Za branami (5 – 11. část)

Večer Tadeáš přivedl z tábora tři bratry z Bílého kláštera. Před kaplí na ně čekali oba sourozenci a Ješek. Petr venku obdržel novou sponu, a tak dovnitř už nevstupoval jako rytíř Hnědého kláštera. Dominik musel ještě zůstat venku.

V kapli se k nim za okamžik připojil mistr a stoupl si před oltář. Tři rytíři se postavili vlevo a tři vpravo od něj. Petr se pak se souhlasem mistra vzdálil a přivedl svého sourozence. Dominik se tvářil nejistě a Tadeáš si vybavil chvíli, kdy se rytířem stal on. Tehdy se také přes všechnu vážnost a touhu cítil trochu nesvůj, když měl před sebou mistra a kolem sebe šest dalších lidí.

Bratře Dominiku. Doposud ses jen učil. Přípravu jako čekající bratr jsi však zvládl, a tak je nyní čas přeměnit nabyté zkušenosti v činy. Neznamená to, že už jsi zralý a moudrý. Naopak, čeká tě ještě předlouhá cesta. Ale dále musíš uzrávat jen prací a poznáváním omylů, kterých se při ní dopustíš. Ptám se tě proto, jsi ochoten nést tuto zodpovědnost?“

Ano.“

Jakmile vstoupíš do rytířské služby, nesmíš znát sebe sama, ale vše musíš podřídit službě, kterou je třeba vykonat. Jsi ochoten toto přijmout?“

Ano.“

Poklekni,“ vyzval mistr a když Dominik poslechl, přehodil mu přes ramena plášť. Pak si nechal podat nový meč a předal ho klečícímu. „Tento meč je určen výhradně k hájení dobra a pravdy. Nikdy jej nesmíš použít na nic jiného. A nyní vstaň, rytíři Dominiku.“

Bratr vstal a v očích měl slzy dojetí. Nakonec se neudržel a objal svého sourozence. Mistr se na dvojici usmál a odešel.

Kdo by to byl dneska ráno čekal, že?“ slyšel Tadeáš zašeptat Petra.

Ten meč si musím koupit, nevíš, kdo mi ho půjčil?“ zeptal se Dominik.

Vím. A nepůjčil, ale dal.“

A tak Petr s Dominikem naposledy přespali ve svých celách. Jelikož si s sebou na cestu mohli vzít jen to nejnutnější, museli zbytek věcí poslat do Bílého kláštera na voze. Tadeáš jim pomohl se zařizováním a málem kvůli tomu přišel pozdě na ranní schůzku s Vilémem.

Ten nervózně seděl na své židli a všemožně se snažil zakrýt to, jak je napjatý. Tentokrát tady neměl ani Filipa. Asi nechtěl mít svědka, který by byl u toho, jak bude definitivně sesazen z pozice představeného.

Mistr mu to nijak neusnadňoval. Společně s Ješkem a Tadeášem si sedl naproti a chvíli mlčel. Pak pravil: „Dlouhou dobu jsi téměř neomylně kráčel směrem k propasti. Ještě jeden krok a zřítil by ses do ní. Tady ti vracím symbol představeného se všemi jeho právy a povinnostmi. Využij jich ke vzestupu kláštera, jeho lidí a nakonec k svému vlastnímu. Posledního varování se ti dostalo, musíš uposlechnout.“

Vilém se nevzmohl ani na slovo, a tak ho trojice mužů zanechala v tiché pracovně.

Pak už se téměř beze slova vydali na další cestu. Tentokrát však k zástupu čekajících rytířů z tábora nejeli tři jezdci, nýbrž pět. Dva nováčci se nesměle zařadili na kraj jedoucího houfu a se zářícíma očima se rozhlíželi kolem sebe.

Vidím, že jste z našeho kláštera. Ale vůbec vás neznám,“ zasmál se Vendelín a připojil se k sourozencům. Petr si s ním začal povídat a také Dominik přispěl krátkou větou o sobě. Tadeáš jel jako poslední za nimi a byl rád, že mají mezi sebou také družného bratra, který prolomí každé ledy.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami