem spadl.“

„Bratr Cyril se prý už uzdravuje. Kovárna by měla být v provozu co nevidět. Ale můžeš si zajít do Křesomyslů. Je tam jeden kovář. Moc toho nenamluví, o naše věci se moc nezajímá, ale práci odvede dobrou. Ani za ni moc nechce.“

Pak Tadeáše vyrušilo zabouchnutí vchodových dveří kaple. Dva bratři v hnědém oděvu ještě zkontrolovali, že je vše v pořádku, a pak se rozešli každý svou cestou. Tadeáš ale jednoho z nich zastavil.

„Promiň mi, že se ptám tak zvědavě, ale myslel jsem, že čekající bratři do hlavní kaple nesmí?“ zeptal se.

„To je pravda. Však jsme také byli venku. Dva z nás mají vždycky službu. Máme za úkol zavřít dveře, když jsou všichni vevnitř, a pak je otevřít, když dohraje závěrečná hudba,“ odpověděl hubený mladík.

„A proč je to nutné?“ pokračoval Tadeáš nechápavě.

„Aby se rytíři mohli plně soustředit na kázání a nemuseli se zabývat vedlejšími věcmi, které by odváděly jejich pozornost. Je to pro nás čest, když na nás vyjde řada!“ prohlásil potěšeně bratr a už pádil dál za svými povinnostmi.

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se mistr, když se vrátili do pokoje a usadili se.

Tadeáš nevěděl, co říct. Měl spoustu dojmů a pocitů, ale nebyl schopen je nijak uchopit. Ani slovy a vlastně ani jakoukoliv určitější myšlenkou, natožpak uceleným názorem.

„Nedokážu říct, co cítím. Je to jen něco neurčitého. Na druhou stranu, nevím, co bych knězovu proslovu vytkl. Nabádal bratry, aby si uvědomili závažnost chvil, které prožíváme, a neplýtvali časem. A to je přece správné.“

Mistr se pousmál. „Nepřekvapuje mě, že jsi to pochopil takto. Ale musím s tebou nesouhlasit. Ano, na první pohled to tak vypadalo, ale jen na první pohled. Myslím však, že bratři si z dnešní návštěvy kaple odnesli něco trochu jiného. Nebylo jim totiž řečeno, že mají přistupovat ke každému dni s plnou vážností a neplýtvat drahocenným časem na podružnosti, ale bylo jim řečeno, že se mají snažit z toho důvodu, že nikdy neví, kdy už bude pozdě. To je ale úplně špatně. Zralý člověk přece nepotřebuje mít k tomu, aby využíval každého dne smysluplně, nad sebou hrozbu blížící se smrti. A bratři našeho řádu už teprve ne. Zodpovědný přístup ke každému dni by pro ně měl být samozřejmostí, bez ohledu na to, kolik let života jim ještě zbývá.“

Tadeáš mlčel. Bylo to tak. Teď, když to slyšel od mistra, mu to bylo jasné. Ale proč na to nikdy nepřišel sám?

Mistr po chvilce pokračoval: „A ještě jedna věc. Jak tě znám, tak už jsi v kapli několikrát byl, zatímco se o mě staral Ješek nebo Vendelín. Mám pravdu?“

Rytíř přikývl.

„Tak mi pověz, v čem se to dnes lišilo od jiných dní?“

„Bylo tam mnohem více lidí. Tedy ne že by předtím rytíři do kaple nechodili, ale takto plno nebylo nikdy. Celé to bylo takové slavnostnější, i výzdoba byla krásnější.“

„Proč myslíš, že tomu tak bylo? Dnes není ani neděle ani žádný jiný svátek nebo významný den,“ naťukával mistr.

„To nevím,“ přiznal po krátkém zamyšlení Tadeáš. „Ty myslíš, že to bylo kvůli tomu, že jsi tam šel i ty? Ale jak by to bratři věděli?“

„Ty víš, kdo jediný kromě nás věděl, že přijdeme.“

„Kněz Martin.“

Mistr přikývl.

„Takže ty si myslíš, že včera mezi zdejšími bratry roznesl, že se ráno chystáš do kaple? A že rytíři přišli, protože si mysleli, že si dnes poslechnou něco zvláštního, když tam budeš ty? Asi si mysleli, že budeš mít proslov ty!“ vydedukoval Tadeáš.

Mistr se nejprve usmál a pak se dokonce i nahlas rozesmál, což rytíře trochu zarazilo. „Tadeáši, někdy mě ještě pořád dokážeš překvapit,“ řekl pobaveně mistr. „Martin přece věděl, že bude mluvit on, a ne já. K tomu, aby obešel ostatní bratry tedy musel mít jiný důvod. A to žel ten, že mi chtěl ukázat, jak ctnostně tady v klášteře žijí, když do kaple chodí tolik bratrů a když mají kapli tak krásně vyzdobenu. A i samotný proslov schválně sestavil tak, aby to vypadalo, že tady každý den promlouvá bratrům do duše. To je právě to pokrytectví! Vždyť oni nechodí do kaple z pravé touhy po poznání, ale kvůli tomu, aby se předvedli před lidmi!“

Tadeáš nevěděl, co by na to řekl. Pravdou bylo, že to, co slyšel před kaplí, ho dost zklamalo. Jedni bratři si hned našli příklad jiného člověka, který vedl neřestný život, namísto toho, aby se zamysleli sami nad sebou. Druhým dělal největší starosti koňský postroj. A aby toho nebylo málo, tak si rytíři ani neumí otevřít dveře. A pro ty, ze kterých si udělali sluhy, je to ještě pocta!

„Co s tím chceš udělat? Jak chceš bratrům pomoct?“ zeptal se nakonec.

„Bude to těžké, Tadeáši,“ odpověděl mu mistr. „Potíž je v tom, že bratři skutečně věří, že žijí ctnostným životem, a ještě k tomu jsou na to náležitě pyšní. Když jim budeme chtít ukázat jejich omyl, velmi pravděpodobně se začnou ztuha bránit, protože pohled pravdě do očí pro ně nebude zrovna příjemný. Jen málo z nich by ho sneslo. Ten zbytek se raději bude snažit znovu zavřít oči, jen aby se nemusel vzdát dosavadního konejšivého klidu. Pokud tedy má mít naše úsilí trvalejší hodnotu, budeme muset vyburcovat toho, kdo tady s nimi zůstane a kdo je koneckonců za tento stav zodpovědný.“

„Jeronýma?“

„Ano. Jako představený nechal rozrůst tento nešvar, jako představený ho bude moci znovu vymýtit. Pokud bude chtít. Pustíme se do toho za pár dní, až si ještě trochu odpočinu. Teď mi sem ale zavolej Derena a Vendelína, prosím. Musím s nimi probrat několik věcí.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.