Za branami (4 – 6. část)

O necelý měsíc později Tadeáš s Janem vyjeli. Bok po boku uháněli cestou vedoucí ke Žlutému klášteru, až se za nimi vířil prach a první padající listí. I když už se podzim pomalu ohlašoval, na trůnu stále ještě bylo léto, a tak na oba bratry dopadaly hřejivé paprsky slunce.

Mistr je pověřil úkolem, který se oběma okamžitě zalíbil, a tak mu jeli vstříc s nadšením. Věděli, že budou aspoň měsíc na cestách, a právě to jim dělalo radost. Tadeáš i Hrom se radovali o to více, protože se za poslední týdny nemohli nikam vypravit.

Když od nás král Richard odjížděl, zval nás k sobě na návštěvu,“ sdělil jim představený ve své pracovně den předtím, než je poslal pryč. „Nyní konečně nastala vhodná chvíle, abychom toto pozvání přijali. Už jsem Richardovi v tomto ohledu napsal a k mé radosti reagoval velmi potěšeně. Příští rok se tedy vydáme na cestu do hlavního města.“

Tadeáš s Janem se na sebe podívali. První z nich neměl na svou tamní poslední návštěvu zrovna dobré vzpomínky, ale snažil se nedat na sobě znát jakékoliv zklamání.

Ale nyní k úkolu, kterým vás na příští týdny pověřím,“ pokračoval mistr. „Cesta do hlavního města je daleká, alespoň pro někoho v mém věku. Nekonám ji každý rok, a proto bych chtěl toto putování spojit s něčím jiným, co jsem měl už dávno v plánu. Objedeme všechny naše kláštery a podíváme se, jak se jim daří. V některých jsem nebyl už hodně dlouho, což nemusí být ve všech případech ku prospěchu věci.

Vás dva tedy poprosím, abyste cestu mezi kláštery projeli ještě letos. Podívejte se, jaké jsou kde cesty, a vyberte takové, po níž nejlépe projedeme i s kočárem a vozy. Už nejsem zrovna mladík, tak mi, doufám, prominete, že nebudu celou dobu v sedle,“ usmál se představený a Tadeáš si musel chtě nechtě přiznat, že mistr za poslední dobu skutečně zestárl. Oči i výraz ve tváři měl stále svěží a právě toho si rytíř vždy všímal. Nyní si však uvědomil, jak moc přehlížel čím dál tím více zesláblé tělo. Mistr by skutečně delší cestu na koni nezvládl.

Vyjedeme příští rok, jakmile roztaje sníh. Předpokládám, že v každém klášteře se nějakou dobu zdržíme, a navíc nějaký čas strávíme u krále. Do další zimy však musíme být zpět, a tak vaším nynějším úkolem bude vybrat nejschůdnější cesty a odhadnout, jak dlouho nám cesta mezi jednotlivými kláštery zabere. Nezapomeňte, že v průvodu bude nejen kočár, ale také vozy se zásobami. Jasné?“

Když oba přikývli, propustil je. Tadeáš se ovšem neměl k odchodu. Zdráhavě se na představeného podíval a po chvilce odhodlávání mu řekl, že s ním ještě potřebuje o něčem mluvit.

Povídej, Tadeáši,“ promluvil mistr, sotva se za Janem zavřely dveře.

Jenže kde měl rytíř začít? Chtěl, aby mu představený porozuměl přesně tak, jak to myslí, ale sám to vlastně nedokázal popsat slovy.

Když jsem poslední týdny proležel na lůžku,“ začal konečně, „hodně jsem přemýšlel. Jde mi o Ohaře, stále ho nemůžu pustit z hlavy. Nerad bych, aby to vypadalo, jako bych se chtěl mstít, ale neměli bychom proti němu nějak zakročit?“

Co tím myslíš?“ zeptal se mistr a tvářil se tak neutrálně, jak to uměl jen on. Tadeáš si uvědomil, že mu to představený dnes nehodlá usnadnit. Ale tato otázka ho trápila natolik, že musel pokračovat dál.

Cítím se tak nějak nesvůj. Vím, že tam někde je a že na nás má pořád spadeno. Nebojím se o sebe, ale už jednou se mstil na mých blízkých. Bojím se, aby to neudělal znovu. On vytrvá a já nechci, aby trpěli další lidé.“

Co chceš dělat?“

To nevím. Ale nedělat nic mně připadá, jako bych promarňoval čas,“ přiznal Tadeáš. „Vždyť když se k nám zatoulá vzteklý vlk, tak taky nečekáme, až někoho napadne, abychom ho zneškodnili v sebeobraně. Jednoduše jdeme po jeho stopě a najdeme ho sami. A Ohař přece je takovou škodnou. Je nebezpečný a odnést to může kdokoliv.“

Tadeáši, zčásti máš pravdu, ale tvé přirovnání není úplně výstižné. Ano, je to vlk, je to škodná, ale nezatoulal se k nám. Zatím. Nebo se snad chceš vypravit s celou družinou bratrů na území hraběte Zavadského a vypovědět mu válku? Nebo se tam chceš vplížit sám a někde si na Ohaře počíhat?“

Tadeáš nevěděl, co by odpověděl. Uvědomoval si, že i kdyby se mu skutečně nějakým zázrakem podařilo proklouznout až do Ohařovy blízkosti a zabít ho, připadal by si jako vrah. A ne bezdůvodně. Tohle tedy nebylo správné řešení. Tak zajmout? Jenže co potom? Zavřít ho někde do vězení a do smrti krmit?

To ne. Ale nevím, co dělat,“ řekl nakonec.

Vidíš, já taky ne,“ odpověděl mu prostě mistr a pokrčil přitom rameny.

Tadeáš na něho překvapeně pohlédl. Mistr ho samozřejmě snad stokrát upozorňoval, že je jen jedním z nich, ale ještě nikdy se nestalo, aby neměl na nějakou otázku uspokojivou odpověď! Určitě ho jenom zkouší; asi chce, aby na správnou odpověď přišel sám.

Co jsi tak udivený?“ zasmál se však představený, kterému Tadeášův nevěřícný pohled neunikl. „Někdy se správné řešení ukáže až po nějakém čase. Do té doby se oba musíme cvičit v trpělivosti.“

Na tato slova tedy Tadeáš myslel, když s Janem míjeli Žlutý klášter. Vzhledem k tomu, že ten sousedil s pozemky Bílého kláštera, byla cesta nasnadě. Do Oranžového kláštera se však dalo pokračovat mnoha cestami. Pro kočár byly po celou dobu šířkou uzpůsobeny jen dvě z nich, jedna přímější, druhá vedoucí větší oklikou. Rytíři projeli obě dvě – chtěli totiž mít jistotu, že pokud příští rok někde roztaje sníh později, budou mít připravenu záložní variantu.

Delší trasa je zavedla do Doudlev. Už když k vesnici přijížděli, zpozorovali, že něco není, jak má být. Zdálky nemohli rozeznat, co přesně se jim na osadě nezdá, zato zblízka jim bylo jasné, že tu musela být svedena nějaká bitva.

Mnoho chalup bylo pobořených, některé i vyhořelé. Stromy pokácené nebo naštípnuté, úroda na polích podupána a zvalchována ještě dříve, než mohla být sklizena.

Ve vesnici však bylo živo. Na mnoha místech se opravovalo, někde se stavěly nové domy. Severním směrem, kde se do šera lesa ztrácela cesta vedoucí k hradu hraběte Zavadského, rostla jakási zeď. Všude se kromě místních lidí míhali také bratři řádu, kteří s pracemi pomáhali.

Tadeáši!“ ozvalo se pojednou ze strany, když bratři zastavili uprostřed vesnice a s údivem hleděli na ruch okolo.

