O pár dní později už průvod dělily od Černého kláštera poslední zatáčky. Bylo první červnové ráno a nebe bez mráčku slibovalo nádherný den. Ješek jel s Tadeášem na čele a třímal vlajku řádu.

Jakmile vyjeli z lesa na stráň, pod kterou stál klášter, přelétl tváří obou rytířů výraz překvapení. Ješkovi dokonce ztuhla ústa v tenké lince, kterou hustý černý plnovous téměř celou zakrýval.

Také Tadeášovi připadal ten pohled zvláštní. Na prostranství před Černým klášterem totiž stály asi dvě desítky stánků a mezi nimi se proplétala spousta lidí, povozů i zvířat. Hluk mnoha současně vedených rozhovorů a pokřikování bylo slyšet až sem nahoru. Čeho si Tadeáš také všiml, bylo to, že mezi nakupujícími a smlouvajícími bylo i několik bratrů. Brána do kláštera byla otevřená. Dva muži v hnědém rouše zrovna nesli dovnitř na dřevěných tyčích mezi sebou nějakou truhlu.

Průvod zastavil, rytíři si totiž měli rozložit svůj tábor právě na této stráni. Když mistr vystoupil z kočáru, také se zarazil a jeho oči jakoby potemněly. Stručně přikázal několik věcí Derenovi a pak už kývl na Ješka s Tadeášem. Tentokrát šli ten poslední kousek cesty pěšky.

Představený Jeroným jim přišel naproti, někdo mu už zřejmě oznámil, že hosté přijeli. S rozpřáhnutím rukou přivítal mistra i jeho pobočníky a pak si začal klestit cestu trhem. Trojice mužů ho beze slova následovala.

„Jak vidíš, máme tu zrovna rušno. Nechceš se podívat?“ zastavil se Jeroným a ukázal kolem sebe. „Mohu doporučit třeba tento med, vynikající!“ pokynul směrem ke včelaři stojícím za jedním z pultíků. „Med je moje slabost, ten si kupuji ve velkém.“

Mistr se však ani neohlédl a pokračoval směrem do kláštera. Jeronýmovi trochu pohasl úsměv, ale pak zase nasadil přívětivou tvář a jen tak do větru řekl: „Tak někdy jindy.“

Poněvadž nocovali na pozemcích kláštera a na místo dorazili po krátké cestě, šli rovnou do pracovny představeného. Nebo aspoň tam si mysleli, že je Jeroným vede, ačkoliv se nakonec ukázalo, že je usadil do křesel v místnosti sloužící pravděpodobně jako přijímací salónek. Tadeáš ani nevěděl, jak ho tato slova napadla, protože v žádném klášteře žádný takový pokoj nebyl. Tady však na zemi ležel tlustý koberec, nábytek byl znamenitým řemeslným dílem a také všechny doplňky působily nákladným dojmem.

„Tak jak se zatím cestovalo? Co ostatní kláštery?“ zeptal se Jeroným, jakmile se usadili. Pak kývl na bratra v hnědém rouchu, který čekal v koutku místnosti. Ten se na pokyn vzdálil a za chvíli přinesl hostům občerstvení.

„Máme za sebou pět návštěv. Občas musíme leccos poopravit, to je jasné. Proto taky konáme tuto cestu,“ řekl mistr.

„To je jasné. Tak jsem zvědav, co řekneš na náš klášter. Těším se na naše rozhovory!“ usmál se Jeroným, ale Tadeášovi přišlo, že si je představený poměrně jistý tím, že má klášter v tom nejlepším pořádku.

„Obchody kvetou?“ zeptal se do ticha Ješek s neskrývanou ironií.

Jeroným si jí ale zřejmě nevšiml a považoval to za zdvořilostní otázku: „Už pamatuji lepší roky, ale stěžovat si také nemůžu. Před klášterem míváme trhy, jako je tento, a ty zatím slušně nesou. Prodává se tu jenom kvalitní zboží, pro každého je vyznamenání mít tu stánek. A trhovníky daníme. Tak jsme si vydělali třeba na opravu zvonice. Užitek z toho tedy mají všichni.“

Pak se obrátil k mistrovi: „Ale asi jste si nepřijeli povídat o obchodech, že? Tak, kde začít? Nedávno mi psal král. Pobýval ve Ctirádech, to je jeho sousední město, a přál si se mnou mluvit. Jenže ten den jsem zrovna nemohl, musel jsem vyřídit jednu neodkladnou záležitost. A pak král odjel a už se neozval. Ale není tomu dlouho, co tady byl arcibiskup.“

„Arcibiskup byl zde v klášteře?“ řekl překvapený mistr a napřímil se v křesle.

„Ano. Jeho excelence prý taktéž pobývala ve Ctirádech, a tak se prý vydala prohlédnout si ten řád, o kterém král tolik mluvil. Nemusíš mít strach, uvítali jsme ho tady, jak se sluší a patří na takového hodnostáře,“ pousmál se Jeroným. „Měl se u nás jako v bavlnce. Zajímal se o všechno kolem kláštera. Nechal si povyprávět, jak tady žijeme, a hodně ho lákala také kaple. Jeho excelence špatně skrývala to, jak chudá a prostě zařízená se mu naše kaple zdála být oproti tomu, na co je zvyklá. Však víš, jak si zakládají na tom, kolik zlatých sošek a vůbec všeho tam mívají.“

Tadeáš si nemohl nevšimnout toho, že se představený dívá na arcibiskupa hodně svrchu. Už jen to, že o něm mluvil jako o „jeho excelenci“, mluvilo samo za sebe. A umocňoval to i tón, jakým Jeroným tento titul vyslovoval.

