Za branami (5 – 4. část)

Tadeáš se nepřítomně ochomýtal kolem koní. Už několikrát se zastavil u Hroma a poplácal ho po hřbetu. Pak se přistihl, že stojí opřen o svého čtyřnohého druha a bezmyšlenkovitě hledí do prázdna.

Tadeáši, ty vypadáš, jako kdybych dopoledne křičel na tebe,“ ozval se za ním vlídný hlas mistra.

Rytíř se překvapeně otočil. „Pane, co když jsem ti o Tomášovi předal zkreslené informace? Co když to tak vlastně tehdy nemyslel, jen jsem si to tak vyložil já? Koneckonců skutečně splnil všechno, o co jsem ho požádal,“ vychrlil ze sebe.

Šlechtí tě, že hledáš chybu u sebe, a ne u ostatních, ale svědomí zpytuješ zbytečně. Znám tě a z tvého vyprávění, i z vyprávění jiných, jsem si mohl dát spoustu věcí dohromady. Nebo snad máš nějaké námitky k čemukoliv, co jsem Tomášovi vytýkal?“

Když Tadeáš mlčel, mistr dodal: „Tak vidíš. Jestli tě trápí jen toto, tak nad tím hloubáš zbytečně.“

Jediná věc to však nebyla. Rytíř bloudil pohledem všude okolo a raději se díval na Hroma než na svého představeného.

Vždycky jsem si myslel, že představení ostatních klášterů jsou pro tamní bratry tím, čím jsi pro nás ty,“ řekl nakonec opatrně.

A to je čím?“

Že jsou vzorem toho, jak se má žít, že dokážou bratrům poradit, napomenout je…“

Mistr se na tato slova trochu usmál, ale vzápětí znovu zvážněl: „Tadeáši, nikdy nikoho nesuď podle toho, jaké postavení zaujímá. Ať je to král, ať je to mistr našeho řádu, ať je to rolník na poli. Důležité je pouze to, jaká jsou slova a skutky každého člověka. Ty jediné mluví za něj. V poslední době vykonal tvůj přítel Jiří jako správce Doudlev více užitečné práce než představený Tomáš. Vůbec tedy nezáleží na tom, zda se jedná o našeho bratra, nebo někoho, kdo se hlásí k úplně jiné víře. O papeže, nebo našeho představeného. Jedině podle skutků musíš posuzovat mě a jedině podle skutků bude muset být posuzován také můj nástupce.“

O tom se nepřu, ale…“ snažil se vysvětlovat Tadeáš, „… ale představený by přece nebyl představeným, kdyby nebyl pro takovou úlohu zralý.“

A co si představuješ pod pojmem zralý? Že bude dokonalý? Ale to přece nejsme nikdo, Tadeáši. Každý se učí a každý dělá chyby. To, že je někdo zralý k nějaké úloze, ještě neznamená, že nemá v čem bojovat sám se sebou. Stejně tak je tomu i u představeného Tomáše. I on byl člověk na svém místě, jenže upadl do pohodlnosti a výsledky jsi sám viděl. Doufám však, že se vzpamatuje a že svou liknavost odčiní.“

Tadeáš nepřítomně hladil Hroma po čumáku. Chápal smysluplnost toho, co mu mistr říkal, ale přesto měl pocit, jako by se mu hroutil nějaký sen.

Tadeáši, a není to náhodou tak, že bys na představené až příliš spoléhal?“ nadhodil ještě mistr. „Že jsi v nich chtěl mít berličky, o které by ses mohl kdykoliv opřít? Někoho, u koho bys nemusel zkoumat, jestli má pravdu nebo ne, ale mohl jeho slova a činy brát za stoprocentně správné? Ale takový člověk neexistuje, Tadeáši. Vždycky musíš zkoumat sám! Jinak se nikdy nic nenaučíš.“

Rytíř zahanbeně sklopil zrak, protože tušil, že v těchto slovech se skrývá víc než zrnko pravdy. Nato už mistr taktéž poplácal Hroma a odešel.

Další dny pak dal přednost soukromé rozmluvě s představeným Tomášem. Tadeáš měl mezitím za úkol pozorovat to, jak mají bratři v Oranžovém klášteře zařízen život, a tak se potuloval po nádvoří i jiných prostranstvích a rozhlížel se.

Celou dobu však takto trávit nechtěl, a tak se jedno dopoledne vydal pěšky směrem k táboru ostatních bratrů. Sice foukal studený vítr, ale nebe bylo jasné a ptáci už zpěvem přivolávali teplejší dny. Když mezi stromy zahlédl bílé plachty stanů a na nich vyšité černé růže, bylo mu milo u srdce.

Vítej Tadeáši, posaď se k nám,“ zvolal Vendelín, když spatřil svého přítele. Seděli spolu s Mojmírem na kládě u ohně a připravovali jídlo pro ostatní bratry.

Jak se vám tu daří? Není vám tu dlouhá chvíle?“ ptal se Tadeáš.

Není. Deren nás všechny zaměstnává,“ pronesl s šibalským úsměvem Vendelín a také Mojmír se po jeho boku pousmál. „Na zahálku tu skoro není čas. Část z nás má sice vždycky volno, ale část se musí starat o jídlo, část drží stráže v okolí a taky pravidelně cvičíme šerm i lukostřelbu, abychom se po zimě dostali do formy. Musíme přece ochránit mistra, proto jsme tu.“

Vendelín vyprávěl s humorem a občas záměrně napodobil Derenův přízvuk, ale jinak bylo vidět, že v nitru zcela souhlasí s tím, jak tento rytíř tábor řídí.

To jsou k nám hosté, jak je v Oranžovém klášteře?“ ozval se Michal, který se zničehonic také objevil u ohně.

Mistr teď celé hodiny mluví s představeným, tak jsem přišel za vámi, abych viděl známé tváře,“ odpověděl mu Tadeáš. Nechtěl ani náznakem zmínit to, čeho byl svědkem. To považoval za záležitost týkající se jedině Tomáše a nechtěl mu přitěžovat tím, že by o jeho problémech vyprávěl ještě někomu jinému, byť se jednalo o nejbližší přátele.

Jak se vede tobě?“ zeptal se raději na oplátku.

Skvěle. Cesta a rozhovory s ostatními bratry mi prospívají. Múzy mě znovu začaly navštěvovat,“ usmál se spokojeně Michal a poklepal na koženou brašnu, v níž, jak Tadeáš věděl, vždy nosil po ruce stočené pergameny a inkoust.

Nevíš, kdy pojedeme dál?“ zeptal se ještě Vendelín.

Nevím. Ale myslím, že už to nebude trvat dlouho. Za pár dní jsme sice už v druhém klášteře, ale ta nejdelší cesta nás teprve čeká,“ řekl Tadeáš.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami