A měl pravdu. Karavana se opět dala do pohybu, tentokrát za mírného deštíku. Po třech dnech svízelnější cesty se navečer zastavili u jedné větší vesnice. Představený chtěl na jednu noc opustit svůj kočár, který byl sice pohodlný, ale na dlouhodobější sezení a přespávání přesto nevhodný.

Ješek se k odpočívajícímu průvodu vrátil přibližně po hodině. Podařilo se mu zamluvit místo v místním hostinci, měli akorát jeden volný pokojík se dvěma lůžky.

„Dobře. Tadeáš bude spát s námi, vezme si s sebou nějaké kožešiny a ustele si na zemi,“ řekl mistr.

V pronajaté místnosti bylo příjemně. Z krbu sálalo teplo a velká hromada dříví po jeho boku dávala tušit, že zdejší lidé nejsou zvyklí na svých hostech šetřit.

Za chvíli na dveře zaklepal jeden z bratrů z Bílého kláštera. V ruce nesl několik stočených listů, které představenému podal se slovy: „Do tábora přijel posel z našeho kláštera. Těch několik psaní je prý adresováno tobě. A jeden prý připojil Jan. Posel, bratr Marek, se omlouvá, že ti listy nepředává osobně, ale poranil se mu kůň, a tak ho šel hned ošetřit. Pokud prý s ním budeš chtít hovořit, zůstane tu až do rána.“

„Dobrá. V táboře je vše v pořádku?“ zeptal se ještě mistr.

„Ano, všechno je v těch nejlepších rukou,“ odpověděl bratr a i on schválně promluvil Derenovým přízvukem. Lišácky se přitom usmál na mistra, jako by čekal, že se jeho vtipu zasměje.

Představený však odpověděl strohým: „Dobře,“ a poslal bratra pryč.

„Jsou snad nějaké námitky proti Derenovi?“ obrátil se pak na Tadeáše.

Ten s rozpaky ujišťoval: „Ne, to ne. Všichni si ho oblíbili. Doopravdy. I to, jak mluví. Bratři to rádi napodobují, ale v dobrém.“

„Víš, kdo s tím začal?“

„Myslím, že Vendelín. Alespoň od něj jsem to slyšel nejdříve.“

Představený přikývl. „Přiveď mi ho.“

Nerad se Tadeáš vracel za ostatními. Tušil, že jeho přítele nečeká příjemný rozhovor, ačkoliv si úplně neuvědomoval proč. Trocha žertů mistrovi nikdy nevadila a toto bratři přece mysleli dobře.

„Představený s tebou chce mluvit,“ řekl směrem k dlouhému světlému copu, když Vendelína, stojícího k němu zády, našel u zpola dostavěného stanu.

Asi se mu do hlasu musel přimísit soucit nebo něco takového, protože Vendelín, jindy tak veselý, na něj pohlédl zvědavě a trochu s obavami. Sebral však dost odvahy a nezeptal se na to, co ho čeká.

„Vendelíne, všiml jsem si, že se mezi bratry rozšířil zvyk napodobovat Derenovu řeč. Máš s tím co do činění?“ zeptal se mistr s vážnou tváří.

Vendelín na něj překvapeně pohlédl a napoprvé jen zahýbal ústy. Pak řekl: „Pane, u Oranžového kláštera jsem utrousil jednu, dvě poznámky na toto téma, ale nic, co bych myslel špatně! Opravdu si Derena vážím, je to výjimečný muž. Byl to jen žert.“

„Žert, ano, ale i ten může bolet. Jsi si úplně jistý, že vás Deren neslyší? A že mu to není líto, když se smějete něčemu, za co on nemůže? Nemluvě o tom, jak tím musela utrpět jeho autorita jako vedoucího tábora. Deren si přitom zaslouží vaši úctu. Nepřeji si, aby se to opakovalo,“ ukončil rozmluvu mistr a Vendelín s rozpaky odešel.

„On to skutečně myslel v dobrém,“ ozval se nesměle Tadeáš. Nebyl si jistý, jestli mistr zná Vendelína tak dobře jako on. Vendelín byl prostě veselá kopa vřelého srdce a bylo dobře, že jsou v klášteře i takoví bratři.

