Jednoho dne se v hlavní bráně objevil bratr se dvěma koňmi. Na jednom, tom méně naloženém, přijel, na tom druhém si přivezl své věci. Podle spony patřil k Černému klášteru, ale když se nazítří ráno objevil v kapli, už měl oděv přepásaný pásem s šedou sponou.

Nikdo o něm nic určitého nevěděl. Mezi bratry se šuškalo, že si představený Černého kláštera nevěděl rady s výchovou tohoto bratra, a tak ho poslal sem. Nebylo by to ostatně poprvé. Tadeáš vyrozuměl, že sem občas bývá přeložen nějaký člen řádu, který potřebuje přísnější ruku. Místní bratři byli dokonce hrdí na to, že je jejich klášter tímto proslaven. Možná to byl důvod jejich odměřenosti vůči Tadeášovi s Mojmírem. Tito dva tu totiž zastupovali Bílý klášter, který byl tomu Šedému nadřazen, a zdejší bratři asi cítili uspokojení, že hosté z hlavního kláštera mají větší potíže s dodržováním kázně než oni sami.

S úsměvnými poznámkami rozváděli své teorie o tom, proč mezi ně přibyl nový bratr, ale záhadě se nemohli dostat na kloub. Rozhodně nemohl být potrestán za přemíru mluvení. Bratři se nově příchozího čas od času pokusili zastavit a dozvědět se od něj nějaké informace, ale mladík s hrdým výrazem ve tváři nebyl moc sdílný.

Vlastně se vůbec nijak neprojevoval. Tiše se zařadil mezi ostatní a dělal, co mu bylo nakázáno. Jinak ale trávil většinu času o samotě. Při odpoledních pracích byl pověřen odklízením sněhu, kterého teď padalo každým dnem dost a dost, a tak mu jedinou společností byla jeho lopata.

Jen jednou se u něj dočkali výraznější reakce. Stalo se to v podvečer, kdy bratři mířili na večeři. Skupinka rytířů nového bratra, jmenoval se Marián, opět zastavila a až nemístně na něj naléhala s dotazy. Tadeáš se k tomu nachomýtl, zrovna když se Marián zoufale zkoušel proklestit si cestu do jídelny.

„Bratři, nechcete Mariánovi dopřát klidu, když si s námi nepřeje mluvit? Jeho záležitosti jsou přece jeho věcí,“ zastal se ho.

Marián od srdce poděkoval a jakmile se skupinka bratrů trochu rozestoupila, odešel. Ostatní však na Tadeáše vrhali škaredé pohledy. Ten, který sám měl problémy s dodržováním zdejšího řádu, si je dovolil napomenout!

Až po více než týdnu se Tadeáš dozvěděl o Mariánovi více. Příležitost se naskytla, když přívaly nového sněhu vzrostly tak, že musela být přerušena výuka i jiné činnosti v klášteře a bratři vyjeli na pomoc do sousedních vesnic.

V osadě, kam Tadeáš spolu se svou skupinou dorazil, se navíc pod tíhou bílé pokrývky zřítila velká kůlna s obecními zásobami topného dřeva, a to tak nešťastně, že polena napadala do potoka, který tekl pod ní.

Zatímco se ostatní bratři snažili zachránit z ledové vody, co se dalo, Tadeáš s Mariánem se vrátili do kláštera, odkud měli na saních přivézt alespoň nejnutnější palivo. Každý dům sice měl své vlastní zásoby, ale ty se povážlivě tenčily každým dnem, jakkoliv se všichni snažili šetřit a topit jen tak, aby nezmrzli.

Jak tak seděli na kozlíku, začal Marián sám od sebe vyprávět něco o sobě. Prý se k řádu přidal teprve nedávno, asi před dvěma roky. Záhy se sice stal rytířem, ale ani poté se mu nevedlo podle představ. Ze všeho nejvíce se chtěl v ústraní kláštera věnovat duchovní práci. Jenže v Černém klášteře bylo stále rušno a místní život mu nevyhovoval. Proto sám požádal o přeložení do Šedého kláštera, o němž už slyšel, že se v něm žije prostěji.

Pak se ptal Tadeáše, proč on tráví svůj čas tady, když je, soudě dle přezky, z Bílého kláštera. A tak mu rytíř povyprávěl sled událostí, který ho zavedl až do těchto končin. Cesta jim přitom příjemně uplynula.

V následujících dnech už se sice do delší řeči nedali, ale i tak měl Tadeáš konečně pocit, že aspoň k někomu si tady vytvořil přátelštější vztah.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.