„Krásný den se udělal, že?“ zvolal zdálky Jeroným a přišel k Tadeášovi. Muži se potkali jedno dopoledne na louce nad klášterem. Představený se vyptával na to, jak se daří mistrovi, a trochu politoval, že ho nesměl navštívit.

„Vendelín říká, že si potřebuje odpočinout. Však ani my s mistrem téměř nemluvíme,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Jak se ti tady líbí, bratře?“ zeptal se Jeroným po chvíli ticha, během které se díval stranou.

„Je vidět, že prosperujete.“

„Ó, to ano. Myslím si, že to je právě to, co tak rozčiluje arcibiskupa. Jeho městům se vůbec nedaří a když projížděl naší krajinou, musel vidět, že je všude blahobyt. A to i teď, když nejsou zrovna úrodné roky. Ale mám dojem, že ho daleko více dráždí to, že naši lidé vypadají mnohem spokojeněji než ti jeho. To víš, páni na jeho pozemcích se starají hlavně o vlastní kapsy, kdežto my se staráme o to, aby se dobře měli všichni. Myslím, že to musí cítit a má kvůli tomu vztek. Nepochopil totiž, že jsou to právě ti, kteří jsou nejvýše postavení, kdo musí pracovat ze všech sil. Neuvědomuje si, že jsem od rána do večera na nohou, jen abych tuto prosperitu zajistil.“

„Tak hlavně, jestli k tomu všemu ještě zvládáš řídit klášter,“ poznamenal Tadeáš a ani nepostřehl, jak se Jeronýmovi zablesklo v očích.

„Teď zníš skoro jako mistr,“ odpověděl představený a vřelost se mu z hlasu najednou vytratila. Pak si však na něco vzpomněl, a tak znovu pokračoval obvyklým tónem: „Abych ale nezapomněl, co jsem původně chtěl. Ten váš Ješek mě poprosil, abych nechal vaše bratry ubytovat přímo v klášteře. Vyrozuměl jsem, že jinak vždy přespávají ve stanech. Jestli se už cítí unaveni, naši rytíři mistra rádi doprovodí na další cestě,“ řekl a ohlédl se směrem k táboru.

„To je pěkná nabídka, ale nabízíš špatnému člověku. Toto si vyřiď s mistrem. Já ani nevím, proč se bratři v klášteře ubytovali. Pokud vím, tak nikdo neměl žádné zdravotní potíže,“ reagoval Tadeáš.

„Určitě musí být unavení. Taková dlouhá cesta. A navíc, všiml jsem si, že ani tady příliš neodpočívají. Ve dne v noci chodí ve velkém počtu kolem tábora a hlídají. Jeden by si myslel, že našim bratrům nevěříte,“ nadhodil Jeroným s mírným úsměvem.

Tadeáš si také všiml, že bratři z tábora tady důsledně drží nepřetržitou stráž, což bylo zvláštní tím spíše, že tentokrát byl tábor zřízen těsně u kláštera. Ale to byla Derenova starost, a tak jen pokrčil rameny.

Jeroným se rozloučil a Tadeáš usedl zpátky na pařez, na němž ho představený zastihl. Byl na rozpacích. Tyto rozhovory s Jeronýmem ho vždy naplnily takovým neurčitým pocitem. Nevěděl, co si má o tomto muži myslet. Že to byl pracovitý člověk, o tom nebylo pochyb. A že mu záleželo na ostatních, o tom také ne. Z jeho očí zářila velká vnitřní síla, ale přesto to byly právě tyto oči, které Tadeáše tak znejisťovaly. Špatně se mu v nich četlo, stejně jako ve slovech, která představený používal.

Zakrátko ale úvah o Jeronýmovi zanechal, zvedl se a po vyšlapané pěšince zamířil zpátky do kláštera, aby se podíval, jestli mistr něco nepotřebuje. Pod stromem stojícím nedaleko stezky však zahlédl Ješka. Zrovna shlížel dolů ke stánkům před klášterem a mračil se na to hemžení a handrkování. Tadeáš k němu přistoupil a zadíval se týmž směrem.

„Taky se ti nelíbí ten mumraj před branami?“ zeptal se ho.

„Nelíbí se mi ten mumraj za branami,“ zabručel Ješek a odešel, aniž by se ohlédl.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.