„Já vím,“ odpověděl mu představený a tvrdý výraz vystřídal poněkud uvolněnější. „Mám rád Vendelínovu veselost i jeho žerty. Ale ne takovéto. Nesmí snižovat Derenovo postavení, to není správné. Neboj se, vím, že to nedělá schválně. Ale musí si to uvědomit, proto jsem s ním musel promluvit zostra. Doufám, že teď k tomu přistoupí zodpovědněji.“

A jak si Tadeáš později všiml, opravdu přistoupil. Viděl, jak Vendelín druhý den přišel za Derenem a potichu se mu v ústraní omluvil. Černovlasý bratr pouze malinko nechápavě potřásl kudrnatou hlavou, o ničem zřejmě nevěděl. Ostatní rytíři se však během následující cesty těchto žertů jen tak nevzdali a Tadeáš si všiml, že Vendelín při každé takové narážce potichu trpí. Mistr nikomu jinému nic neřekl, a tak se aspoň on snažil ostatní bratry uvádět zpět na pravou cestu.

„Vůz se z kopce roztlačí snadno, ale zastavit ho, to už je namáhavé,“ pronesl pak k Tadeášovi mistr, když viděl Vendelínovo počínání. Přesto na něm bylo znát, že je rád, že si bratr vzal jeho slova k srdci.

Mohlo být tak poledne, když – tentokrát v doprovodu rytířů se žlutou přezkou – dorazili k Červenému klášteru. Zastavili se před ním a trochu překvapeně se rozhlíželi. Po chvilce se k nim po kamenem vyskládané příjezdové cestě vydala ze zažloutle omítnuté budovy dvojice čekajících bratrů. Měli přes hlavu přehozenu hnědou kápi, protože drobně mrholilo.

„Představený vás čeká na hradě,“ pronesl rozpačitě vyšší z nich a kývl hlavou doleva. Tím směrem vedla cesta k pevnosti.

Mistr s nelibým výrazem ve tváři pobídl koně a vydal se po ní.

„Nikdy jsi jim to neměl povolit,“ zabručel po jeho boku Ješek.

Padací most byl spuštěn. Představený Bořek, muž s kulatou tváří a spíše strništěm než vousy, na ně čekal před příkopem. Když uviděl, jaký zástup k němu dorazil, zatvářil se malinko nervózně a zeptal se: „Vy všichni u nás budete bydlet?“

„Ne, jen my tři, jak bylo dohodnuto. Ostatní bratři mě přijeli pouze vyprovodit,“ odpověděl mu mistr a dal rytířům znamení, že ho smějí opustit.

„Ach,“ pronesl se špatně skrývanou úlevou Bořek. „Inu, pojďte dál.“

„Vidím, že se vám střecha věže nakonec propadla,“ poznamenal Ješek a zadíval se nahoru.

Bořek se zarazil a ohlédl se zpět na Ješka. „A, ano. Stalo se to loni na podzim. Museli jsme vystěhovat pár věcí, které byly ve věži schovány.“

„Takže ji letos opravíte?“

„Uvidíme, uvidíme, je to nákladná práce. Teď jsme měli jiné výdaje, hodně si řekla i válka, kterou vede náš pan král,“ odpovídal neklidně představený a Tadeáš přemýšlel, proč ho Ješek hned na uvítanou tak trápí.

„Ani na opevnění kláštera nezbylo, že?“ popíchl ještě.

„Pojďme dovnitř,“ zapojil se do rozmluvy mistr a všichni ho poslechli.

Čtveřice mužů prošla hradními chodbami až do předkomnaty pracovny představeného Bořka. Tam mistr vyzval Tadeáše s Ješkem, aby na něj počkali venku. Oba tedy poslušně usedli na dřevěné lavice, které byly rozestavěny kolem dokola.

„Šetřílci,“ zabručel Ješek. „Když jsem jim před třemi lety ukazoval ztrouchnivělý krov, jen přikyvovali, ale spravit nenechali nic. Teď to mají.“

Tadeáš neodpověděl. Mlčky rytíře pozoroval a nevycházel z úžasu. Že Ješek čas od času nelibě něco mumlá, to věděl dávno. Vlastně mu to připadalo dokonce milé a měl ho za to rád. Ale tentokrát v tom bylo více nespokojenosti než obvykle. A navíc byli mimo Bílý klášter.

Ješek ještě chvíli brumlal a pak už také seděl beze slova. Čas se vlekl a oba bratři už znali malou místnůstku takřka nazpaměť. Až k poledni se dveře otevřely a vyšli z nich představený i mistr.

Bořek nechal hned zavolat jednoho z místních bratrů. „Ukaž tady rytířům, kde budou bydlet. Já mezitím dovedu mistra do jeho ložnice.“

A tak se rozdělili. Mistr měl podle všeho bydlet někde na hradě, kdežto bratr v hnědém rouchu vedl Ješka s Tadeášem kamsi do podzemí.

„Vy máte cely pod zemí?“ zeptal se překvapeně Tadeáš.

„Ne, vy budete bydlet dole v klášteře. Tady to je jen tajná chodba, která klášter s hradem spojuje. To pro případ, že by klášter přepadli. Bratři by se tak mohli dostat nepozorovaně sem nahoru. A někdy tudy i chodíváme, je to kratší,“ odpověděl mladý muž.

„Prý tajná!“ zvolal Ješek. „Vždyť o ní široko daleko každý ví. Kdyby někdo vpadl do kláštera, máte ho tady za hradbami na to tata!“

Mladého bratra Ješkovo hromování, které se v úzké chodbě neslo do daleka, vyvedlo z míry. Raději však nic neřekl a jen přidal do kroku.

Ani odpoledne ani další dny si mistr své dva pobočníky nenechal zavolat. Sám sedával v Bořkově pracovně nebo se s ním procházel po hradě i klášteře. A tak byli oba rytíři ponecháni sami sobě.

Tentokrát to byl Ješek, kdo trávil spoustu času postáváním na hradním nádvoří a pozorováním okolí. Vyhlédl si jedno odpočívadlo na schodišti vedoucím do věže, odkud dobře viděl na všechno dění pod sebou. Stával tu tak zamračený, až k němu Tadeáš jednou přišel a řekl mu zvesela: „Co se tak mračíš? Vždyť tady všechny vylekáš!“

Ale Ješek jen mávl rukou a odešel. Od té doby se ovšem potuloval jinudy, a tak věžní schody přišly o přízrak v bílém rouchu.

Tadeášovi nešlo do hlavy, co s Ješkem je. Vypadalo to, jako by se před třemi lety, kdy tu očividně byl, stalo něco, co ho rozkmotřilo s ostatními. Ale pak tyto úvahy pustil z hlavy.

V Oranžovém klášteře zjistil, že postáváním na nádvoří toho o životě bratrů příliš nezjistí, a tak tentokrát místní bratry poprosil, zda by mu přidělili nějakou drobnější práci, dokud si ho mistr nezavolá.

Po dvou volných rukách skočili jak diví. Ukázalo se, že Červený klášter trápí nějaká nemoc, která spoustu bratrů upoutala na lůžko. A tak Tadeáš trávil čas v kuchyni, na ošetřovně a vůbec všude, kde bylo zrovna potřeba s něčím vypomoct. Rychle si zvykl na ostatní a oni na něj.

Jednou, to stál zrovna dole před klášterem, zahlédl osamělého rytíře putujícího vzhůru. Chvíli ostřil zrak a pak přicházejícího poznal – byl to Deren.

„Co tě sem přivádí?“ zeptal se překvapeně.

„Chci si promluvit s někým, kdo se stará o zásoby. Asi se stala nějaká chyba. Každý den nám přinesou tolik potravin, kolik potřebujeme, ale ještě nám nedali nic na cestu. Do dalšího kláštera je to několik dní cesty a chci už mít všechno nachystáno, kdyby mistr chtěl odjet.“

Tadeáše to překvapilo. Mistr vždy dával hned na začátku jasný pokyn ohledně zásobování. Někdo asi zapomněl. A tak Derena zavedl za bratry do kuchyně, kde se vyřídilo všechno potřebné.

Ještě jednou se stalo, že spatřil někoho z mistrova průvodu. Už když uviděl Vendelínovu bradku a také nosítka, na kterých společně s druhým rytířem někoho nesl, věděl, že se něco stalo. Tadeáš se polekal, když zjistil, že ležícím je Michal. Naštěstí se ukázalo, že bratr jen pořádně nachladl a má horečky. Poslední dny bylo trochu nevlídně a nocování pod stany mu neudělalo dobře.

Teď, když měl Tadeáš na ošetřovně také svého přítele, pobýval tam více než doposud. Vlastně skoro všechen čas trávil tam, až do doby, kdy mistr dal jedno ráno pokyn k odjezdu.

Neuběhly ani dvě hodiny od tohoto rozkazu a před hradní branou se seřadil celý doprovod v čele s Derenem.

Udělal se pěkný den a mistr zůstal až do polední přestávky v sedle. Jel mlčky, obklopen svými věrnými, a užíval si slunce, které mu zleva svítilo do tváře. Skoro až smutně pak usedal do svého kočáru. Hned si dal zavolat také Tadeáše.

„Tadeáši, omlouvám se, že jsem se ti vůbec nevěnoval,“ řekl na úvod.

„Ale vždyť máš práci. Já jsem tady jen proto, abych ti pomáhal,“ podivil se rytíř.

„Byl bych rád, kdybys byl u rozhovorů s Bořkem také ty, ale nešlo to. Víš, Bořek umí uznat chyby a umí je také napravit. Ale nerad je připouští před ostatními, zejména před cizími lidmi. Proto bylo nutné, abych mu všechno řekl v ústraní. Jen tak jsem mu mohl pomoct. Neměl jsi dlouhou chvíli?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Tadeáš a povyprávěl svému představenému vše, co dělal. Také zavedl řeč na Ješkovo podivné chování. Začal opatrně, náznakem, ale brzy si uvědomil, že mistr neodpovídá na zvědavé a ještě k tomu nepřímo položené dotazy. A tak nakonec zmlkl.

„Před třemi lety tady Ješek pobýval skoro čtvrt roku,“ řekl mistr k Tadeášově překvapení po chvíli. „Bratři potřebují čas od času trochu popostrčit, jinak by se sami k mnohému neodhodlali. Byla však chyba, že jsem tehdy poslal Ješka. Tento úkol si volá po někom vyzbrojeném trochou trpělivosti,“ usmál se.

Tadeáš se od srdce zasmál, když si vzpomněl na přízrak, který stával na schodech k věži.

„Ale ty jsi teď místní bratry poznal. Jak na tebe působí?“ zeptal se představený.

To byla těžká otázka. Jak vlastně formulovat něco, co na Tadeáše působilo jen jako nejasný dojem. „Bylo to tu takové… obyčejné. Člověk by občas zapomněl i na to, že je vlastně v klášteře našeho řádu. Ani ne tak dole v samotném klášteře, spíše nahoře na hradě.“

„Také mám ten pocit. Čím myslíš, že to je?“ pokračoval mistr. Rytíř však moc dobře věděl, že představený nepotřebuje radu, že spíše jen zkouší jeho úsudek.

„To nevím. Ale připadalo mi, že když jsou bratři na hradě, tak se věnují takovým těm každodenním starostem – zpracovávají úrodu, vyrábí nástroje a vůbec se starají o všechno, co je potřeba zajistit z toho hmotného hlediska. Ale jako by přitom zapomínali na to hlavní. Vždyť někteří tráví na hradě celý den a do kláštera se vlastně chodí jenom vyspat. I kapli si na hradě zařídili, aby nemuseli chodit až do té v klášteře. Přitom je v ní slyšet každý zvuk z nádvoří, tak jak v ní má člověk přijít na jiné myšlenky?“

Mistr se opět usmál a pak jen podotkl: „Dal jsem Bořkovi jasný příkaz. Do dvou let musí být dostavěna klášterní kaple a klášter musí být opevněn a vybaven jako každý jiný.

Kdysi jsem povolil, ač trochu nerad, aby se hrad dál využíval. Byla to dobrá tvrz a bylo mi jí líto. Jenže její údržba si žádá spoustu sil a my tady nejsme přece od toho, abychom všechnu námahu věnovali údržbě hradu. Sídlo musí sloužit nám, ne my jemu. Výrobu, kterou není možno přestěhovat, ať tam klidně ponechají, ale zbytek musí jít stranou. I kdyby se měl hrad rozpadnout.“

„Bratr představený ale zmínil, že na tom nejsou dobře s financemi. Zvládnou to?“ zeptal se Tadeáš.

„Musí. Kromě toho na tom nejsou tak špatně, jak říkal. Co se týká peněz, tak bratr Řehoř rád přehání. A navíc, tvrz mohou zmenšit a spoustu stavebního materiálu brát přímo z ní, takže to vůbec není tak černé.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.