A tak skutečně nespěchal. Druhého dne se nejprve kousek vrátil po vlastních předvčerejších stopách, ale jakmile narazil na říčku, vydal se po jejím břehu přímo na jih. Jel volně. Hroma nepobízel k nijak závratnému tempu a spíše si prohlížel krajinu kolem. Zvíře však čas od času samovolně zrychlilo, jako by chtělo dát najevo, že ho jeho pán nemusí šetřit, protože si dávno odpočinulo.

„Neboj, kamaráde, vím, že jsi zdatný. Ale nemusíme spěchat,“ řekl rytíř s úsměvem a poplácal svého koně po krku.

Ještě naposledy se ohlédl na Tyrkysový klášter, který se nyní už jen matně rýsoval uprostřed lesnatého svahu napravo, a poté jel vstříc dalšímu cíli. Sám ovšem ještě nevěděl, kam má přesně namířeno.

Mohl se vrátit domů, anebo… anebo taky mohl zajet do Zlovína. Stačila však jediná myšlenka na Alenu a srdce se mu znovu sevřelo úzkostí. Už si vlastně ani nedokázal vybavit tu radost, kterou s ní zažil. Jako by se dávno rozplynula ve všech těch chmurných úvahách, které se mu neustále vkrádaly do mysli.

Věděl ale, že za ní stejně bude muset zajet. Nemohl by se přece jen tak jednoduše už neukázat, to by mu svědomí nedovolilo. A tak postupně nabyl jistoty, co podnikne dále.

Když se probral ze zamyšlení, zjistil, že řeka, podél níž celou dobu jel, už značně zesílila a že ho zavedla do široké roviny, uprostřed které se rozprostíral Úval, sídelní město arcibiskupa. Zatím z něj viděl jen hradby a předsunuté pevnůstky, ale na kopci tyčícím se v levé části města už pomalu poznával obrys katedrály, k níž přiléhaly obytné domy pro hlavu církve a jeho sloužící.

Když přijížděl k hlavní bráně, začal být provoz na silnici hustější. Z města neustále někdo vycházel a nesl si svůj náklad nebo si ho táhl za sebou na ručním vozíku. Sem tam se vynořil i kůň s jezdcem. Také směrem do města proudil zástup lidí, a tak se Tadeáš musel zařadit na konec delší fronty. Městská stráž totiž zastavovala každého, kdo chtěl vstoupit, nahlížela do kupeckých vozů a vybírala tržní daň.

Zástup se hýbal jen pozvolna, a tak se rytířovy myšlenky opět rozběhly svými cestami. Zbystřil, až když se u brány strhla nějaká mela. Zbrojnoši si začali posměšně pohrávat s nějakou ženou a vybírali jí jablka z obou košů, které nesla na tyči přes rameno. Tadeáš okamžitě seskočil z koně, ale než k ženě přiběhl, stačili ji povalit na zem. Koše dopadly na bok a ovoce se z nich rozkutálelo po prašné cestě i do trávy rostoucí vedle ní.

Když ženě pomohl vstát, všiml si, že ačkoliv už není nejmladší, ještě stále má v obličeji dost z dřívější krásy, co chechtající se muže u brány přilákalo.

„A helemese, nějaký udatný hrdina!“ zahlaholil jeden z nich. Rytíř se po něm ohlédl, ale když poznal, že se stráž nechystá použít jiných zbraní než posměchu, uklidnil se. Pak se podíval na čekající zástup a všiml si, jak se každý snaží dívat někam jinam, nejlépe do země. Takovéto události tady zřejmě musely být běžné a se strážemi se nechtěl nikdo zaplést.

Pomohl tedy ženě posbírat jablka a rovnou si od ní nějaká koupil. Potom dohlédl na to, že ji muži skutečně pustí dovnitř, a opět se zařadil do fronty. Hroma našel na místě, kde ho předtím opustil. Zvíře jen ustoupilo trochu stranou, protože se kolem něj tlačili další a další lidé. Jakmile pak Tadeáš konečně přišel na řadu, stráže si ho obcházely ze všech stran. Nebylo mu příjemné, když měl některého z mužů za svými zády, ale ovládl se a neohlédl se.

„Co chceš ve městě?“ zvolal na něj zostra nejtlustší z nich.

„Nocleh. Mám za sebou dlouhou cestu a zítra budu pokračovat,“ odpověděl rytíř.

„Peníze máš? Všelijaká chamraď nám přespává v ulicích, kdo se na to má koukat!“

„Mám.“

„Ukaž!“

Tadeáš neochotně sáhl po váčku a zatřásl jím. Strážný cvičeným sluchem okamžitě poznal, že v něm nechrastí kousky železa, kterými se ho snažil občas někdo ošálit.

„Hm,“ zabručel nakonec a pokynul směrem do města.

Rytíř tedy na nic nečekal a vjel do brány. Z výslechu si nic nedělal – bylo mu jasné, že zbrojnoš mu jen chtěl dokázat svou domnělou převahu –, ale nemohl si nevšimnout, jakým pohledem se na něho díval druhý z nich. A kdyby jenom na něho! Onen muž si až příliš často prohlížel stříbrnou růži, kterou měl Tadeáš vyšitou na plášti. To nevěstilo nic dobrého.

A byl to právě tento muž, jehož Tadeáš zahlédl, když se odvážil otočit. Zrovna mluvil s trochu zakrslým mužíkem se škaredým obličejem, který stál u vnitřní strany hradeb. Mužík najednou pohlédl přímo na Tadeáše a s porozuměním přikývl. Pak se nenápadně vmísil do davu.

Tadeáš začal litovat, že sem vůbec jezdil. Mohlo ho napadnout, že v sídelním městě arcibiskupa, který se určitě nebude svým nepřátelstvím k řádu nijak tajit, může narazit na problémy.

Snažil se však nezpanikařit. I když na okamžik zvažoval, že by městem jen projel a druhou branou vyjel opět ven, nakonec usoudil, že nejlepší bude, když se bude držet udaného plánu. Zamířil proto k hostinci, v němž chtěl přenocovat. Potíž ale byla v tom, že ve městě byl naposledy před více než deseti lety a jak hned poznal, hodně se to tu změnilo. Musel se ptát na cestu a několikrát se i ztratil. Alespoň se však ujistil v tom, že ho mužík skutečně sleduje. Nemohla být náhoda, že ho měl stále za zády, ačkoliv se už dvakrát musel vracet.

Když se mu po půl hodině bloudění podařilo Divokého kance najít, ulevilo se mu. Za pokoj a jedno státní pro Hroma musel zaplatit předem a cena, o kterou si hostinský řekl, mu na okamžik vyrazila dech. Jenže venku se pomalu šeřilo a on nechtěl riskovat, že by zůstal bez přístřeší.

Zaplatil tedy a objednal si i vydatnou večeři. Po jejím hladovém zhltnutí vystoupal po vrzajících schodech do druhého patra. V přítmí chodby stěží poznal, kam šlape, ale pokoj, který mu byl vyhrazen, našel.

Byla to malá místnost s nezaskleným oknem do ulice. Po levé straně stála odřená postel, pod oknem pak malý, nestabilní stůl, na kterém byl svícen. Ze svíčky zbyl už jen malinký oharek, který by vydržel svítit sotva chvíli.

Tadeáš shodil svou brašnu na zem. Chtěl se ještě vydat ven, ale nerad by se znovu ukazoval v plášti řádu, aby zbytečně neprovokoval. Proto ho složil a uložil na dno brašny. Naštěstí byl poměrně teplý večer, a tak když si oblékl náhradní svrchník, mohl se ještě chvíli potulovat ulicemi. Všechny cennosti si vzal s sebou, protože mu bylo jasné, že by se s nimi už taky nemusel shledat.

Když zavřel okenici a sešel dolů, zamířil nejdříve na zadní dvůr, aby se přesvědčil, že Hromovi, kterého si odvedl jeden z podomků, nic zásadního nechybí. Kůň sice působil v prostředí, které se mu pranic nelíbilo, neveselým dojmem, ale nedalo se nic dělat.

Pak se Tadeáš vydal do středu města. Nějakou dobu jen tak bloumal a rozhlížel se. Aniž by k ní mířil, došel ke katedrále. Tyčila se zde v celé své mohutnosti a velkoleposti. Tadeáš si prohlížel její zdi, věžičky, chrliče, sošky a vůbec veškeré ozdoby, kterých bylo všude přehršel. Pak pohlédl na obytné domy v sousedství. Na žerdi vztyčené na tom nejvyšším scházela vlajka. To znamená, že arcibiskup tu nyní nepřebývá.

„Možná je zrovna ve svém paláci v hlavním městě, aby mohl neustále hučet do krále, aby už konečně skoncoval s naším řádem,“ problesklo Tadeášovi hlavou. Musel se usmát, když si představil, jak by se asi arcibiskup tvářil, kdyby věděl, že mu právě obhlíží dům.

Najednou se otevřely hlavní dveře katedrály, zřejmě právě skončila večerní mše. Ven se začali trousit lidé, osamoceně i po skupinkách, a často se ještě zastavovali, aby si popovídali. Nedaleko se srotila skupinka starších žen a dohadovala se o ceně ryb na trhu.

Poté ale k rytířově uchu zalétl jiný hovor. Stranou od ostatních stáli dva starší muži, oblečení spíše venkovsky než městsky.

„Měl by sis jít poslechnout faráře Matouše. Káže u svatého Antonína. To ti povídám, to je úplně jiné kázání, než tady to žalostné pozpěvování v jazyce učenců. Matouš se nebojí hlásat po našem a co hlásá, panečku! Trefuje se do vrchnosti, jak té světské, tak té duchovní. A má pravdu, však už z toho měl oplétačky. Ale nejen do vrchnosti, i lidem dokáže pěkně zatopit. Je mu jedno, jak plno má v lavicích. I kdyby tam seděl jen jeden člověk, který by byl ještě napůl hluchý, kázal by s tou samou vervou. Však pojď zítra na ranní a uvidíš sám!“ vybízel jeden z nich.

Druhý pokyvoval hlavou. Vypadalo to, že ani jeho právě skončená mše příliš neoslovila.

„Kde najdu svatého Antonína?“ ozval se nenadále Tadeáš.

Muži se překvapeně ohlédli. Ten, který svého druha tak živě přesvědčoval, si ho chvíli měřil pohledem. Pak zřejmě dospěl k názoru, že má co dělat s člověkem, který je hoden odpovědi, a řekl: „Pojď, domů mám cestu kolem.“

A tak šli. Kráčeli převážně mlčky, protože oba muži se před rytířem zdráhali rozhovořit. Dokonce se ani nepředstavili. Tadeáše napadlo, že z Matoušova kázání nemá oplétačky jen sám farář.

„Jsme tady. Zítra v sedm,“ řekl ten, který vedl, když dorazili na místo. Tadeáš se krátce zeptal na cestu zpět do svého hostince. Muži ho sice podle jména neznali, ale když jim popsal honosný dům, jenž stál v jeho blízkosti, rozjasnilo se jim, a tak mu ukázali směr.

Jakmile se ocitl zpět ve svém pokoji, okamžitě poznal, co se stalo. Ne že by tu někdo zanechal nějak nápadné stopy, to ne, ale bylo jasné, že místnost někdo v jeho nepřítomnosti prohledal.

Rytíř se tedy přesvědčil, zda má ve vaku vše, co v něm má být, a když nic nescházelo, mávl nad tím rukou. Přesto se však na noc téměř nesvlékl a meč si nechal na dosah ruky.

Ráno se vzbudil náhle. Celý rozlámaný se zvedl z lůžka a zamířil dolů na dvůr. U kádě, ze které pacholci nabírali vodu pro koně, si omyl obličej a vydal se ke svatému Antonínovi. Čekal všelicos, ale rozhodně ne to, že tu bude tak plno, že se navzdory včasnému příchodu bude muset postavit do boční uličky vedoucí podél lavic.

Přitom ani vlastně nevěděl, proč sem přišel. Ze svého dřívějšího života si odnesl spíše nechuť k chození do kostelů svaté církve a od té doby, co se přidal k řádu, ani žádný nenavštívil. Tím víc ho překvapilo to, co se neslo z kazatelny. Slova faráře Matouše se v tak mnohém podobala tomu, co jim říkával představený, že Tadeáš několikrát jen zeširoka otevřel oči.

„Ať tě nikdy ani nenapadne, že jsme jediní, kdo se snaží žít správně!“ varoval ho kdysi mistr. Teď mu rytíř musel dát za pravdu. Matouš si neliboval v žádných kvílivých chvalozpěvech ani okázalých ceremoniích. Jednoduše vystoupil na kazatelnu a promluvil přímo k lidem. Několika málo výstižnými slovy jim dokázal strhnout masku z tváře a ukázat věci ve správném světle. Nebál se jim říct, jací doopravdy jsou.

Když Tadeáš letmo pohlédl do davu, všiml si, že všichni pozorně poslouchají. Ačkoliv tu musely být stovky lidí, jediným zvukem, který občas narušil Matoušovo kázání, bylo vrznutí dřeva – to když si někdo přeci jen potřeboval na tvrdých lavicích malinko poposednout.

Po skončení vyšel Tadeáš ven a pln dojmů se opřel o nedaleké zábradlí. Zanedlouho se za ním ozval povědomý hlas.

„Ten se jednomu zaryje pod kůži, což?“ pravil muž, který ho sem včera dovedl. Když Tadeáš přikývl, pozvolna pokračoval. Sem tam se ohlédl na svého společníka, jako by se dožadoval souhlasu k tomu, co říká: „To je jiné než to, co většinou slýcháváme jinde, že?“

Tadeáš se nechtěl svěřovat s tím, že se k jejich církvi ani nehlásí, a tak se omezil na nicneříkající zabručení a přikyvování.

„Mnoho lidí slyší na něco jiného,“ pokračoval opatrně muž. „Tady v arcibiskupově městě to samozřejmě není snadné, i když byl vydán patent, který zrušil nařízení jednotné víry. My… totiž chci říct, že pokud bys měl zájem, mohli bychom tě představit i jiným lidem. Lidem, kteří našli pravý poklad a už se ho nehodlají vzdát,“ dodal.

Muži se na sebe nejistě podívali a možná už trochu litovali toho, že se s pro ně neznámým člověkem dali do hovoru.

„Děkuji vám za nabídku, ale musím ji odmítnout,“ odpověděl jim Tadeáš, který se dovtípil, že se oba hlásí k nějaké tajné společnosti.

Druhý z mužů se neubránil zavrčení, které ale adresoval spíše svému druhovi. „Já ti to říkal, že je jedním z těch, co se lehce nadchnou, ale když dojde na činy…“ nedokončil šeptem pronesenou větu.

Na tváři prvního se objevilo zklamání a rytíři se zdálo, že mělo hodně hořkou příchuť.

„Pojďte blíže, něco vám řeknu,“ vyzval je tedy. Nechtěl je nechat v tom, že se v něm šeredně zmýlili. Muži k němu váhavě přistoupili, a tak pokračoval ztišeným hlasem: „Víte, jsem rytířem Řádu černé růže, proto se k vám nemohu přidat. Ale sympatizuji s vámi. Pokud vás oslovuje to, co jsem tady dnes slyšel, jste lidé, jakých si vážím.“

Tváře mužů se okamžitě změnily k nepoznání. Zármutek a výčitky vystřídal úžas a rozzáření. Oba si s Tadeášem ihned potřásli rukou. Vyšlo najevo, že sice osobně neznají nikoho z řádu, ale že se jim jejich kněz – alespoň tak ho nazývali – o řádu zmínil, a to nanejvýš pochvalně. Jeho jméno sice nechtěli prozradit, ale i tak se rozloučili v dobré náladě.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.