Jednoho rána se Tadeáš procházel zasněženým prostranstvím před hlavní kaplí, když spatřil mistra vycházet ze dveří boční kaple. Ta byla už několikátým dnem uzavřena a nikdo do ní nesměl chodit.

„Už se těším, jak bude kaple vypadat. David se při malování skutečně činí,“ poznamenal představený, když se pozdravil s Tadeášem.

„Myslíš malíře Davida, našeho vězně? Tys ho nechal vymalovat naši kapli?“ zeptal se udiveně, ba trochu i zděšeně rytíř.

„Tadeáši, pojď se projít,“ vyzval mistr a sám se vydal směrem do zahrady. Chvíli kráčeli bok po boku a až byli zcela z doslechu, ozval se představený znovu: „Víš, že malá kaple je přístupná všem, kdo přebývají mezi zdmi kláštera. Bylo by nemístné odpírat komukoliv, kdo má zájem přijít, aby si poslechl kněze. Jakým dojmem na tebe vůbec David působí nyní?“

„Je pravda, že jsem si na něj zvykl. Je na něm vidět, že zkrotl. Ale pokud jde o důvěru, nespoléhal bych se na něho ani v nejmenším. Jedna věc je nechat ho vstoupit do kaple, ale druhá umožnit mu, aby se podílel na její výzdobě!“ odpověděl Tadeáš.

„To máš samozřejmě pravdu. Ale asi na Davidovi nepozoruješ tak výraznou změnu jako já. Navenek je sice stále stejný, ale tvůj jmenovec, kněz malé kaple, se zmínil, že Davida čas od času vídává, jak si přijde poslechnout jeho řeč. Sedává tiše v co nejnenápadnějším koutku – asi nechce, aby někdo věděl, že tam vůbec je. Přesto však přichází. A dvakrát se dokonce stalo, že se mě sám začal vyptávat na věci týkající se poslání řádu. Vždy se u toho tváří, jako že ho odpověď ani nezajímá, ale nemysli si, dává dobrý pozor, co mu říkám. A přibližně před měsícem za mnou přišel s tím, že se mu výzdoba kaple zdá omšelá a nehezká a že kdybychom chtěli, tak nám ji znovu vymaluje a ozdobí obrazy,“ vyprávěl představený.

„A tys svolil,“ řekl Tadeáš a v tónu se mu nepodařilo skrýt své pochyby.

„Ano, svolil jsem. Sám bych Davidovi tuto práci jen tak nezadal, ale přišel sám a přišel ze skutečného zájmu. Dokonce jsem ho v následujících týdnech vídával sedat v knihovně a číst si v nejrůznějších spisech. Nakreslil si několik návrhů, jak by výzdoba měla vypadat, a ty mi pak ukázal. Mohu ti říct, že byly velmi dovedné. Spousta z nich se sice do kaple nehodila, ale jeden mně tak padl do oka, že jsem ho okamžitě vybral. Nu a tak nyní David tráví veškerý čas od rána do večera v naší kapli.“

Dvojice mužů šla dál pomalým krokem a zanechávala za sebou šlápoty. Sice zrovna nesněžilo, ale foukal mírný větřík, který stopy zase zahlazoval.

„Stále se ti to nezdá, že?“ otázal se po chvíli představený a pousmál se na rytíře. „Povím ti tedy něco z historie. To, co Davida vůbec přivedlo k nám. Musí to však zůstat mezi námi, nerad bych, aby se tato informace rozšířila mezi bratry. Davidovi bychom tím ublížili a to by byla škoda, obzvláště teď, když se začíná blýskat na lepší časy.“

Tadeáš zbystřil. Když malíře do Bílého kláštera před dvěma roky s problémy přivedl, nemohl se zbavit touhy vědět o vězni více. Ale představený sám nic neprozradil a Tadeáš by se styděl, kdyby se otevřeně zeptal. Mimoto věděl, že na takovouto otázku položenou ze zvědavosti by stejně nedostal odpověď.

