I když bylo ráno sychravé a pofukoval studený vítr, přesto jel průvod klidným tempem. Představený Šedého kláštera seděl na koni důstojně a nikam nespěchal. Po jeho bocích pak cválali oba jeho společníci.

Jeli mlčky. Od doby, kdy opustili Bílý klášter, ani jeden ze tří bratrů nepromluvil a Tadeáš s Mojmírem, kteří se za nimi drželi s odstupem několika kroků, panující ticho také neporušili.

Tadeáš by byl popustil Hromovi uzdu mnohem více – vždyť bylo nutné rychle se připravit –, ale poslušně držel rychlost ostatních. Na okamžik ho napadlo, že trojice jede takto pomalu kvůli pokročilejšímu věku. Eduard už musel mít určitě kolem šedesáti let a ani oba zbylí bratři nebyli o moc mladší. Tadeáš zvažoval, že by se nabídl jako rychlý posel a doručil pokyny do Šedého kláštera co nejdříve. Návrh se však neodvážil vznést. Muži na čele působili nepřístupným dojmem a rytíř by byl nerad, kdyby si jeho dobře myšlenou nabídku špatně vyložili.

A tak zamlkle pokračovali dále. V jednu chvíli si Tadeáš uvědomil, že cesta, po níž právě jeli a po níž ještě dlouhou dobu pojedou, je zavede kousek od Zlovína. V tom ruchu posledních dní na Alenu málem zapomněl, ale nyní se mu vzpomínka vrátila o to živěji. Nejraději by se od zbytku odtrhl a tryskem zamířil přímo k Milířově domu. Koneckonců, kdyby ostatní jeli pořád tímto tempem, mohl by se u Aleny zdržet třebas i půl dne, a přesto by je dohonil ještě před cílem. Znovu to však byl ostych před bratry z Šedého kláštera, který mu v tom zabránil.

Putování se tedy jednotvárně vleklo dále. Přespávali v různých hostincích nebo staveních, kde se jim podařilo sehnat volná místa. Představený byl sice ještě dostatečně silný na to, aby cestu bez potíží zvládl, ale nocování venku, tím spíše za vtíravého nečasu, už pro něj nebylo.

Do kláštera dorazili, alespoň podle Tadeášova odhadu, o dva až tři dny později, než kdyby jel sám.

Šedý klášter nebyl nijak velký. Osamělý trůnil v pochmurné krajině a tesknou náladu tohoto místa dotvořil vysoký tón jediného zvonu, který bratři z radosti nad návratem představeného rozhoupali.

Na rozdíl od budov Bílého kláštera, které byly omítnuté, byla zdejší stavení pouze kamenná a nepůsobila zvláště pohostinným dojmem. Na nádvoří zastihli několik bratrů, kteří v poklidu přecházeli za svou prací. Někteří přišli jezdcům na pomoc, aby se postarali o jejich koně.

„Umíte číst, psát a počítat?“ zeptal se představený dvou nových obyvatel, jakmile sesedli. Obrátil se spíše na Tadeáše, jelikož u mladšího z bratrů předpokládal, že se mu již dostalo náležité výuky. Povinná a důkladná znalost všech těchto věcí byla něco, co zavedl až současný mistr. Platila zejména pro nové členy řádu, protože na učení těch starších bylo v některých případech zkrátka už pozdě.

Když Tadeáš s Mojmírem odpověděli, představený přikývl a odešel.

Ve zbytku dne se oba rytíři stačili tak akorát ubytovat ve svých celách a seznámit se s nejzákladnějšími pravidly kláštera.

Tadeášovi vrtalo hlavou, jak bude moci tady v Šedém klášteře plnit své obvyklé úlohy, když se v okolí vlastně vůbec nevyzná a ani tu nikoho nezná. Vyjasnilo se mu hned druhý den ráno, když mu přidělili práci na třídění seznamu obyvatel.

Tomuto účelu vyhradili jednu z prostornějších místností kláštera. Po celý den do ní vcházeli a zase z ní vycházeli různí bratři. V náručí často přinesli stohy svitků, které se týkaly aktuálního počtu obyvatel všech vesnic. Postupně se dostavovali také bratři, kteří byli správci některých osad. Ti se pak podíleli na výběru mužů, jež brzy zastihne nemilý osud. Tadeáš seděl spolu s dalšími dvěma bratry za stolem, probíral se spisy a seznamy a vypisoval důležité údaje.

Mojmír byl zařazen do jiné skupiny. Své obavy z počítání vyjádřil včera možná až příliš přehnaně, protože měl ještě v živé paměti, jak Tadeášovi v Milotíně pomáhal rozlousknout Dubrovského početní fígle. Představený ho tedy přidělil mezi bratry, kteří začali z různých končin svážet věci určené k odvodu králi a pochopitelně také peníze z pokladnic vesnic. Jelikož na tom byl Mojmír úplně stejně jako Tadeáš a vůbec se tu nevyznal, jezdil pouze s ostatními a plnil, co mu řekli. Tadeášovi bylo líto, že sotva se Mojmír začal učit samostatnosti, byl znovu odsouzen ke slepému plnění příkazů.

Seznam sestavili mnohem dříve, než Tadeáš očekával. Představený, ačkoliv ho od příjezdu už nezahlédl, zřejmě klášter řídil schopnou rukou a práce odsýpala podle smysluplného řádu.

Nastala chvíle, na kterou se nikdo netěšil. Bylo potřeba vyjet do okolí a pochytat vybrané muže. Na nádvoří se shromáždilo mnoho rytířů. Někteří působili na koni a s mečem za pasem poněkud nejistě a Tadeáše napadlo, že je to nejspíš proto, že většinu, ne-li veškerý čas, tráví tady v klášteře. Nyní však byla potřeba každá volná ruka, a tak se museli zapojit také bratři věnující se převážně duchovní práci.

Ze všech do jednoho pak byla cítit nejistota. Mlčenliví a v nitru nesouhlasící postávali tu rytíři, dokud nezazněl pokyn k nasednutí do sedel.

Tadeášova skupina vyjela směrem k západu. Do první vsi dorazila osmice mužů poměrně záhy. Byla to malinká osada, z níž se na seznam dostali dva lidé. Bratr Štěpán, který skupinu vedl, najisto ukázal na dva domy a ostatní se k nim vydali. Takto časně zrána měli štěstí, ani jeden z mužů ještě nestihl odejít za prací. Štěpán je zdvořile požádal, zda se mohou vypravit do kláštera, že jim bude později vše vysvětleno. Chtěl totiž, aby se zpráva o odvodu dostala mezi lid co nejpozději.

Oslovení zaraženě uposlechli, a tak se s nimi jeden bratr vydal nazpět a zbylých sedm pokračovalo do další vesnice. Tam už je čekal o poznání těžší úkol. Nejen proto, že měli odvést pět mužů, ale především proto, že na polích a stráních okolo vsi již panoval čirý ruch.

Ani tady se bratr jedoucí v čele průvodu nepotřeboval poradit se seznamem. Najisto zamířil k několika stavením a doptal se na všechny muže. Rytíři bedlivě poslouchali pokyny a pak se každý vydal do okolí hledat jednoho z odvedenců. Čas neúprosně běžel. Čím déle se tu zdržovali, tím větší pravděpodobnost byla, že z blízkých vesnic už přiletí poplašná zpráva objasňující počínání bratrů.

Zdejší pětici mužů svolali ještě bez větších potíží, nicméně když se dotyční mladíci dozvěděli, že mají zamířit do Šedého kláštera, jeden z nich odmítal jít, dokud mu nebude sdělen důvod. Tadeáš slyšel, jak si lidé, kteří se seběhli ze všech stran, aby přihlíželi této podivné události, potichu šeptají.

„Konečně ho chytli,“ zaslechl. Napadlo ho, že někteří lidé považují vzpouzejícího se mladíka za zločince a myslí si, že ho teď bratři zatýkají.

„Tak do mladého Míry bych to nikdy neřekl,“ zabručel starší hlas.

„Já vám to pořád říkala, podívejte se na ty jeho oči. Ty má po bábě a ta byla prohnaná jak liška!“ dovozovala s určitostí nějaká žena a z tónu bylo znát, jak je ráda, že jí musí všichni dát zapravdu.

Vytáhlý, hubený mladík dál tvrdošíjně trval na tom, že nikam nepůjde, dokud mu nebude řečeno proč. Pohrával si přitom se svými hnědými vlasy, ale za sebejistou, posměšně úsměvnou maskou bylo cítit, že je velmi vystrašený.

Nebylo zbytí. Bratr Štěpán odpověděl popravdě. Od představeného měli nakázáno smlčet pravý důvod co nejdéle, ale měli přísně zapovězeno lhát.

Sotva promluvil, lidmi projelo zděšení. Další válka! Okamžitě začali bratrům spílat a jedním dechem už také počítat, kdy tak asi armády dorazí do jejich vsi. Úplně zapomněli na to, že Štěpán neřekl vůbec nic o tom, kde válka probíhá.

A navíc musí do boje jejich nebozí synové. To je nestoudné!

„Takový mladý, nezkušený kluk a už má jít mezi drsné vojáky! Vždyť ho úplně zkazí,“ prohlašovala směrem k poslednímu odvedenému tatáž žena, která o něm před chvíli vyřkla zcela opačný soud.

Zmíněného mladého muže se však zpráva o válce nikterak nedotkla. Spíše naopak. Jakmile mu spadl kámen ze srdce, že se nebude zodpovídat za žádný čin, rozveselil se a rozšafně se nechal odvést. Na tváři se mu rozhostil vyrovnaně útrpný výraz, ale Tadeáš na jeho očích viděl, že ho představa války láká. Zřejmě už si plánoval slibnou budoucnost.

Když se vrátili do kláštera, setkali se tam s několika dalšími skupinkami. Netrvalo dlouho a i ti muži, kteří doposud neznali důvod svého příchodu, se dozvěděli pravdu a propadli panice. Začali se bránit, a tak museli bratři rázně zasáhnout. Bránu už stihli zavřít, ale někteří zkusili přelézt hradby nebo utéct jinudy. Rytířům se je nakonec podařilo zahnat do jídelny, což byla nejprostornější místnost kláštera. Dlouhé stoly, za nimiž bratři jídávali, stály odsunuty u zdí. V jídelně je zamkli a několik bratrů hlídalo dveře. Okna byla naštěstí úzká, vysoko položená a ještě ke všemu zamřížovaná.

Jak se ukázalo, úkol tím ještě neskončil. Skupin nebylo tolik, aby se mohly vydat najednou do všech směrů, a tak dopoledne objely pouze jižní polovinu pozemků. Sotva se kdo vrátil, už musel vyrazit znovu, tentokrát na sever.

A tak pokračoval i Tadeáš. V tom ruchu na nádvoří zahlédl posmutnělého Mojmíra, pokusil se na něj povzbudivě usmát, ale přítel ho neviděl.

Když přijeli do první osady, hned jim bylo jasné, že se zprávu o verbování už nepodařilo utajit. Všude zmateně pobíhali lidé – muži se narychlo balili a ženy jim neustále nosily věci a jídlo. Jakmile zahlédli přijíždějící bratry, muži okamžitě všechno zahodili a jen tak utíkali pryč.

Bratr Štěpán ukázal na několik z nich a rytíři se vydali za nimi. Tadeáš ještě zahlédl, jak z domu po pravé straně vyšel nějaký vetchý bezzubý stařec držící v ruce nějakou rezavou šavli. Když si s hrůzou uvědomil, že bratři už jsou ve vesnici, vypískl a začal pajdavým krokem pelášit.

„Ovládejte se, člověče!“ zavolal za ním Štěpán. „Copak si myslíte, že vás by bylo v nějaké bitvě potřeba?“

Ale děd neposlouchal a pádil dál, až jeho vysoký hlásek, kterým vydával nesrozumitelné zvuky, zanikl v okolním ruchu.

Bylo to tvrdé odpoledne. Bratři objeli celkem tři vesnice a všude museli postupovat bez ohledů. V té poslední navíc příliš úspěšní nebyli. Muži se stihli rozutéct do hor a když si tak Tadeáš prohlížel hrozivou nepřístupnost pohoří obepínajícího ze severu pozemky Šedého kláštera, musel uznat, že tam utečence nemají jak najít.

Přitom mu jich bylo docela líto. Jehličnaté lesy musely poskytovat domov mnoha vlkům a medvědům, takže věděl, že to tam nebudou mít snadné. Navíc tam zřejmě budou nuceni strávit delší čas, protože Štěpán nařídil, aby tu několik bratrů pár týdnů zůstalo a pátralo v okolí.

Z výpravy se všichni vrátili rozladění. Po cestě zpět jim totiž lidé nevybíravě nadávali a jednou po nich málem začali házet i kameny.

Také v klášteře byl znát neklid, protože ve vzduchu ještě doznívaly rozbroje a drobné šarvátky. To horší však ještě mělo přijít. Dalšího dne hradby kláštera obklopily zástupy obyvatel, kteří přišli o své drahé, a dožadovali se jejich propuštění.

Bratři se pokoušeli z hradeb rozumně promluvit, ale nikdo je neposlouchal. Při každém slově se mezi lidmi zvedl povyk a nové spílání. K večeru na cimbuří vedle hlavní brány vyšplhal také představený. Toho si místní zřejmě vážili více, protože okamžitě ztichli a poslouchali. I při projevu představeného se občas ozvaly výkřiky nevole, ale bylo vidět, že někteří už pochopili marnost svého snažení, a tak se vrátili do svých domovů.

Jednoho dne potkal Tadeáš Mojmíra, kterého očividně něco velmi rozrušilo. Dokonce to vypadalo, že má v očích slzy.

„Tadeáši, co mám dělat?!“ vyhrkl s chvějícím se rtem, až se Tadeáš zarazil. „Mně nevadí, když mi nadávají, když mi hrozí, když mi třeba i ubližují. Pokud vím, že jsem v právu, nedotkne se mě to. Ale teď? Co jim mám říct? Vždyť oni mají pravdu, jak se před nimi mohu obhájit?“

Tadeáš i z této zmatené řeči pochopil, kde vězí problém. Mojmír byl jedním z bratrů pověřených starostí o odvedené muže. Nosil jim jídlo, nosil jim věci, které jim příbuzní nechávali u brány, a staral se o všechno, co potřebovali. Bylo by pošetilé počítat s vděkem, ale nával zloby zřejmě nenesl dobře.

„To, co děláme, se mi taky nezamlouvá,“ řekl mu s porozuměním Tadeáš a položil mu ruku na rameno. „Ale ať už to vypadá jakkoliv, je to skutečně to nejlepší, co pro ně můžeme v tuto chvíli udělat. Nediv se však, že z jejich pohledu to tak nevypadá. Nezapomeň, že víme více souvislostí než oni.“

Mojmír se na přítele podíval s bolestivým výrazem, ale bylo vidět, že ačkoliv ho slova útěchy neuklidnila úplně, určitě mu alespoň hodně pomohla.

Pak se ovšem stalo něco, co rozechvělo i Tadeáše. Představený povolil příbuzným odvedených, aby své milé navštívili a předali jim, cokoliv uznají za vhodné. A tak se u brány množili lidé s teplým oblečením, penězi a nejrůznějšími věcmi na přilepšení.

Jednou, když se brána znovu otevřela, ocitli se v ní dva lidé. Menší mužík s šedými vlasy a knírem se opíral o hůl. Jeho tvář působila dojmem, že je zvyklá se smát od rána do večera, nyní se však na ní zračila přemáhaná bolest. Vedle něj stála jeho rozložitější žena s hlavou schovanou do šátku. Oba byli oděni velmi spoře a i v poměrně malé bráně vypadali drobně.

Sotva přivedli jejich přibližně pětadvacetiletého syna, žena se hlasitě rozplakala. Bylo vidět, že se doposud snažila ovládat, ale jakmile ho zahlédla, rozeštkala se.

„Matko, otče, co tady děláte?“ zeptal se mladík překvapeně. Byl vyšší než rodiče a i když se ocitl v nezáviděníhodném postavení, nechoval se vůbec ustrašeně.

Žena se skoro nezmohla na odpověď, a tak mu jen roztřesenýma rukama podala váček, v němž to zachrastilo. „Tohle jim dej, říkali, že kdo zaplatí, ten se může vrátit domů,“ řekla mezi slzami.

„Matko!“ zděsil se syn. „Probůh, pamatujte se! Kde jste přišli k takovým penězům? Vždyť jste museli prodat všechno, co máte! Běžte to okamžitě vrátit, kde jste si půjčili. Přece nebudete do konce života třít bídu s nouzí!“

„Vezmi si to. Však už se o sebe nějak postaráme. Hlavně když budeš zase s námi,“ zavzlykala žena. Stále držela váček v natažených rukách. To byl zřejmě poslední odpor, na který se proti synovi vzmohla.

„Otče, alespoň vy buďte rozumný. Mám vás oba rád, přece vás nemohu přivést takto na mizinu. Však se o mně nebojte, z každé války se někdo vrátí. Proč bych to nemohl být zrovna já? Slibuji, že vám budu psát, pokud mi to dovolí.“

Muži přelétl v obličeji záchvěv slabosti. Vypadal nadmíru křehce. Pak se ale s vypětím všech sil natáhl a pokusil se udělat synovi křížek na čele. To už mladík poklekl a i na něm bylo znát dojetí. Poté se objal s matkou a v doprovodu rytířů odešel zpět do budovy.

Stařec chytil svou ženu kolem ramen, obrátili se a pomalu odkráčeli zpět do lesů. Brána se zavřela a život pokračoval dále. Jen Tadeáš, který celé setkání sledoval zpovzdálí, zůstal stát a ruce se mu třásly.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.