„Řeč přišla také na drobné spory, které máme na hranicích,“ pokračoval představený. „Neřekl to sice přímo, nicméně moc dobře věděl, že někteří lidé žijící na ctirádském panství začali chodit do našich kaplí namísto do těch jejich. To díky našim bratrům. Usoudili jsme, že přišel čas, abychom naše učení trochu rozšířili i do okolí. Bratři se tedy vydávají do blízkého sousedství a kde k tomu najdou vhodnou půdu, tam se dají s lidmi do rozhovoru. Začalo to nést své ovoce, a tak se o tom dozvěděl i arcibiskup. Zkusil mi dokonce mezi řečí nenápadně naznačit, že by naše vinice mohly lehnout popelem, pokud toho nenecháme. Asi se nás začíná bát, když už došlo i na výhrůžky,“ usmál se Jeroným, ale když se podíval na mistra pozorněji, znejistěl a zeptal se: „Ehm, jsi v pořádku?“

Mistr už v křesle zpola ležel a ve tváři byl velice bledý. Udělal krátký pohyb roztřesenou rukou a tiše řekl: „Není mi dobře, půjdu si lehnout.“

Namáhavě vstal. Ješek s Tadeášem k němu hbitě přiskočili. Společně vyšli pomalu ven. Na nádvoří mistr sebral poslední zbytky sil a přešel ho, aniž by se musel o své pobočníky opírat. Jakmile ale zmizeli v útrobách další chodby, nohy se mu podlomily, a tak ho do komnaty pro hosty rytíři spíše dotáhli, než doprovodili.

Když ho položili do postele, chytl Tadeáše za ruku a slabým hlasem řekl: „Vendelína.“

Rytíř kývl hlavou a spěšně odešel do tábora. Většina bratrů zrovna rozestavovala stany a zbylí se starali o vykládání zásob. Jen Deren stál kousek stranou a upřeně se díval na klášter pod sebou.

Vendelína našel okamžitě, protože zaslechl jeho veselý smích. Úsměv však bratrovi rychle zmizel z tváře, když mu Tadeáš řekl, co se stalo. Okamžitě se vydali zpět.

„Počkejte venku,“ řekl Vendelín ostatním, jakmile spatřil nemocného.

Tadeáš s Ješkem poslechli a vyšli za dveře. Ty se nacházely na konci dlouhé chodby. Po její pravé straně byla okna s výhledem na nádvoří, po levé pak několik dveří vedoucích neznámo kam.

„Přeješ si něco?“ zeptal se Tadeáš bratra, který seděl na prosté židli v blízkosti mistrovy komnaty.

„Poslal mě sem představený. Mám tu být, kdyby si mistr cokoliv přál. Nebo vy,“ odpověděl mladík a nejistě si přitom pohrával s páskem, jenž měl omotaný kolem hnědého roucha.

Tadeáš jen přikývl a dál už neříkal nic. Myslel na to, co se asi stalo mistrovi. Že by mu nesedlo občerstvení? Ohlédl se na Ješka dívajícího se z okna na nádvoří. Chtěl na něj promluvit, ale vtom se otevřely dveře a vykoukla z nich Vendelínova bradka.

„Tady,“ podával kus pergamenu, „tohle mi co nejrychleji sežeň a přines to všechno do kuchyně. Já si to tam za chvíli přijdu uvařit.“

Tadeáš vzal popsaný útržek a vydal se s ním pryč. Vendelín pak ještě cosi zašeptal Ješkovi a dveře se znovu zavřely.

Když už byl Tadeáš skoro u schodiště, zaslechl Ješka, jak přikazuje čekajícímu bratrovi: „Postav se tady před dveře a nikoho nepouštěj dovnitř. Rozumíš? Nikoho. I kdyby tady přišel tvůj představený v doprovodu krále a papeže!“ A pak se chodbou rozduněly další kroky.

Tadeáš vyběhl na nádvoří a zastavil první bratry, které potkal. Vysvětlil jim, že potřebuje připravit lék, a nechal se zavést za místním bylinkářem. Pak všechny věci ze seznamu přinesl do kuchyně. Netrvalo dlouho a objevil se tam i Vendelín.

„Vrať se do pokoje, já přijdu za chvíli,“ řekl Vendelín.

A tak Tadeáš vyšel zpět na nádvoří. Tam si všiml Ješka, který stál proti Jeronýmovi a pevným pohledem se mu díval do očí.

„Dej zavřít bránu,“ říkal zrovna.

„To jsou mistrovy příkazy?“ zeptal se představený.

„Ne, to ti říkám já,“ odpověděl Ješek.

Jeroným se chvíli upřeně díval na černovlasého muže před sebou a zřejmě zvažoval, jestli se má podvolit. Nakonec se otočil a odešel za bratry, kteří drželi hlídku u brány.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.