Ráno se, na radu rybáře, vypravili ještě před svítáním.

„Jeďte oklikou. Nejezděte přímo kolem hradeb města, stráže by na vás už mohly mít spadeno. Nemyslete si, že konšel Halík zapomíná. Včera jste ho urazili, tak bude nejlépe, když mu ani jeho kumpánům nepřijdete na oči,“ řekl jim hostitel.

Rytíři ho bez váhání poslechli, a tak se teď ubírali úzkou pěšinkou vedoucí lesem za městem.

„Příjemný muž,“ pronesl Tadeáš, protože se rybářem stále ještě v hlavě zaobíral. Bratři se na sebe usmáli. Když se loučili, chtěli rybáři za nocleh zaplatit, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Mince mu tedy i přes protesty hodili do džbánku na polici, každý jednu. Rybář se bude hodně divit, až zjistí, že jsou obě zlaté.

Do Okrového kláštera dorazili ještě týž den a hned pokračovali dále. Cestu nyní vybíral Jan, který se tu vyznal mnohem lépe.

„Vidíš tam ten kopec,“ ukázal, když se večer zastavili k odpočinku. „Za ním je ještě jeden menší a pod ním je takové táhlé, klikaté údolíčko. Tam je taková malá víska, která má třináct stavení. A v jednom z nich jsem se narodil.“

Ještě dlouhou dobu strávili tím, že Tadeáš poslouchal Janovo vyprávění zážitků z dětských let. Oba přátelé se do rozhovoru natolik zabrali, že už začala padat tma a nemělo cenu pokračovat dále.

„Moc rád bych ti to tam ukázal, ale až někdy jindy. Teď na to není čas,“ dodal ještě Jan.

A čas skutečně tlačil. V noci i k ránu bylo stále chladněji a na stromech zbývalo čím dál tím méně listí.

Známé cesty byly naštěstí v dobrém stavu, a tak se bratři nemuseli zdržovat hledáním jiných. Brzy tedy dorazili do Hnědého kláštera a odtamtud pokračovali do Černého.

Sotva vjeli na jeho pozemky – bylo zrovna slunné, i když chladné dopoledne –, potkali skupinu rytířů.

„Bratři, co vás k nám přivádí takovou dálku? A ještě k tomu z této strany?“ ozvalo se z jednoho sedla a Tadeáš s překvapením zjistil, že potkali zrovna představeného Jeronýma a jeho družinu.

„Objíždíme všechny kláštery. Vezeme listinu od mistra,“ odpověděl Tadeáš a vylovil z brašny tu pro Černý klášter. Představený ji přijal a beze slova si ji zastrčil pod roucho.

„Nechceš si ji přečíst? Mistr nám sdělil potřebné informace, mohli bychom ti odpovědět, kdyby ses chtěl na něco zeptal?“ nadhodil Tadeáš.

„Díky, bratři, ale netřeba. Myslím, že pokyny mistra budou určité. A kdyby náhodou ne, tak mu napíšu. Však udržujeme písemný kontakt,“ odpověděl Jeroným a obdařil rytíře pobaveným úsměvem. „Náš klášter je vám ale plně k dispozici, zůstaňte, jak dlouho si budete potřebovat odpočinout. Musíte být na cestách už dlouho, když jste na všechna poselství sami dva.“

Tadeáš s Janem rozpačitě poděkovali, ale neuposlechli. Kolem Černého kláštera pouze projeli a pokračovali dále. Minuli také hlavní město, do něhož vedla přímá cesta, kterou nechal zbudovat předchozí král.

V Šedém klášteře se zdrželi celý den. Koně si už potřebovali odpočinout a Tadeáš se aspoň mohl pozdravit s bratry, s nimiž se sblížil minulou zimu. Největší radost měl z jeho příjezdu Marián. Působil už mnohem vyrovnanějším dojmem a bylo vidět, že mu prostředí Šedého kláštera svědčí daleko více. I s ostatními už si prý rozumí mnohem lépe, i když má stále pocit, že se na něho ještě pořád dívají trochu svrchu.

Za Fialovým klášterem začaly vzduchem poletovat první vločky. Tady v horách na severu však začínala zima o něco dříve, a tak bratři věděli, že se ještě stihnou včas vrátit domů.

Asi hodinu cesty před Modrým klášterem se v jedné z jeho větších vesnic zastavili, aby si doplnili zásoby. Zrovna se tu konal trh a všude bylo živo.

Mezi stánky se najednou ozval výkřik a kdosi začal kohosi pronásledovat. Tadeáš se instinktivně otočil a vydal se do chumlu lidí, který se začal srocovat kolem nějaké dvojice.

Jednou z této dvojice byla mladičká žena s havraními vlasy oděná do nuzných, otřepaných šatů. Celá špinavá ležela na zemi. Nad ní se tyčil nějaký výrostek, který na trhu prodával úrodu svého sedláka.

„Co se tu stalo?“ ptal se Tadeáš. Sice nebyl ve vesnici Bílého kláštera, ale pravomoce měl na celém území řádu.

„Zlodějku jsem chytil, zase,“ odpověděl prodavač posměšným tónem. „Jablíček se jí zachtělo, hned čtyři mi vzala!“

„Je to pravda?“ otočil se rytíř k ženě. Ta však jen sklopila zrak k zemi a nic neříkala.

„Je němá,“ řekl kdosi. „Jednou jí na cestě potkal nějaký pán a chtěl se s ní pobavit. Když se vzpouzela a křičela, nechal jí vyříznout jazyk. A pak přišla sem do naší vesnice, že? Čarodějnice! Uhrančivá, není divu, že vašnostu okouzlila.“

Tadeáš nyní pod umouněnou tváří zahlédl odlesk dřívější krásy. Žena musela být jako dívka velice krásná, ale život v bídě se na ní podepsal.

„Tady máš za ta jablka,“ vytáhl Tadeáš z měšce peníze a dal je výrostkovi. „A ty pojď se mnou,“ řekl ženě a pomohl jí vstát.

„Máš hlad?“ zeptal se jí, když byli kousek stranou a lidé se vrátili ke svým běžným starostem. Žena přikývla, a tak jí Tadeáš k jablkům přidal i své jídlo. Zhltla ho jedna dvě a pak se sklopeným zrakem zůstala stát. Náhle ale zpozorněla a začala si prohlížet Hromovo kopyto.

„Co je?“ zeptal se jí Tadeáš. Žena se však sehnula a začala koni ohmatávat pravou přední nohu. Přitom ho jemně plácala a hladila. Po chvíli se ukázalo, že Hrom měl nad kopytem zabodnutý trn, který ho trochu píchal při každém pohybu.

„Ta to s koňmi umí,“ pronesl Jan, který tomu přihlížel.

„To tedy ano, Hrom na sebe nenechá sáhnout jen tak od někoho,“ přikývl Tadeáš.

Bratři se pak radili, co s ní udělají. Tadeáš se odešel přeptat místních lidí, kde vůbec žena žije a co je zač. Zjistil, že se jí všichni tak trochu bojí a nikdo s ní nechce mít nic společného. Prý umí zaříkávat. A krade.

„A má nějakou práci? Z čeho žije?“ ptal se rytíř. Na to mu však všichni odpověděli, že s ženou nechtějí mít nic společného. Tadeášovi to začínalo být jasné. Žena, kterou jako dívku nějaký urozený pán zmrzačil, žila jako žebrák. Spávala, kde se dalo, a jedla, co se dalo. Práci jí nikdo nesvěřil, a tak jí nezbylo než jídlo krást.

Rozhodl se tedy, že jí přispěje nějakou částkou na jídlo a že se pokusí někomu domluvit, aby ji vzal do svých služeb. Když se však vrátil ke koním, našel u nich kromě Jana také dva bratry z Modrého kláštera. Překvapení bylo tím větší, že debata mezi rytíři začínala být vyhrocená. Jan něco energicky gestikuloval a Tadeáš i na dálku poznal, že se jeho přítel přemáhá, aby nezačal křičet.

„Tady bratři si přišli ženu odvést,“ řekl Jan rozhorleně, když Tadeáš dorazil.

„Je to zlodějka a musí být potrestána,“ reagoval jeden z místních rytířů. Někdo zřejmě nelenil a ihned přivolal bratry řádu.

„Mějte slitování, bratři,“ oslovil je Tadeáš. „Vždyť ta žena nemá ani na jídlo, nemá ani kde spát.“

„Vyloučeno. Co by řekli ostatní, kdybychom ji ponechali bez trestu? To by se nám tu zlodějina velmi rychle rozmohla,“ trvali na svém bratři s modrou přezkou.

Tadeáš si nebyl jistý, jak moc je vhodné, aby tady s Janem přede všemi využili své právo, a tak si alespoň vymínil, že ženu do kláštera doprovodí taky. Bratři se tedy rozjeli. Žena vedle nich cupitala a zahanbeně se dívala do země. I když byla na pohrdlivé pohledy lidí, kteří se za ní po cestě otáčeli, zvyklá, nebylo jí to nic příjemného.

Jan zaraženě seděl v sedle a nic neříkal. Tadeáš to nakonec nevydržel, seskočil a kráčel vedle ženy. Nemohl pochopit, jak mohou bratři jet na koni a nechat bosou ženu jít po kamenech. Teprve pak si uvědomil, jak málo je žena oblečena, a tak přes ní přehodil svůj plášť. To už se však neobešlo bez nesouhlasného zakroucení hlavami ze strany bratrů z Modrého kláštera.

Když konečně stanuli u brány, pronesl vyšší z bratrů: „Tak ji zas vedeme.“

Stráž věděla, co má dělat. Dva bratři v hnědém rouše přistoupili k ženě, chopili se jí a někam ji začali odvádět.

„Nenechám tě tam,“ zavolal ještě Tadeáš a na oplátku se mu dostalo prosebného, avšak jinak beznadějného pohledu.

Rytíři se nechali zavést přímo k představenému. Předali mu listinu a vysvětlili mu vše, co bylo třeba. Bez dlouhých okolků pak Tadeáš svedl řeč na zadrženou ženu. Vysvětlil představenému, co se stalo, i to, jak ji jeho bratři odvedli.

„Co s ní bude?“ zeptal se nakonec.

„Coby. Den, dva ji necháme zavřenou a pak ji pustíme. Co taky s ní,“ odpověděl Arnošt.

„A co si od toho slibujete?“

„U ní? Nic. Ale každého, kdo je přistižen při nějakém podobném činu, na čas uvězníme, aby mohl zpytovat své svědomí a pokusit se o svou nápravu. Té ženě velkou naději nedávám, ale řád je třeba dodržovat.“

„A ptali jste se jí vůbec na svědomí?“ ptal se dál Tadeáš a ani si nevšiml, že zapomněl na svůj obvyklý respekt k představeným a že postupně zvyšuje hlas. Jan se po něm jen překvapeně ohlédl.

„Jak to myslíš?“ zeptal se zaraženě Arnošt.

„Vy jste nikdy neviděli, jak se chuděra stydí, když něco ukradne? Vždyť ona ukradla čtyři jablka! Nemá ani na jídlo! Když jí po dvou dnech pustíte, co si myslíte, že bude lepší? O práci se jí nepostaráte a když se jí ostatní bojí, tak kde má vzít na jídlo?“

„Tak mi řekni, co byste s ní dělali tam u vás. V Bílém klášteře se krádež toleruje?“ pronesl představený a v jeho hlase se už dost jasně ozvala ironie.

