V Oranžovém klášteře předali představenému list od mistra. Tomáš s nimi jednal s chladnou zdvořilostí a bratři cítili, že zde nejsou vítanými hosty. Proto se v klášteře nijak nezdržovali a ihned se vydali dále. Sice by nejraději přenocovali v jedné z cel, protože se už kvapem blížila noc, ale nocleh jim nabídnut nebyl a doprošovat nebo dožadovat se nechtěli.

Místo toho se ke spánku uložili na jednom palouku ještě na pozemcích kláštera. Ráno pak pokračovali dále na severozápad. Z temných lesů vyjeli do zvlněné krajiny poseté poli, sady a vinicemi. To, že tento kraj prosperoval, bylo patrné všude – od dobře udržovaných panských budov až po cesty, které byly ve velmi dobrém stavu. Rytíři se nemuseli dlouho rozhodovat, kudy se příští rok vydají do Červeného kláštera.

Ale stejně jako všude jinde v zemi, i tady si nešlo nevšimnout, že letošní úroda je mnohem menší, než na jakou jsou lidé zvyklí. Obrovské vozy jezdily poloprázdné a rolníci na polích byli zamlklí.

Když stoupali klikatou stezkou mezi stromy k Červenému klášteru, slunce jim na cestu svítilo už jen zpoza obzoru. Pak se konečně vynořili na planince, na které stál klášter. Vlastně to bylo jen jednoduché seskupení několika budov obehnaných zídkou, která by útok případných dobyvatelů téměř ani nezpomalila.

Bratr držící hlídku Tadeášovi s Janem sdělil, že představený se nalézá na hradě. Ten stál jen kousek odtud, stačilo pokračovat ještě chvíli do kopce. Kamenitou cestou se tak ozýval pomalý klapot Hromových a Jiskřiných kopyt a pak už rytíři stanuli u padacího mostu.

Stráž jim podržela koně a zavedla je za představeným. Zastihli ho na ochozu, jak zrovna rozmlouvá s nějakým mužem a ukazuje mu něco na nádvoří. Byl natolik zabrán do rozhovoru, že ho společník musel na návštěvu upozornit kývnutím hlavou.

„Máme tu hosty z Bílého kláštera,“ řekl bratr, který Tadeáše s Janem doprovázel od brány, sotva se představený Bořek otočil k nim.

„Ale vždyť my už se známe,“ pronesl žoviálně Bořek, když zahlédl Tadeáše. „Co vás sem přivádí?“

„Poselství od mistra. Objíždíme všechny kláštery a všude máme předat tento list,“ odpověděl rytíř a předal zapečetěnou listinu. Představený ji hned otevřel a přečetl.

„Tak mistr přijede na obhlídku, nu dobrá, dobrá. Tak my se na něj připravíme, aby se u nás cítil jako doma. A vy dva se tu můžete cítit jako doma už teď. Určitě máte po cestě hlad. Jděte dolů do kláštera, bratři se tam o vás postarají. Zůstaňte, jak dlouho budete chtít,“ řekl nakonec a otočil se zpět k muži, s nímž před vyrušením hovořil a který celou dobu tiše čekal.

Když odcházeli z hradu zpět do kláštera, byla už tma, a tak se jeden z čekajících bratrů nabídl, že rytíře doprovodí s loučí.

Klášter stál stranou hradního ruchu a panovalo v něm uklidňující ticho. Tadeáš s Janem v něm strávili celý příští den, aby si odpočinuli, a pak vyrazili dále.

Cesta do Okrového kláštera ovšem neprobíhala tak hladce jako doposud. Stezky v hustých lesích nebyly v dobrém stavu, a tak se museli bratři často vracet, než našli uspokojivou silnici, po které by projely i vozy. Krom toho také několikrát zabloudili, takže v sedle strávili několik dní.

Až čtvrtý večer se ocitli v rovné nížině poseté mnoha rybníky, z níž to do Okrového kláštera bylo už jen půl dne cesty. U jednoho z četných rybníků se rytíři zastavili, aby načerpali síly. Počasí se postupně zhoršovalo a rána již byla dost chladná. Další noc venku už trávit nechtěli, a tak když zahlédli rybáře, který si zrovna na břehu sbíral své náčiní, přišli k němu a oslovili ho.

„Rádi bychom přenocovali někde pod střechou. Jestli nás přijmeš, zaplatíme ti,“ řekl mu Tadeáš.

Světlovlasý malý muž se na něho překvapeně podíval a odpověděl: „Ať ctihodní pánové prominou, ale jsem jen chudý rybář. Mám nuznou chatrč, kde není moc místa. Pánové budou zvyklí na něco úplně jiného.“

Tadeáš se usmál, když viděl, že si rybář spletl roucha řádu s panským oblečením. „Nejsme ctihodní pánové, ale obyčejní bratři z Řádu černé růže. A i skromným příbytkem vezmeme zavděk.“

„Přece byste nespali u toho chudáka! Vezmu vás k sobě,“ ozvalo se najednou z levé strany. Rytíři se otočili a na vyvýšeném pahrbku spatřili bohatě oděného, tělnatého muže. Zřejmě je musel zaslechnout. Tadeášovi se od první chvíle nelíbil a měl pro to několik důvodů, pyšným pohledem počínaje a četnými zlatými prsteny na masitých prstech konče. Proto se beze slova obrátil zpět k rybáři a pravil: „Svou prosbu stále myslím vážně.“

Rybář ale sklonil hlavu a díval se do země. Zřejmě měl z příchozího strach nebo se přinejmenším cítil velmi nejistě.

„Nevím, jestli jste mi rozuměli,“ pokračoval ze stráně muž, „ale bydlím ve městě a krásou mého domu určitě nebudete zklamáni. Přece nebudete nocovat ve smrduté chýši toho ubožáka. Pojďte se mnou a já se postarám o vaše pohodlí. Cožpak nevíte, kdo já jsem?“

„Můžeme se na tebe tedy spolehnout?“ zeptal se Tadeáš tichým hlasem rybáře a dělal, že muže neslyší. Když se mu dostalo souhlasného kývnutí, vložil se do rozhovoru Jan.

„Odpusť, pane, ale skutečně nevíme, kdo jsi,“ zavolal směrem vzhůru. „Nejsme místní a tudy jen projíždíme. Jsme však zvyklí na prostý život, proto si s námi skutečně nemusíš dělat starosti.“

I na tu vzdálenost, která je dělila, bratři zahlédli, že muž nad tou urážkou zaťal zuby. Pak se otočil na podpatku a odkráčel.

Rybář se tedy sehnul pro své věci a také se vydal směrem domů. Bratři ho následovali.

„Doufám, že se nechystáte do města. Právě jste urazili mocného konšela a on už by se postaral, abyste ve městě neuspěli, ať už byste tam měli jakékoliv plány,“ řekl za chůze.

„Ne, skutečně tudy pouze projíždíme. Jen jestli jsme tobě nezpůsobili nějaké potíže,“ odpověděl Tadeáš, ale rybář pouze máchl rukou.

Stavení, ve kterém bydlel, bylo skutečně prosté. Navíc vypadalo, že pohromadě drží už jen silou vůle. Vevnitř mělo jen jednu místnost, kterou rybář sdílel s dalším obyvatelem, kozou.

Malý mužík začal se slovy, že pánům určitě vyhládlo, chystat nějaké jídlo a rytíři se i přes jeho protesty taktéž chopili práce. Jan zatopil a v domku trochu poklidil, aby se k malému stolku vměstnali všichni tři, a Tadeáš šel ven naštípat nějaké dříví. Uprostřed sekání si všiml, že si ho kolemjdoucí prohlížejí a že se občas i zastavují, aby si na něj ukázali. Sice ho to trochu zarazilo, ale jinak tomu nevěnoval pozornost.

U večeře se bratři s rybářem sblížili. Zjistili, že si mají pořád o čem povídat, a muž ochotně vykládal, jak se žije v jeho kraji.

„Všechny rybníky, které jste viděli, jsou panské,“ vyprávěl přeskakujícím hlasem, který očividně nebyl zvyklý často používat. „Já se starám o některé z nich, ale je to bída. Kdysi jsem si mohl na přilepšenou nechávat alespoň pár podměrečných ryb, ale poslední dobou při každém výlovu seberou úplně všechno. A kdyby jenom to. Z váčku, který mi vévoda každý měsíc nechá posílat, mi před mýma očima vždycky s posměchem něco odsypou do vlastních kapes a zbytek mi pak hodí jako almužnu. A já se na to musím dívat.“

„Vévoda o tom ví?“ zeptal se Tadeáš.

„Asi ne. Není to zlý člověk, to ne, ale obklopuje se samými příživníky a prostý lid ho až tak nezajímá.“

„A nemůžeš si k němu jít stěžovat, když říkáš, že není zlý?“ nadhodil Jan.

„To jsem zkusil jednou. Když mi jednou peníze nedali vůbec a já už neměl ani na jídlo, šel jsem. To víte, že mě zastavili už u vchodu do vévodova sídla. Ani za nic mě nechtěli pustit a když jsem se oháněl tím, že si jdu jen pro spravedlivé zastání se, vysmáli se mi a vyhnali mě. Vévoda prý smraďochy nepřijímá.“

„Máš tři džbánky? Dones,“ řekl mu nakonec Tadeáš. Rybář překvapeně vstal a uposlechl. Tadeáš mezitím vytáhl čutoru s vínem, které si koupili v Červeném klášteře na zahřátí po cestě, a všem třem nalil. Muž se nejdříve zdráhal, že se pro něj nehodí, aby pil s pány, ale nakonec povolil a bylo vidět, že mu víno přišlo vhod.

Že na něj nebyl zvyklý, to se ukázalo poměrně brzy, protože se začal trochu potit a byl čím dál tím hovornější. Vypadal ale zároveň spokojeněji. Sám rytířům přiznal, že už dlouho neměl žádnou návštěvu, se kterou by si mohl popovídat. Bratři se pak na sebe potají usmáli na srozuměnou, že se tedy rybáři mohli za nocleh odvděčit i jinak než penězi.

Z příjemného hovoru je však vyrušil divný hluk přicházející zvenčí. Znělo to, jako by se venku sešlo několik lidí a začalo čímsi klapat a ještě k tomu vydávat zvířecí zvuky.

Tadeáš s Janem se tázavě zadívali na rybáře, ale ten jen máchl rukou a pokračoval ve vyprávění. Když však hluk zesiloval, bratři nedali jinak, než aby jim to vysvětlil.

„To mi dělají často. Tedy poslední dobou už ne tolik, ale asi vás tu zahlédli, a tak zase přišli,“ řekl hlasem, v němž se odrážel stud.

„To dělají tobě?“ zeptal se nevěřícně Tadeáš.

„Ano. Nechodím s nimi do kostela – smradlavého rybáře stejně vždycky odsunuli úplně dozadu, kde nebylo nic slyšet. A krom toho, zdejší kněz je takový ochmelka a cizoložník, že poslouchat jeho kázání o dobrých mravech skutečně nemám zapotřebí.“

Pak ale rybář rychle stočil řeč jinam a dav, který se srotil venku, odevzdaně ignoroval. Jan se také snažil o něčem vyprávět, aby přehlušil lomoz, ale když lidé začali i bušit na okenice a dveře, Tadeáš se neudržel a vyskočil. Jan po něm jen vztáhl ruku, ale loket nahněvaného přítele se mu vysmýkl.

Za chvíli zaslechli zvenku Tadeášův hromující hlas: „Co tady děláte? To nemůžete nechat jednoho poctivého člověka na pokoji?! Jděte domů! To nemáte žádnou práci?“

Několik lidí se začalo smát, někdo se ale zřejmě vzmohl i na fyzický odpor, protože se ozval charakteristický zvuk tasení meče a rázem bylo ticho.

„Nebudeš z toho mít problémy?“ prohodil vevnitř Jan směrem k rybáři.

„Budu. Ale vidět, že jsou ještě na světě lidé, kteří se dokážou zastat pravdy, mně za to stojí,“ odpověděl muž.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.