Po jedné zaprášené cestě se pomalu sunul šnek Dalimil. Šneci bývají pomalí, ale tento byl ještě pomalejší, protože na zádech nesl těžký náklad. Svou ulitu měl až po strop plnou a co se mu nevešlo dovnitř, to si uvázal na ni. Věcí měl tolik, že některé musel nést dokonce na tykadlech.

Byl však spokojený, protože všechny tyto věci ke svému životu potřeboval. Lehátko, které trůnilo na samém vrcholu jeho ulity, si sundával, když si chtěl na kraji cesty odpočinout a vyhřívat se na sluníčku. Po stranách ulity pak měl přivázány dvě velké ošatky s dřívím – to kdyby mu byla zima a chtěl si zatopit.

A tak se táhl silnicí a ostatní šneci jej předbíhali. Dalimilovi to však nevadilo, on přece do cíle také dojde. A kam že to vlastně šel? Jeho putování začalo jednoho dne, kdy se zrovna plazil po velkém kameni na břehu řeky. Moudrá kachna plující po hladině mu řekla, že v daleké zemi je jedno království, kde se mají všichni dobře a jsou náramně šťastní. To se ví, že i Dalimil zatoužil po něčem podobném. A jak si hned všiml, spousta šneků už byla na cestě a mířila jedním směrem.

Dalimil se tedy rozhodl. Vydal se na pouť a každý den urazil na šneka až pozoruhodnou vzdálenost. Když už nemohl, odvázal z ulity lehátko a na chvíli si odpočinul.

Jednoho dne ho cesta zavedla až k tunýlku. Dalimil se do něj chtěl odhodlaně pustit, ale co to? Najednou se zarazil a dál to nešlo. Chvíli se zmateně díval kolem sebe, ale nakonec pochopil. Tunel byl sice dost široký, jenže byl nízký a lehátko uvázané na ulitě už se do něj nevešlo. Dalimil si tedy sedl před tunel a dumal, jak by své věci na ulitě přeskládal tak, aby se s nimi do tunýlku vešel. Ale ať se snažil, jak chtěl, nešlo to. Co dělat? Lehátka se přece nemůže vzdát, jinak by nemohl odpočívat.

„Však na druhé straně je u cesty spousta laviček. Na těch se můžeš natáhnout,“ řekl mu jeden kolemjdoucí šnek a zmizel v tunelu.

Dalimil se zamyslel, ale moc se mu to nezdálo. Jak to může šnek vědět? A vůbec, on je přece zvyklý na své lehátko. Však se na druhou stranu hor může dostat i jinudy. Dlouho bloudil kolem, až konečně našel kamenitou stezku vedoucí vzhůru. Okamžitě se po ní vydal, ale stoupání bylo velmi namáhavé, takže se musel co chvíli zastavit. A občas se mu dokonce stalo, že uklouzl a sjel kus zpátky.

Po týdnu úmorného výšlapu se konečně ocitl na vrcholku hor. Tady foukalo! Vítr byl tak silný, že měl Dalimil co dělat, aby se vůbec udržel na cestičce. Odhodlaně však kráčel dál a přidržoval si své harampádí. Pak ale najednou zafoukalo ještě více, provazy povolily a lehátko uletělo.

Smutný došel šnek zpátky dolů. A ještě více se rozesmutnil, když zjistil, že ho cesta zavedla k ústí tunelu na druhé straně. Dva týdny strávil přechodem hor jenom proto, aby si s sebou mohl vzít lehátko, a teď tu stál a stejně ho neměl. Unavený se svalil na kraj cesty a usnul.

Ráno se vzbudil s lepší náladou. Co se dá dělat, půjde dál i bez lehátka! A tak se vydal na další pouť a ani si nevšiml, oč rychleji bez zbytečného závaží jde. Dokonce se ukázalo, že šnek, kterého u tunelu potkal, měl pravdu – kolem cesty byla spousta laviček, na kterých si mohl dosytosti odpočinout.

O pár dní později došel k dalšímu tunelu. Nejprve se ho lekl – vždyť čeho se zase bude muset vzdát, aby skrz něj prošel –, ale pak si s úlevou všiml, že tento tunel je dost vysoký. Jenže jakmile do něj vešel, znovu se o něco zarazil. Tentokrát to byly ošatky s dřívím. Tunel byl sice vysoký, ale byl tak úzký, že se do něj s ošatkami, které měl uvázané po stranách ulity, nevešel.

„Na druhé straně je teplo, nebudeš si muset topit,“ ozvala se nad jeho hlavou sýkorka a letěla dál.

Dalimil si vzpomněl na první tunel a řekl si, že tentokrát by mohl poslechnout. Trochu dříví zahodil a hle – rázem se do tunýlku vešel. Jenže jak jím tak procházel, tunel se postupně zužoval a zužoval, že Dalimil musel ještě několikrát odhazovat polínka. V dálce už viděl světlo, když se musel znovu zastavit. Tunel byl dál tak úzký, že by jím prošel, jen kdyby se zbavil všeho dřeva.

„Co když mi ale bude na druhé straně zima?“ ptal se sám sebe. A tak stál v tunýlku a dumal a dumal. Kdyby se vrátil zpátky, mohl by si polínka znovu posbírat, takže by měl dost dřeva. Jenže to by se zase nedostal na druhou stranu. Přemýšlel tak dlouho, až přišla noc a tunelem začal profukovat studený vítr. Dalimil se roztřásl a přemýšlelo se mu ještě hůře.

„Tak když mám jít na druhou stranu bez dřeva, tak se jím aspoň teď ohřeji,“ řekl si nakonec. Dřevo poskládal hezky na hromádku, jenže ať škrtal sirkou, jak chtěl, vítr ohýnek vždycky hned uhasil.