„Měl bych řešení,“ ozval se zničehonic Jan, který až doteď mlčel. „Vydej nám ji a my ji doprovodíme na pozemky Tyrkysového kláštera. Znám tam jednoho chovatele koní, kterému by se dvě šikovné ruce hodily. A že to s koňmi umí, to jsme se dole ve vesnici přesvědčili.“

Tadeáš se na přítele vděčně ohlédl. Krev v něm totiž už hodně vřela, a proto tušil, že by s tak uspokojivým řešením nepřišel.

Arnošt se na Jana zadíval pronikavým pohledem, jako by odhadoval, co je tento bratr zač.

„Myslím, že by mistr určitě souhlasil,“ dodal Jan. Nyní to byl Tadeáš, kdo se překvapeně ohlédl. Jan totiž touto zdánlivě nevinnou poznámkou dal jasně najevo, že je odhodlán jet do Bílého kláštera, tam mistrovi vysvětlit situaci a poté se znovu vrátit s pokyny, které by se Arnoštovi neposlouchaly zrovna příjemně.

A Arnošt si to uvědomil. Nejprve jen zatnul zuby a nic neříkal. Nakonec ale rozhodil rukama a zvolal: „Tak si jí pro mě za mě vezměte. Ale jestli si pro ní vyžádáte i koně, tak ho chci zpátky.“

Pak odešel a Tadeáš s Janem v jeho pracovně osaměli. Vyměnili si pohled plný porozumění a poté se také zvedli. Jan zašel do stájí a nechal si přivést jednoho koně navíc, zatímco Tadeáš se doptal na vězení a ženu z něho odvedl. Dvě černé oči se na něho nevěřícně podívaly, jako by nemohly uvěřit tomu, že rytíř slibu dostál.

A tak dále pokračovali ve třech. Žena nebyla na jízdu v sedle zvyklá, takže jeli jen zvolna a často museli dělat přestávky. Kromě toho zprvu nevěděli, jak by se ženou komunikovali. Ona jim sice rozuměla, ale odpovědět jim nemohla. Jan ji proto začal učit rýt písmena klacíkem do hlíny. Při každém odpočinku se zvládla něco naučit, a tak jim mohla odpovídat.

„Děkuji,“ bylo první, co si Tadeáš v zemi přečetl a ani nevěděl jak a oči se mu trochu orosily.

Cesta s Mínou, jak se žena jmenovala, postupovala pomalu. Pak ale přeci jen dorazili k Tyrkysovému klášteru. Nejprve zamířili k hřebčínu, který Jan znal od doby, kdy zdejším bratrům pomáhali potírat lupiče.

Velké stáje vlastnil starší, ramenatý muž, který si Jana pamatoval. Přivítal ho jako dobrého známého a hned mu šel ukázat své nejnovější přírůstky. Pak šel rytíř s pravdou ven. Vysvětlil muži, s kým přijel, a poprosil ho, zda by se ženy ujal.

„Nu proč ne, vyzkoušet to můžeme,“ odpověděl mu hlubokým hlasem chovatel. Pak se otočil k Míně a řekl: „Umíš podestlat koni? A umýt ho?“

Žena jen přikývla, šikovnýma rukama sáhla po nejbližších nástrojích a dala se do práce. Trojice mužů ji pozorovala a zatímco se oba bratři spokojeně usmívali, chovatel pochvalně mručel.

„Šikovná je, to se musí nechat. Nu, můžu jí dát stravu, přístřeší a nějaké ty peníze za práci. Kdoví co to nebude, ale lepší nabídnout nemohu,“ prohlásil nakonec, když poodešli stranou.

Jan si s ním stranou potřásl rukou a zarazil se, až když se na něho Tadeáš nesouhlasně podíval. Protože však stále nechápal, co se stalo, odebral se Tadeáš za Mínou a zeptal se jí: „Chceš tady zůstat a pracovat? Dostaneš tu jídlo, budeš mít kde spát a i nějaké peníze.“

Žena se pousmála a v očích se jí zablýsklo. Horlivě zakývala hlavou a pustila se dál do práce.

„Díky. Ani nevím, jak jsem mohl zapomenout,“ řekl pak Jan přeskakujícím hlasem, když odcházeli.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.