IV.

„Tadeáši, Tadeáši! Tady jsi…“ volal udýchaný bratr a rukávem hnědého roucha si utíral pot z čela. „Všude jsem tě hledal, pojď, rychle!“

Tadeáš překvapeně vzhlédl. Odložil spis, který si právě četl, a rozhlédl se kolem sebe. Všichni bratři v knihovně se na něj zvědavě dívali. Také knihovník na něj hleděl, ale v jeho pohledu se zračila rozmrzelost, protože se někdo opovážil rušit klid jeho království.

„Co se stalo?“ zeptal se rytíř, když narychlo vstával a opouštěl místnost.

„U brány tě někdo čeká, prý jde o život,“ soukal ze sebe přerývaně obtloustlejší bratr a chvátal napřed.

Tadeáš za ním běžel až k bráně. Velká vrata byla zavřená, ale v pootevřené malé brance po pravé straně zela škvíra. Rytíř skrz ni zahlédl nějakou neklidně přešlapující postavu. Také si všiml, že se tím směrem dívají všichni bratři, kteří měli právě hlídku. Někteří si přitom spolu něco šeptem vyprávěli.

Když Tadeáš prošel brankou, muž se otočil. Byl menšího vzrůstu a neforemnému obličeji vévodilo vypálené levé oko. Ačkoliv na něj byl nehezký pohled, muž se neobtěžoval tím, že by nosil pásku. Na hlavě mu však trůnila čapka zakrývající chomáč neupravených světlejších vlasů.

„Tadeáš z Bílého kláštera?“ zeptal se.

„Ano.“

„Nemám mluvit s nikým jiným,“ pokračoval muž huhňavě. „Posílají mě mlynář se ženou, znáte nějaké?“

„Ano. Co se stalo? Mluv!“ zneklidněl rytíř.

„Dostali se do velkých nesnází. Potřebují, abyste za nimi okamžitě jel. Je to prý otázka života a smrti! Tohle mám ukázat, abyste mi věřil,“ řekl a natáhl ruku, v níž třímal velký zdobený nůž. Tadeáš okamžitě poznal, že patří mlynáři Vítovi.

„Počkej tu,“ vyhrkl na muže a otočil se na patě. K jednomu z čekajících bratrů zavolal, ať mu osedlá Hroma, a k druhému, ať mu z kuchyně rychle přinese jídlo na pár dní. Sám pak utíkal do své cely, kde se rychle ustrojil na cestu a sbalil si vše potřebné. Když se vrátil k bráně, kůň i vak se zásobami už na něj čekali.

„Co všechno víš?“ obrátil se ještě jednou k muži. Ten sice působil dojmem, že by byl nejraději už dávno pryč, ale poslušně odpověděl.

„Šel jsem po cestě, když jsem potkal muže se ženou. Vypadali velmi vystrašeně. Prosili mě, abych ihned šel vzkázat do Bílého kláštera pro Tadeáše. Popsali mi cestu a dali mi spoustu peněz a ten nůž, jen abych šel. Tak jsem tedy šel. Co se s nimi pak stalo, nevím. Říkali ale, ať si pospíšíte, že jim hrozí velké nebezpečí.“

„Kdy to bylo?“ zeptal se Tadeáš příkře. Sám nevěděl proč, ale tento muž mu byl z nějakého důvodu nesympatický. To však nyní nebylo důležité; jestli byli Mlynářovi v nebezpečí, musel jednat rychle.

„Předevčírem. To víte, koně nemám, musel jsem celou cestu pěšky. Jen jednou mě kousek svezl nějaký kupec,“ odpověděl muž.

Rytíř se ani nechtěl domýšlet, co všechno se mohlo za takovou dobu stát. Okamžitě naskočil do sedla. Nejraději by si vzal někoho na pomoc s sebou, ale Jan a Vendelín doprovázeli představeného na cestě do Žlutého kláštera a kde je Mojmír nebo Michal, to vlastně ani nevěděl. Jiného z bratrů prosit nechtěl, protože šlo o soukromou záležitost, s níž by se obrátil jedině na přítele.

A tak vyrazil sám. Hrom uháněl jako divý, až se lesem nesl dunivý zvuk jeho kopyt. Tadeáše se zmocňoval neklid. Byl si vědom toho, že Vít by pro něj neposílal – a už vůbec ne neznámého člověka –, kdyby nebyla situace opravdu vážná.

Celou cestu jel jako smyslů zbavený. Nevnímal žhnoucí slunce, které mu svítilo do obličeje, ani obtížný hmyz, který se v tomto parném létě všude vyrojil. Dokonce ani uvadajícího tempa svého koně si jindy tak pozorný jezdec nevšiml. Stále svého zvířecího druha hnal naplno a ten se snažil, co mu síly stačily.

Když takto cválal do kopce po cestě vedoucí kolem potoka k mlýnu, už se zešeřilo. Až nyní se mu podařilo opět normálně myslet. Začal se pozorně rozhlížet po okolí, zda si nevšimne něčeho podezřelého, a taky se v duchu snažil připravit na to, co asi tak v cíli své cesty spatří. Přesto ho však to, co uviděl, dokonale ohromilo.

„Ach ne,“ hlesl jen.

Nevěřícně zpomalil až do volného kroku a s otevřenou pusou dojel až k mlýnu. Tedy spíše k tomu, co z mlýna zbylo, protože jediné, co na trávě u potoka našel, bylo čerstvé spáleniště. Že tento oheň nevznikl samovolně nějakým nedopatřením, o tom Tadeáš vůbec nepochyboval. S hrozivou důsledností totiž lehl popelem jak samotný mlýn, tak stavení, v němž rodina bydlela. Nezbyla tu ani stopa po kůlně, po psí boudě, po ničem. Jen vodní náhon a části kola zůstaly zachovány – mokré dřevo se ohni ubránilo.

Vzhledem k tomu, že zbytky trámů už nedoutnaly, musel oheň dohořet už před nějakou dobou.

Tadeáš sesedl a začal se procházet kolem trosek. Pevně doufal, že nenajde žádnou stopu toho, že v hořícím mlýně někdo zůstal.

Najednou zaslechl zvláštní zvuk, jako kdyby kus kovu narazil na kámen. Pohlédl tím směrem a mezi stromy u potoka spatřil starého muže s rýčem, jak právě vrší zeminu na podélnou hromádku. Tadeášovi se při tom pohledu sevřel žaludek.

Vydal se ke starci. Byl to vysoký, šlachovitý muž. Na svá léta si s nástrojem počínal velmi obratně, ale zřejmě byl nahluchlý, protože si rytíře, pod kterým při chůzi prasklo několik větévek, všiml, až když se postavil před něj.

Udiveně přerušil svou činnost. Na Tadeáše se podíval s tázavým výrazem, ve kterém se zračila velká bolest.

„Jsem přítel mlynářů. Co se tu stalo?“ řekl rytíř vyschlým hlasem.

Muž se vrátil k vršení hlíny. Chvíli ještě pokračoval, ale když zjistil, že je s prací hotov, obrátil se konečně zpět k Tadeášovi.

„Nevím. Přišel jsem, když už hořelo. Nemohl jsem nikde nikoho najít. Volal jsem, ale ozvalo se jen vytí psa, kterého zavřeli někde v plamenech. Pak ustalo i to.“

„Co se stalo s rodinou?“

Stařec chvějící se rukou ukázal na navršený hrob a vzlykavě řekl: „Našel jsem jen holčičku. Takový kvítek to byl! A to nebohé nemluvně!“

Zbytek už nedořekl, protože propukl v pláč. Tadeáš měl co dělat, aby sám udržel rovnováhu. Sice mu bylo od počátku jasné, co tady muž dělá, ale přesto na něj tato zpráva dopadla jako úder kladiva.

„A ostatní?“ dostal ze sebe po nějaké době.

„Nevím. Jestli byli uvnitř nebo ne, to opravdu nevím. Našel jsem jen ta dvě dítka, kousek odsud. Museli je vyvést ven a zabít.“

Tadeáš polkl naprázdno. Rozhlédl se a usedl na první pařez, který našel. Cítil, že se pod ním každou chvílí podlomí nohy. Muž ještě chvíli smutně stál u hrobu a pak zamířil zpátky k vesnici.

„Kdo to udělal? Víte něco?“ zavolal za ním ještě rytíř.

Stařec se však jen ohlédl, pokrčil rameny a pokračoval dále. Tadeáš dlouho zůstal bez hnutí sedět. Bezmyšlenkovitě hleděl na spáleniště a teprve postupně si začínal uvědomovat, že to, co vidí před sebou, je skutečnost. Už žádná spokojená mlynářova rodinka, už žádné štěbetání dětí, už žádné pohádky na dobrou noc.

Kdo mohl něco takového udělat? A proč vlastně? A proč Vít s Amálií poslali pro pomoc neznámého muže, místo aby sami utekli? Nevěděli, co jim hrozí? Nebo netušili, jak brzy na ně přijdou?

Samé otázky a odpovědi žádné. Když už byla všude tma a ticho narušovalo jen zurčení potoka, rytíř vstal. Poklekl u malého hrobu, který tu stařec před chvílí navršil, a pomodlil se za mrtvé.