Zima byla čím dál tím větší. Nedalo se nic dělat, Dalimil nechal dřevo dřevem a šel dál. Když vyšel na druhé straně, okamžitě ho zalilo příjemné teplo. „Sýkorka měla pravdu!“ zaradoval se. Tady už skutečně nebude muset topit.

A tak kráčel rychleji a rychleji. Bez lehátka a bez ošatek s dřívím už bylo skoro tak rychlý jako ostatní šneci. Radostně si pozpěvoval, protože věděl, že do dalšího tunelu se vejde – všechny své věci totiž teď měl v ulitě. Jaké však na něho čekalo překvapení, když místo k tunelu přišel k mostu. Ten se tyčil na údolím tak hlubokým, až Dalimila jímala závrať, když se podíval dolů.

Před mostem stála stráž s váhou. Každý, kdo chtěl přejít na druhou stranu rokliny, se musel zvážit. Když přišla řada na Dalimila, váha začala hlasitě pískat – byl příliš těžký!

„Na druhou stranu nesmíš, most by se pod tebou propadl,“ řekla mu stráž.

Dalimil si smutně sedl na kraj cesty a zalezl do své ulity. Co jen tady může mít tak těžkého? V kuchyňce mu pohled padl na obrovskou zásobu konzerv se šnečím jídlem. Ty byly vskutku těžké. V knihovně pak narazil na spoustu těžkých encyklopedií, do kterých stejně skoro nikdy nenahlédl. A v ložnici měl několik bronzových sošek slavných šneků. Ty skoro ani neuzvedl.

Když to všechno vynosil ven a šel se znovu zvážit, stráž se na něj usmála a řekla mu, že smí dál. Jenže Dalimil se ohlédl na své věci a nechtěl se s nimi rozloučit.

„Na druhé straně je jídla dost, konzervy nebudeš potřebovat. A k čemu jsou ti těžké encyklopedie o životě ryb, když jsi šnek? A ty sošky? Vždyť jsou škaredé!“ řekla mu stráž.

Dalimil se ale přesto vrátil ke svému nákladu. Utratil spoustu šnečích peněz, aby si mohl všechno toto dovolit. A teď se toho měl vzdát? Najednou ale dostal skvělý nápad. U silnice si zřídil stánek a své věci se pokusil aspoň prodat. Stál tu den, dva, až z toho byl celý týden. Sem tam si sice někdo něco koupil, ale většina šneků jej odbyla slovy: „A k čemu mi to bude, když s tím nepřejdu po mostě?“

Nakonec Dalimila přestalo dlouhé postávání bavit. Šnečí konzervy už nemohl ani vidět, sošky se mu přestaly líbit a encyklopedii už nechtěl nikdy číst. Znovu se tedy nechal zvážit a pak už si to uháněl po mostě. Jak krásný byl odtud výhled! A na druhé straně dokonce dostal najíst i napít. Ani stráž nelhala – skutečně tu bylo jídla dost.

Jakmile se posilnil, pokračoval v cestě. Teď, když už měl v ulitě jen nezbytné vybavení, byl stejně rychlý jako všichni ostatní. Zanedlouho tak dorazil k další překážce. Opět to byl tunýlek, ale tentokrát tak malinký, že nebylo ani pomyšlení, aby se do něj vešel. Kolem malé díry postávalo několik šneků, kteří se zamyšleně radili.

„Za tímto tunelem je zaslíbené království. Musíte však do něj přijít bez ulity. Ale nebojte se, dostanete tam novou,“ zavolalo na ně z oblohy káně.

„Bez ulity? Cožpak jsme nějací slimáci?“ zvolal rozhořčeně jeden ze šneků.

Dalimilovi však slova káněte vrtala hlavou. Ptáci mu zatím vždycky dobře poradili. Kachna na řece ho poslala správným směrem a sýkorka měla před tunelem také pravdu. Proto na nic nečekal a shodil ze sebe ulitu. Měl ji sice rád, ale jestli dostane novou, nebude nic postrádat.

Jen tak bez ulity vešel do tunýlku. Kráčel dlouho, ale sotva se začal ptát sám sebe, jestli se náhodou nenechal nachytat, ocitl se na druhé straně a úžasem zůstal stát. Rozprostírala se před ním krajina tak nádherná, že něco takové ještě v životě neviděl. Ještě se nestihl pořádně vzpamatovat a už k němu přišli dva milí šneci a potřásli si s ním tykadlem.

„Vítáme tě, Dalimile. Jak se ti tu líbí?“ přivítali ho.

Ohromený šnek jen přikývl a stále se rozhlížel kolem sebe.

„Něco pro tebe máme,“ řekli mu a přinesli ulitu tak pěknou, že Dalimil jen vykulil oči. Byla tak krásně zdobená, že si ji skoro zdráhal nasadit. A jak příjemně mu padla! Stokrát lépe než ta, kterou nechal před tunelem.

„Pojď s námi, provedeme tě tímto královstvím. Je tu dostatek práce pro všechny. Určitě ti tu nebude dlouhá chvíle!“ řekli mu šneci.

A tak se společně vydali do nejbližšího města. Tam se Dalimilovi tak zalíbilo, že se rozhodl, že se tam usadí. Od té doby tedy žil v krásném království. Od rána pracoval, k večeru odpočíval, a když mu kamarádi jednoho dne přinesli pohodlné lehátko, byl štěstím celý bez sebe.

– – –

Z knihy „O kouzelné skříňce“. Ilustrace Hana Kunetková.