Tadeáši, tebe jsem tu nečekal,“ zvolal ještě jednou správce Jiří. Rychlým krokem se blížil k dvojici rytířů a bylo na něm znát, že je shledáním potěšen. „Také se na nás jedete podívat?“

Ale ne, jen projíždíme, ale pověz mi, co se tady stalo?“

Na tento dotaz se Jiří zachmuřil. „Zase Zavadský. Nebo ta jeho horda. Asi před třemi týdny se najednou přiřítila tlupa jezdců a začala všechno ničit. Hořeli jsme dříve, než jsme si stihli uvědomit, co se děje. Někteří z nich začali ničit pole, jiní stavení, prostě všechno, co jim přišlo pod ruku. I na lidi vztáhli zbraně. Ale naši se začali bránit. Měli jsme štěstí, zrovna tu byli všichni muži. Chtěl jsem přestavovat nějaká hospodářská stavení, a tak se všichni vrátili a přivedli také své příbuzné ze sousedních vesnic. Když muži viděli, jak tady Zavadského banda drancuje, začali se bránit. Je pravda, že měli navečer už trochu popito, ale aspoň jim to dodalo odvahy, kterou jinak nikdy neoplývali. Nebudu ti vykládat, co se dělo dál. Prostě hrůza. Anežku jsem rychle odvedl do bezpečí a pak jsem se vrátil pro další ženy. Naštěstí si Zavadského lidé rychle uvědomili, že si nevyčíhli správnou chvilku, a tak zase prchli. No, mohli jsme dopadnout hůř,“ řekl a rozhodil rukama do okolí.

Vidím ale, že se vám dostalo pomoci,“ ozval se Jan.

Ano. To je na tom vlastně to nejlepší. Představený se po tomto ničím nevyprovokovaném útoku konečně rozhoupal k tomu, aby začal řešit zajištění našich hranic. Přijela k nám spousta bratrů a s nimi také peněžní pomoc kláštera. No, nestěžuji si, domy budou brzy opravené a k tomu budeme mít na severu opevnění. Dokonce by tu měli pravidelně zůstávat bratři a hlídat zabezpečení. Když to vezmu kolem a kolem, jedna zničená úroda, nějaké ty domy a nějaká ta zranění nejsou zas tak velkou cenou za to, že tady bude jistěji,“ usmál se správce.

Ničím nevyprovokovaný útok! Od těchto slov dál už Tadeáš Jiřího skoro ani nevnímal. Úplně ho polilo horko. Zatímco on prchal s přáteli směrem k Bílému klášteru a myslel si, že je zatím po všem, Ohař nelenil a jel si vybít zlost na to nejbližší, co bylo spojeno s řádem.

Jan musel uhodnout, co se Tadeášovi honí hlavou, a zbytek rozhovoru se správcem obstaral on. Znal svého přítele a věděl, že mu nebude do řeči.

Když se s Jiřím kvapně rozloučili, nejelo se jim vesele. Tadeáše to uvnitř znovu pálilo a Jan ho po očku pozoroval.

Není to přece tvoje vina,“ řekl nakonec.

Tadeáš přikývl, tohle už věděl. Potíž byla v tom, že ho trápilo něco úplně jiného.

Pořád jsem jako na trní,“ svěřil se po chvíli. „Nedokážu se srovnat s tím, že je tam někde venku a může kdykoliv zaútočit na někoho, kdo je mi blízký. Anebo na kohokoliv, kdo má co do činění s naším řádem.“

Co chceš dělat?“ zeptal se ho klidně Jan.

Na to však Tadeáš neodpověděl a jen hleděl Hromovi na šíji.

Chceš ho najít a…?“ nadhodil ještě Jan, když se nedočkal odpovědi.

Tadeáš se na něj podíval a poznal, že v této věci jsou zajedno. Oběma by to přišlo jako vražda.