Až teprve když vstal, vzpomněl si na Hroma. Po celou tu dobu byl v takovém stavu, že na svého věrného druha úplně zapomněl. Ten se mezitím pokoušel spásat jakoukoliv trávu, na kterou dosáhl. Tadeáš ho omluvně popleskal po plecích, odvázal ho a zavedl k vodě. Když viděl, jak žíznivě kůň pije, zastyděl se.

Pak si ustlal pod stromy u potoka. Vzhledem k tomu, jak pozdě přijel, už na několika hodinách nesejde. Navíc neví zhola nic a všichni místní, kteří by mu mohli něco říct, už asi spí.

Na Tadeáše však spánek nepřicházel. Dlouho se převaloval v trávě a hlavou mu probíhaly zmatené myšlenky. A když už konečně zamhouřil oči, spal velmi neklidně a neustále se budil.

Těsně před svítáním usnul tvrději, a tak ho probudil až zvuk kopyt nějakého koně, který rychle projel po cestě kolem trosek mlýna. Rytíř se nepřítomně rozhlédl kolem sebe a až pohled na ohořelé trámy mu dal vzpomenout, kde se vlastně nachází.

A především proč se tu nachází.

Ještě jednou projela Tadeášem tupá bolest prázdnoty. Už viděl umírat hodně lidí, včetně přátel, ale takovýmto ohavným násilím mu blízcí ještě odňati nebyli. Ale kdo ví – o Vítovi, jeho ženě a synovi ještě zprávy nemá. Třeba je ještě naděje!

V rychlosti se opláchl ve studené vodě a vydal se směrem dolů do vesnice. Moc lidí nepotkával, ale koho zahlédl, toho se začal vyptávat. Jenže příliš nepořídil. Mnoho lidí nevědělo nic a kdo působil dojmem, že přeci jen něco zahlédl nebo zaslechl, ten se Tadeáše ihned pod nějakou záminkou zbavil.

Rytíř začínal tušit, že se mlynářova rodina nestala obětí jen tak nějakého náhodného vzplanutí zloby. Neodbytně se tázal každého, kdo mu přišel pod ruku, a když už se nedozvěděl nic určitého, alespoň si všímal vystrašených pohledů ostatních.

Neměl jim to za zlé. Dovedl si představit, že se lidé bojí, že pokud by cokoliv prozradili, mohl by je stihnout stejný osud jako mlynáře.

Přibližně ve dvou třetinách cesty ke středu vesnice začala stavení lemující cestu houstnout. V jednom z roubených domů našel Tadeáš muže, s nímž se včera potkal. Zastal jej sedícího za stolem, kterak s nepřítomným výrazem žmoulá kus nějaké housky namočené v mléce.

„Čekal jsem, kdy přijdete,“ řekl na uvítanou. Pak pokynul na židli naproti sobě a Tadeáš se na ni usadil.

„Říkal jste, že jste přítel mlynářů,“ nadhodil po chvíli šedovlasý stařec a upřeně přitom pozoroval hrnek s mlékem.

„Jsem Tadeáš z Řádu černé růže. Víta znám skoro celý život a od té doby, co poznal Amálku, tak znám i ji. Byl jsem jim na svatbě. Chlapci jsem byl za kmotra,“ odpověděl rytíř.

„Jak jste věděl, co se stalo?“

„K našemu klášteru přišel nějaký muž. Přinesl mi vzkaz od mlynářů. Že prý mám okamžitě přijet, protože jsou v nebezpečí. Jel jsem ihned, ale nestačilo to.“

„Vypálili je předevčírem v noci. Vzbudil mě štěkot psů všude okolo. Chtěl jsem znovu usnout, ale nedalo mi to a šel jsem se podívat před dveře. Ne že bych viděl až k mlýnu, ten je daleko, ale zahlédl jsem takovou načervenalou zář. Hned mě napadlo, že někde hoří. Jsem sice starý, ale sil se mi ještě dostává, a tak jsem si říkal, že půjdu pomoct hasit. Jak jsem tak šel údolím nahoru, začínal jsem mít nepříjemné tušení, odkud vlastně dým stoupá. A zbytek jsem vám řekl už včera. U mlýna jsem nenašel nikoho. Až po chvíli jsem objevil holčičku a to nemluvně.“

Muž vyprávěl zastřeným hlasem a při posledních větách si musel rukávem utírat koutky očí. I Tadeášovi se orosily řasy.

„Počkal jsem, až dohořelo, a pak jsem ta dítka pochoval,“ pokračoval stařec. „Nejprve jsem šel poprosit kněze, ale ten mě odmítl s tím, že mlynáři se hlásili k jiné víře, a proto je stihl zasloužený trest. Prosil jsem ho, peníze mu nabízel, ale nic nepomohlo. A tak jsem musel dětem pomazat já a sám je pohřbít. Snad mě za to pán Bůh neztrestá.“

„To se nebojte. Myslím, že jste jim pomohl více, než by jim mohl pomoct váš kněz,“ odpověděl Tadeáš. Muže sice taková opovážlivá slova nejprve zarazila, ale pak se jimi uklidnil.

„Víte něco?“ nadhodil do ticha rytíř.

„Tak málo, že vám to asi ani nepomůže. Poslední dobou se tu potloukala nějaká horda. Ze začátku tudy projel sem tam nějaký ten jejich lump, ale postupně se tu začínali zastavovat a divně se vyptávat. Se mnou nemluvili, ale zaslechl jsem, jak se kohosi ptají. Nejprve jen tak obecně a pak jsem snad jednou zaslechl i mlynářovo jméno. Za pár dní tudy projela celá tlupa. Pak se nějakou dobu nic nedělo a najednou zčistajasna přišlo tohle.“

„Já bydlím půl dne rychlé jízdy na koni odtud. Kdyby Vít s Amálkou potřebovali rychle pomoct, na koho by se tady ve vsi obrátili?“

„Vlastně ani nevím. Byli to milí lidé a spousta lidí je měla ráda, ale oni dva si žili tak trochu svůj život. Mlynáře dole v krčmě nespatřili, jak je rok dlouhý, a ani mlynářka na nějaké ty tancovačky nebyla. Ani já jsem je vlastně moc neznal, i když malý Martin za mnou občas přiběhl. Dával jsem mu maliny, roste mi jich tu spousta.“

Tadeáš se rozloučil. Nezjistil toho moc, ale bylo mu jasné, že tento muž už toho víc neví.

„Pomstychtivost je zlá vlastnost,“ zaslechl ve dveřích za zády.

„Nechci se pomstít, ale zkusit vypátrat, jestli jsou ostatní naživu,“ odpověděl rytíř překvapeně. To upozornění ho trochu zaskočilo a i když si myslel, že má svědomí čisté, byl za něj rád. V příštích dnech si bude muset tuto větu často připomínat.

Tentokrát se vydal nahoru. Volným krokem stoupal zpět k mlýnu a poslouchal jednotvárný klapot Hromových podkov o kamenité podloží. Nabízela se otázka, co nyní vlastně dále? Sice mu přišlo na mysl, že by si zajel do kláštera pro posily, ale pak si opět uvědomil, že tentokrát je na soukromé výpravě a mimo pozemky řádu nemá právo do něčeho takového bratry zatahovat.

Jan by s ním však jel. Jenže cesta do kláštera a zpátky by trvala den. Jan by tam také nemusel být, případně by ho mohl představený k něčemu potřebovat. Nakonec Tadeáš usoudil, že každé zdržení by mělo za následek pouze ztrátu čerstvé stopy. Pomalu projel kolem mlýna a jel dále cestou, kterou kdysi přijel z hlavního města. Kdyby tehdy tušil, že Víta a jeho rodinu vidí možná naposledy…

Kus cesty za posledním stavením, kdy kamenitá cesta už přešla ve vyšlapanou písčitou stezku, zahlédl skupinku mužů. Seděli na kamenech kolem cesty a o něčem rozmlouvali.

Tadeáš doufal, že by mohli něco vědět, a tak k nim přijel a oslovil je. Muži zmlkli a s podivným zájmem si ho prohlédli. Rytíř hned zbystřil. Něco se mu na nich nezdálo, ale než se stihl zamyslet, jeden z mužů odpověděl: „Ale ano, nějakou skupinu jezdců jsme zahlédli. Tamhle za kopcem odbočovali.“

Tak přeci stopa!

„Kdy to bylo? Kam jeli?“ zvolal Tadeáš s novou nadějí.

„Pojďte s námi, ukážeme vám tu cestu.“

Muži se zvedli a vydali se tím směrem. Rytíř tedy seskočil z Hroma, aby jako jediný neseděl v sedle, a šel s nimi. Pohled mu přitom padl na sekeru, kterou měl jeden z nich za pasem. Ta by se přece dala u dřevorubců očekávat, tak proč mu připadala taková divná?

„Tady to je, tudy se dali,“ ukázal nejmenší z mužů na lesní pěšinu.

Tadeáš popošel kousek napřed, aby se podíval. Když ho do zad zasáhla rána, okamžitě pochopil. Chtěl se ještě natáhnout po meči, který měl připásán k sedlu, ale už na něho nedosáhl. Rány dopadaly jedna za druhou, až se rytíř sesunul k zemi.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.