„Když jsi Davida viděl poprvé, byl už vězněm našeho řádu. V Hnědém klášteře ho totiž přistihli při krádeži. Ve stručnosti se to seběhlo asi takto: Kromě malování se David živil i různými příležitostnými pracemi. Bratři z Hnědého kláštera potřebovali v podzemí vyrazit další prostory, a tak zaměstnali muže z okolních vesnic. Mezi nimi i Davida. Tito lidé strávili v klášteře poměrně dlouhou dobu. Na noc se sice vraceli domů, ale přes den měli dostatek možností k tomu, aby pochopili, jak klášter funguje a kde má co uloženo. David si bedlivě všímal bratrů, kteří ve dne i v noci drželi hlídku. A podařilo se mu vymyslet plán, jakým se do kláštera dostat nepozorovaně. Jednu noc přišel s malou skupinkou kumpánů a tajným, nehlídaným vchodem vnikl dovnitř. Dostali se až do velkého skladiště zásob, odkud začali vynášet cenné věci, jako vzácné čaje, léčivé extrakty a tak dále. Sami to určitě nehodlali konzumovat, spíše doufali, že se jim to podaří prodat ve městech nějakým pánům a urozeným rodinám.

Škoda by nebyla až tak hrozná, kdyby někdo z té skupinky výlupků nedostal nápad, že by mohli skladiště na odchodu podpálit. Oheň se rozrostl rychle, ale bratři si ho naštěstí rychle všimli, a tak popelem lehla jen velká část zásob, kdežto stavení samotné stejně jako okolní budovy zůstaly skoro nedotčeny. Nechybělo však mnoho a mohl vyhořet celý Hnědý klášter.

Sotva začal znít zvon, vyrojila se všude spousta bratrů. Lupiče rychle pochytali. Netrvalo dlouho a zjistilo se, kdo akci plánoval. David si vybral své přátele neopatrně – sotva došlo na potíže, všichni sborově ukazovali prstem na něho. A tak ho představený Vilém nechal uvěznit.“

„A ty sis ho vyžádal,“ doplnil Tadeáš.

„Ano. Pravdou bylo, že David způsobil řádu poměrně velkou škodu. A ještě ke všemu nechybělo mnoho a pohroma by byla mnohem větší. Něco takového je třeba potrestat, nicméně, jak už jsi sám napsal v Šedém klášteře, v trestu by měla spočívat zároveň možnost nápravy. Sám víš, kde a v jakém stavu jsi Davida našel. Takto hnít mohl ve vězení až do doby, dokud by se představený Vilém neuráčil pustit ho na svobodu, nebo do doby, než by sám skonal. Asi mi dáš za pravdu, že by tím nebylo pomoženo ani řádu ani Davidovi.

Z tohoto důvodu jsem bratra Viléma požádal, aby mi vězně vydal. Věděl jsem, že on by se k Davidovi nedokázal nikdy chovat tak, aby mu byla dána příležitost k nápravě. Proto jsem chtěl mít malíře zde pod svým dohledem.

A taky tu byla ještě jedna věc. Všichni bratři v Hnědém klášteře věděli, co je David zač a co provedl. Tady jste naopak nikdo nevěděli nic. Sám mi řekni, dokázal by ses, kdybys tehdy věděl to, co teď, k Davidovi chovat nezaujatě a bez předsudků?“

„Asi nedokázal,“ připustil Tadeáš po krátkém zamýšlení. Už tak měl tehdy problém necítit vůči Davidovi nevraživost.

„Tak vidíš. Kdyby tady David cítil nepřátelské prostředí, ještě více by se uzavřel do sebe a mohli bychom ho tu mít do konce věků, a přesto bychom se nikam neposunuli. Takto ho tu bratři zpočátku vedle sebe jen trpěli a pak si na něj, podobně jako ty, i zvykli. David se trochu otevřel a začal splývat s prostředím. A jak vidíš, svou prací nám nyní může splatit část dluhu, který vůči řádu má.“

I když se představený za chvíli odpojil a odebral se do své pracovny, Tadeáš se venku procházel ještě hodně dlouho. Velmi na něj zapůsobilo mistrovo vyprávění a znovu obdivoval jeho moudrost. Musel si totiž přiznat to, že kdyby před dvěma lety znal Davidovu minulost, jen těžko by se k malíři dokázal chovat přívětivě a bez nějakých emocí.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.