To ne,“ řekl tedy, aby přítele uklidnil.

Jan nepatrně zakýval hlavou. Nebylo to ani tak gesto úlevy nad tím, že si jeho druh skutečně nepohrával s myšlenkou na Ohařovo zabití, ale spíše jen potvrzení toho, že v tomto ohledu neměl o Tadeášovi pochyby.

Co ti na to říkal představený?“ zeptal se.

Abych čekal,“ povzdechl si Tadeáš. Proč mu právě toto přišlo zatěžko? Jako kdyby marnil čas, kdy může něco dělat.

Jan dlouho přemýšlel, než opět promluvil: „Tadeáši, není to vůbec snadná situace. Něco jiného by bylo, kdyby Ohař bydlel na našich pozemcích a podléhal našemu právu. Jenže Zavadský ho neodsoudí, ani kdybychom mu přivedli tucet svědků. Zbývá jedině napsat králi a nechat ho, aby zakročil on. Jenže pokud pošle pár mužů, aby to prošetřili, Ohař se svou bandou si na ně někde počíhá a vyřídí je. A na to, aby poslal velkou výpravu teď v čase války asi nebude ani pomyšlení.“

Tak co bys dělal na mém místě?“

Nevím. Opravdu nevím, Tadeáši. Nedokážu si představit, jaké to je. Znám tě sice a vidím na tobě, že prožíváš těžké chvíle, ale i když si myslím, že ti představený radil správně, tak nevím, jestli bych na tvém místě dokázal být klidný. Můžeš třeba zkusit objet své přátele a říct jim, aby si alespoň dávali pozor, kdyby je někdo chtěl někam vylákat pod nějakou záminkou.“

To vypadalo jako rozumná rada, jenže koho vlastně navštívit? Ty, se kterými se stýkal nejčastěji, ty, které měl nejraději, nebo ty, o kterých si myslel, že by je mohl Ohař vypátrat? Navíc, když se to vzalo kolem a kolem, mimo pozemky řádu tolik přátel neměl. Teď už vlastně asi jen Alenu, ale o té ani nevěděl, kde vůbec je. Snad na to nepřijde ani Ohař. A kdyby měl objíždět i obyčejné známé, jako třeba jednoho pekaře v hlavním městě nebo dva muže, které potkal v Úvale, musel by navštívit stovky lidí.

Tím tedy byla jedna záležitost vyřešena. Druhá, neméně tak palčivá, však zůstávala.

Jane, jak poznám, že neklid, který cítím, je normální?“ zeptal se po chvíli zvažování.

Nedokážu si představit, že by někdo byl klidný po tom, cos teď prožil,“ ohlédl se na něj nechápavě Jan. „Zranili tě, věznili tě, zabili ti přátele, mstili se na nevinných a pořád můžou zaútočit. Nedivím se, že jsi neklidný.“

Takto jsem to nemyslel. Já… bojím se, jestli to není touha po pomstě, která mě nutí se zaobírat takovými myšlenkami. Jestli ve mně není něco zlého, co všechno toto způsobuje,“ přiznal se Tadeáš zkroušeně.

Jan zastavil koně a pátravě se na svého přítele zadíval.

Do nitra ti sice nevidím, Tadeáši,“ řekl nakonec, „ale to, jak mluvíš, vůbec nevypadá jako pomstychtivost. Naopak. Známe se už dlouho a známe se dobře. Skutečně si nemyslím, že bys měl nad čím zpytovat svědomí. Věřím, že není snadné zachovat klid po tom všem, co se stalo. Sám nevím, jak bych to zvládal. Ale tohle je podle mě to jediné, s čím se teď musíš poprat.“

Tadeášovi spadl kámen ze srdce. Věděl, že ho Jan zná a že kdyby cítil byť jen náznak něčeho nesprávného, že by mu to bez váhání řekl. Dál se mu jelo mnohem lépe!

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami