Za branami (3 – 16. část)

Hlavní brána se dnes otevírala častěji než kdy jindy. Hosté postupně přijížděli po trojicích, jak zrovna dorazila výprava z nějakého kláštera. Jednou Tadeáš dokonce zahlédl, že přijelo pět bratrů. Dva z nich se ale za nějaký čas z kláštera vzdálili.

Každý představený se po příjezdu šel ohlásit mistrovi, který ho krátce informoval o zítřejším dění. Zbylí bratři tvořící doprovod se pak podle pokynů bratrů z Bílého kláštera odebírali do vyhrazených cel.

Když se mistr zmiňoval, že se má Tadeáš včas vrátit, myslel si rytíř, že bude mít na starosti ubytování hostů. Večer předtím si tedy přišel vyžádat pokyny, ale představený mu s úsměvem sdělil, že je o vše postaráno a že se má dle libosti připravit na zasedání.

Ani Ješka nebylo dnes nikde vidět. Bratři sami věděli, co mají dělat. Čas od času nádvořím prošel Jan a vyřídil nějaký vzkaz, ale záhy se společně s Vendelínem odebral na koních někam pryč.

Tadeáš nechtěl být sám, ale jelikož i Mojmír měl nějakou práci, spokojil se s tím, že jen pozoroval ten shon. Poté mu přišlo na mysl, že by se mohl podívat do věže na Kristiána.

Když vyšlapal schody a stanul v mírně zatuchlé místnosti, spatřil jednoho z bratrů, kteří se u Kristiána učili.

Rád tě vidím, Tadeáši,“ vzhlédl od své práce. Ale jen krátce – sotva pozdravil, už se zase věnoval rýsování.

Místnost byla ještě naplněna odpoledním světlem. Rytíř si nemohl vybavit, kdy naposledy tu byl jindy než za tmy. Jakmile se pozorněji rozhlédl, uviděl i samotného Kristiána. Stařec seděl na jednoduchém lůžku, zády opřen o zeď. Podle pravidelného oddychování se dalo poznat, že spí.

Jak se ti daří?“ zeptal se bratr Miroslav, aniž by odlepil pohled od svého brku. Navíc se ani neobtěžoval ztišit svůj hlas. Když mu Tadeáš neodpovídal, ohlédl se. „Toho nevzbudí ani hromová rána,“ řekl a pohodil hlavou ke Kristiánovi.

Tadeáše zarazilo, jak bezcitně se bratr Miroslav o astrologovi vyjádřil. Věděl, že Kristián má skutečně tuhé spaní – vždyť mu nevadily ani zvony –, ale i tak mu bratrovo chování připadalo neohleduplné.

Na věži se dlouho nezdržel. Chtěl se ještě projít po zahradě, ale když si všiml, že je plná rozmlouvajících hostů, kteří se o překot zdraví a vypráví si novinky, usoudil, že mu bude nejlépe ve vlastní cele.

Druhý den ráno ho vzbudily kapky deště. Ačkoliv byl včera krásný večer, přes noc obloha zšedla a zatáhla se. Když krátce na to začal znít zvon, ustrojil se Tadeáš do slavnostního a vydal se do hlavní kaple. Bylo zvykem, že každé velké zasedání začíná právě tam.

Kněz tentokrát nečetl vybranou část ze spisů řádu, ale v krátkém proslovu nabádal všechny, aby se rozhodovali podle toho, co je správné, a aby odložili vlastní zájmy.

Tadeášovi přišlo na okamžik zvláštní, že mistr podle něho ten nejmoudřejší muž na světě tu sedí a vážně poslouchá, ale hned si vzpomněl na slova, která jim jejich představený často opakoval: „Jsem jedním z vás!“

Snídaně se odbyla mlčky. Ve smluvenou dobu pak Tadeáš zamířil do boční místnůstky, která přiléhala k velkému sálu. Na chodbě vedoucí k ní se potkal s Ješkem, a tak vstoupili společně.

Mistr k nim vzhlédl od téměř prázdného talíře, zřejmě si nechal jídlo přinést sem. Pokynul příchozím, aby se usadili, a ještě chvilku v tichosti dojídal.

Jaký je názor vás dvou?“ zeptal se, když odložil příbor.

Tadeáš na sobě ucítil Ješkův pohled a říkal si, že by tedy měl odpovědět jako první.

Nevím, pane. Mohu jen sám za sebe říct, že bych nerad bojoval za cizí zájmy. A už vůbec si nedovedu představit, že bych k tomu někoho nutil. Na druhou stranu nás ke králi váže povinnost, kterou přece nemůžeme ignorovat,“ řekl podle pravdy.

Představený se otočil na Ješka, nadechl se, ale nakonec se jen usmál. Z Ješkova výrazu mu bylo hned jasné, jak smýšlí.

A tak seděli beze slov. Po pár chvílích zaslechli na chodbě tiché hlasy a následně i posouvání židlí ve vedlejší místnosti. Pak ustalo i to. Mistr tedy pokynul a společně vešli.

Větší, i když nijak obrovské místnosti dominoval bytelný kulatý stůl, v jehož středu trůnil černý tepaný svícen. Na něm bylo uchyceno třináct svící – jedna velká uprostřed a dvanáct menších v kruhu kolem ní.

Deska stolu byla zhotovena z velmi vzácného dřeva. Po stranách byla zdobena rytinami a horní plochu pokrývaly vyryté paprsky vedoucí od svícnu k jednotlivým židlím. Dvanáct hlavních paprsků bylo natřeno barvou daného kláštera a na jejich konci seděl představený. Nalevo i napravo od sebe měl každý představený jednoho bratra ze svého kláštera. Všichni byli oděni v slavnostní roucha a na Tadeáše tento výjev působil úplně jako z jiného světa.

Když usedli, přelétl Tadeáš zrakem po lidech, s nimiž se v nedávné době potkal. Představený Oranžového kláštera, sedící vlevo ještě před polovinou stolu, se díval upřeně před sebe. Úlisný bratr Filip, který měl roucho přepásané hnědou sponou, měl oči sklopené dolů a ruce schované v rukávech roucha. Naopak Arnošt z Modrého kláštera Tadeášovi pohled krátce opětoval, ale tvářil se u toho neurčitě. Pak se také zadíval jinam.

Mistr na úvod všem sdělil důvod, proč se sešli, a také stručný obsah králova dopisu. Tadeáš ocenil, že toto všechno už věděl, protože se mohl v klidu dívat po ostatních a sledovat jejich reakce. Obočí představeného Blažeje z Tyrkysového kláštera létalo nahoru a dolů, bratr Vilém mající na starost Hnědý klášter čas od času zabručel a pobočník představeného Okrového kláštera se zadíval z okna a bylo vidět, že se mu hlavou rychle honí myšlenky.

A nyní se musíme rozhodnout, jak se k tomu postaví náš řád,“ zakončil mistr.

Samozřejmě králi pomůžeme!“ ozval se hned představený Hnědého kláštera a v očích se mu bojovně zablýsklo. „Vždyť budeme mít jedinečnou příležitost, jak zemi prokázat svou náklonnost a věrnost. Král se na vlastní oči přesvědčí, jak chrabré vojáky má náš řád!“

Bratře Viléme, nezapomínej, že tento boj se netýká naší země. Naopak, svádí ho dva cizí vladaři, kteří žijí ve svárech už mnoho let. Náš král se k tomu nachomýtl jen kvůli svému příbuzenskému svazku,“ odpověděl Jakub, představený Žlutého kláštera. Byl to muž dobráckého vzezření s tak trochu koňským obličejem.

Všichni ale víme, že náš řád je mnohému panstvu trnem v oku. Kdybychom takto poskytli pomoc, nemohli by už nic říct,“ ozval se snažně bratr z Tyrkysového kláštera a jeho představený se na něj překvapeně ohlédl, jako by nečekal, že promluví dříve než on.

Já jsem rozhodně pro každou pomoc,“ zachraptěl znovu Vilém. „Sám uvolním tolik bratrů, kolik bude jen potřeba. Klidně i polovinu. To bude dostatek jízdních. A pěšáky naverbujeme ve vesnicích. Zbraně jim dá taky náš klášter.“

Než se pustíme do takovýchto gest, uvědomme si, kolik taková válka stojí. Nevím, jak je na tom celý řád, ale náš klášter toho nemá až tolik na rozdávání,“ promluvil opatrně muž, jehož hruď zdobil červený symbol představeného.

Možná bychom se nemuseli zapojovat tak aktivně,“ řekl představený Maxmilián z Fialového kláštera. „Třeba by se nám podařilo využít nového přátelství s králem – v některém případě dokonce důvěrnějšího –“ šlehl pohledem po Tadeášovi, „a vyprosit si úlevy z lenní povinnosti.“

Tadeáš při narážce na svou osobu úplně zrudl. A znejistěl tím více, když zahlédl, jak se několik mužů kolem stolu při těchto slovech trochu posměšně ušklíblo. Jak se k nim vůbec dostala zpráva o tom, že se s Richardem sblížil? A proč se tvářili, jako by se sám pokoušel vetřít králi do přízně? Vždyť mu ho dal na starost představený!

Co vlastně na tuto debatu říká on? Tadeáš se po mistrovi koutkem oka ohlédl. Uvědomil si totiž, že od dotazu, kterým tuto rozmluvu zahájil, už nepromluvil ani slovo. V jeho výrazu si však nevšiml ničeho zvláštního. Vypadalo to, že pozorně sleduje všechny mluvčí a jejich názor ho skutečně zajímá.

Souhlasím tady s bratrem Vilémem. Je třeba využít příležitosti, jak posílit naše postavení,“ vmísil se do hovoru Arnošt, který seděl na pravé straně přesně v polovině stolu a rukama se opíral o jeho okraj.

Bylo by to z naší strany vstřícné gesto. A také by se nám to mohlo vyplatit,“ ozval se najednou představený Černého kláštera. Tadeáše překvapilo, jak tento muž doposud nenápadně seděl přímo naproti mistrovi, jako by vyčkával, až co řeknou ostatní, ale jakmile promluvil, tak se okamžitě stal středem pozornosti. Všichni najednou ztichli, upírali na něj zrak a čekali, zda bude pokračovat.

Rytíř si nemohl nevšimnout, jak je bratr Jeroným tak trochu podobný na mistra. Sice byl v Tadeášově věku, tedy o generaci mladší, ale už nyní měl skoro lysou hlavu, jen po spáncích mu zbývalo něco málo světlých vlasů. Měl oválnější obličej než mistr a velmi jemnou, hladkou pleť. Z jeho modrošedých očí sálala síla. A přesto Tadeáše vnitřně nepřitahoval tak, aby pocítil potřebu se s ním spřátelit.

Jak to myslíš, vyplatit?“ otázal se do ticha mistr.

Když královu tchánovi pomůžeme vyhrát válku, mohl by se nám nějak odvděčit. A kdyby ne on, tak náš král určitě. Nemyslím tím peníze nebo kořist,“ dodal spěšně, „ale kdyby se nám chtěl Richard odměnit, mohli bychom mu navrhnout, aby třeba nechal své potomky vychovávat u nás. Prestiž řádu by to zvedlo nevídaným způsobem. A mohli bychom tak oslovit více lidí. Vešlo by ve známost, že opatrujeme i královy syny.“

Po těchto slovech se z mnoha stran ozvalo více i méně souhlasné zamručení. Někdo se začal bavit se sousedem a na druhém konci stolu si muži sedící ob několik židlí začali vyměňovat názory, až se místností rozléhalo několik hovorů najednou.

Ráno vám bylo něco řečeno!“ zvýšil hlas mistr, když viděl tu neplodnou diskuzi. Hlasy rázem utichly a mistr pokračoval: „Když se vás zeptám, zda je správné, abychom se do války zapojili, co odpovíte?“

Chvíli bylo ticho, ale pak promluvil Arnošt: „Je vůbec nějaká možnost, že bychom mohli nevyjít vstříc? Jsme koneckonců donuceni okolnostmi, tak bychom i toto nesprávné mohli proměnit ve správné a přispět tak k rozvoji řádu.“

Zmiňoval jsi ještě možnost vykoupení vojáků,“ připomněl představený Žlutého kláštera a podíval se na mistra.

Tolik peněz nemáme, abychom mohli vykoupit každého osmého muže! Přišli bychom úplně na mizinu,“ ozvalo se z červené strany.

Ale i to by nám mohlo prospět,“ oponoval mu Jeroným z Černého kláštera. „Lidé by viděli, že si vážíme lidských životů natolik, že pro něj obětujeme i vlastní majetek. To by bylo možná ještě účinnější než velkolepá výprava do války.“

Nerozchází se to s tvým názorem, který jsi nám sdělil před chvílí?“ zeptal se ho mistr.

Ano a ne. Myslím si, že cokoliv děláme, bychom měli dělat pořádně. A tak se můžeme buď rozhodnout pro pomoc králi, pokud se shodneme na tom, že přednější je láska k naší zemi, nebo se můžeme pokusit vykoupit co nejvíce mužů, jestliže se domluvíme, že jsou pro nás přednější vlastní lidé,“ odpověděl stále se usmívající Jeroným a svá poslední slova doložil rozmáchnutím rukou a pokrčením ramen. Jako by chtěl vyjádřit, že jeho moudrost na tuto zapeklitou otázku nestačí.

Jeho názor však v ostatních opět vyvolal různé pocity, o něž se začali navzájem podělovat. Představení Červeného a Oranžového kláštera si cosi říkali a souhlasně přitom kývali hlavami, jako že oni dva si rozumí. Představený Vilém z Hnědého kláštera už svá slova sousedovi dokonce potvrzoval úderem pěstí do stolu.

Když si mistr odkašlal, všichni umlkli a pohlédli na něj.

Vyjděte nyní z místnosti a vraťte se za dvě hodiny,“ řekl ledově chladným hlasem. Muži se na sebe nejistě podívali, ale když viděli, jak se mistr tváří, uposlechli a začali se hlasitě zvedat.

Tadeáš se opřel o stůl, aby se mohl také zvednout, ale mistr ho krátkým pohybem ruky zarazil. Rytíř tedy zastavil pohyb v půli a znovu si sedl.

Když všichni odešli a zavřely se za nimi dveře, Ješek si odfrkl. Tadeáš se na něj podíval, ale nevypadalo to, že něco řekne. Z jeho černých očí však jiskry jen sršely.

Klidně se jděte najíst, kdoví kdy bude potom čas,“ pokynul jim mistr.

Tadeáš si nebyl jistý, zda tady mají svého představeného skutečně jen tak zanechat, ale když se Ješek zvedl, tak ho následoval. Vyšli zadními dveřmi a přes boční místnůstku vešli na chodbu. Jak po ní kráčeli, viděl Tadeáš, že za okny už ustal déšť. Hosté se procházeli po vnitřním prostranství mezi jednotlivými křídly kláštera a ve skupinkách spolu rozmlouvali. Někteří u toho divoce gestikulovali a kroutili hlavami.

Po skromném obědě se Tadeáš vrátil do jednacího sálu. Kromě mistra v něm už byl i Ješek. Zrovna z truhlice stojící v koutě vytahoval dvě dřevěné krabičky. Když spatřil příchozího, jednu z nich mu podal. Tadeáš ji otevřel a vytáhl z ní sošku. Byla vysoká asi půl loktu a dala se na stůl buď položit, nebo postavit. Bylo to hotové umělecké dílo. Ztvárňovala nějakou ženu, pravděpodobně múzu, která ve vzpřímené poloze vypadala velmi rozhodně a v ležaté pak zcela klidně.

Ješek ze své krabičky vytáhl šestici takovýchto sošek a obešel s nimi stůl. Po jedné položil na žlutý, oranžový, červený, okrový, hnědý a černý paprsek. Tadeáš tedy to samé provedl se zeleným, tyrkysovým, modrým, fialovým a šedým, které byly na jeho straně stolu. S poslední soškou se vrátil k mistrovi, ale ten s úsměvem pravil, že on nepotřebuje.

Na ostatní čekali převážně mlčky. Jen tu a tam si mistr s Ješkem vyměnili pár slov.

Těsně před uplynutím stanovené lhůty se dveře otevřely a hosté začali proudit dovnitř. Překvapenému zvednutí obočí se tentokrát při pohledu na sošky nevyhnula valná část mužů.

Předpokládám, že víte, k čemu slouží. Nebudou žádná napomenutí,“ řekl mistr, jakmile se všichni usadili. Většina přikývla a když se přeci jen někdo z bratrů zatvářil nechápavě, jeho představený mu účel sošek šeptem vysvětlil.

Tadeáš je znal z vyprávění. Princip byl jednoduchý. Slovo uděloval mistr. Kdo chtěl promluvit, sošku postavil. Až se na něj dostala řada, sošku předsunul o několik pomyslných kroků kupředu směrem ke svícnu a mohl mluvit. Když domluvil, opět ji položil.

Vypadalo to, že se všichni zúčastnění polepšili. V místnosti panoval po celou dobu klid a rozhovor už byl veden na mnohem vážnější úrovni. Leckdo potřeboval zřejmě jen překonat úvodní šok ze zprávy a nyní už uvažoval klidněji.

Přesto se jeden z bratrů z Červeného kláštera neubránil náhlému protestu proti slovům představeného Modrého kláštera. Sotva ozvěna jeho hlasu umlkla, uvědomil si svou chybu, ale slova už nebylo možné vzít zpět.

Opusť místnost, bratře,“ pravil hříšníkovi klidně, avšak určitě mistr. Pokáraný se tedy zvedl a zahanben vyšel ven. Arnošt se za ním ohlédl a tváří mu na krátký okamžik prolétl úšklebek nad nezkušeností oponenta.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami