S prvními paprsky slunce se šestice jezdců rozprchla do různých stran. Každý z rytířů ukrýval ve svém vaku jednu či více listin a se soustředěným výrazem uháněl za svým cílem.

Cesta na sever svedla Tadeáše po nějaký čas dohromady s Vendelínem. Oba bratři jeli mlčky ostrým tempem. Vpředu se pohupovaly Vendelínovy plavé vlasy svázané do culíku, o délku koně vzad se pak míhal Tadeášův hnědoryšavý vous.

Ještě kus cesty jeli oba společně, až se pak Vendelín těsně před mostem přes říčku odpojil a zamířil doleva. Naposledy se ohlédl na Tadeáše, vesele na něj mrkl a pak už kopyta jeho hnědáka zmizela v šeru lesa.

Tadeáš osaměl. S očima upřenýma před sebe ukrajoval další míle kopcovitého kraje. V sevřených údolích projel několika vesnicemi, které v něm zanechaly dojem, že jejich obyvatelé vlastně litovali, že se usadili právě tady. Neutěšená krajina nepůsobila zrovna pohostinně a rytíři bylo jasné, že zdejší lidé se musí na své každodenní živobytí pořádně nadřít.

Dle pokynů představeného mířil nejprve do Zeleného a poté do Tyrkysového kláštera. Vlastně neměl až tak dalekou cestu, rozhodně byla v porovnání s ostatními bratry nejkratší. Tadeáš se v duchu sám sebe zeptal, proč mu mistr uložil, aby jel právě do těchto klášterů? Když se nad tím tak zamyslel, trochu se styděl, že ostatní rytíře vyslal do takových dálek a sám měl nejsnadnější úkol. Kdyby volil sám, tak si určitě vezme na starosti jeden z nejvzdálenějších klášterů, to bylo jasné. Možná si mistr myslel, že by neodolal pokušení vrátit se do Oranžového kláštera a pokusit se o usmíření s představeným Tomášem.

Tadeáše napadlo, co si tak asi myslí ostatní bratři, kteří si přece museli všimnout, že si sám zvolil nejkratší cestu. Nevěděli o tom, že to ve skutečnosti navrhl představený, a tak by jim neměl za zlé, kdyby se na něj trochu hněvali. Ale pak si uvědomil, že jsou to dost možná jen zbytečné úvahy. Však on sám by také bez ptaní jel, kam by mu nařídil jiný z bratrů, kdyby ho mistr tímto úkolem pověřil. A navíc, představený jim vždycky říkával: „Pokud máte čisté svědomí před Bohem, na lidi nehleďte.“

Hrom neúnavně bušil kopyty do provlhlé země. Rytíř v jeho sedle si nechtěl dopřát odpočinku, dokud to nebude nezbytně nutné, a zvíře jako by vycítilo naléhavost úkolu a nešetřilo silami.

Začalo mírně poprchat. Tadeáš letmo zkontroloval oblohu, ale usoudil, že důkladnější déšť v tuto chvíli nehrozí. Na obloze byl víceméně jen jeden mrak, z něhož mohlo zapršet, a ten byl právě nad ním. Za chvíli mu ujede.

Do Zeleného kláštera dorazil pozdě odpoledne. Sotva bratři na stráži poznali, že se k nim blíží někdo z řádu, otevřeli hlavní bránu. Tadeáš měl štěstí. Když na nádvoří požádal prvního z bratrů, aby jej uvedl k představenému, ukázal menší holohlavý muž kamsi rukou. A hle, když se rytíř tím směrem podíval, zahlédl představeného Radima, jak rozmlouvá s několika bratry kolem sebe. Navíc zachytil Tadeášův pohled a vyšel mu vstříc.

Byl oblečen velmi prostě, jen znak představeného na hrudi ho odlišoval od ostatních. Zatímco rozpečetil a četl list, Tadeáš pozoroval jeho reakce. Viděl před sebou poměrně nenápadného muže prostředního věku i prostřední výšky. Vlastně si byli ve tváři tak trochu podobní, i když představený nepůsobil tak statným dojmem.

„Co se stalo?“ zeptal se Radim, když dospěl až k poslední řádce.

„Mám ti pouze předat tento vzkaz a jet dále,“ odpověděl mu Tadeáš. K jeho úlevě to představený pochopil zřejmě tak, že posel nic neví.

Krátce nato se Tadeáš vydal dále. Původně sice plánoval, že v Zeleném klášteře přespí, ale cesta uběhla rychleji, než čekal, a tak mohl část vzdálenosti do Tyrkysového kláštera zdolat ještě dnes.

Tentokrát už nemohl jet přímo, oba kláštery totiž dělilo několik vyšších vrchovin. Jejich kopce sice nedorůstaly nijak závratných výšek, ale lesy pokrývající stráně byly neprostupné a cesty v nich jen prachbídné. Tadeáš věděl, že rychleji svého cíle dosáhne, když pojede oklikou skrz četná úzká údolí.

Když už šero zhoustlo tak, že bylo jasné, že každou chvílí padne úplná tma, zastavil se. Měl tak akorát čas, aby si vyhledal nějaké místo, kde přenocuje. Po obloze se ve večerním větru honily mraky, a tak bylo velmi pravděpodobné, že začne pršet. Proto si Tadeáš našel místečko, nad kterým se větve dubů hustě proplétaly, a doufal, že listí zadrží i proud vody.

S rozděláváním ohně se neobtěžoval. Již téměř potmě snědl večeři a ulehl. Zbývala mu sice už jen trocha vody, ale vzhledem k tomu, že odkudsi slyšel bublání potůčku, řekl si, že bude mít zítra ráno dost času k doplnění.

Probudil se, když byla ještě tma. Chvíli nepřítomně ležel na zemi vonící po spadeném listí, než si uvědomil, kde je, a především, co ho vzbudilo. Hlasité šumění a pleskání prozrazovalo, že se spustil vydatný déšť. Po listech na stromech už stékaly kapky vody a padaly Tadeášovi přímo do obličeje.

Narovnal se a rozhlédl se. Ve tmě ale skoro nic neviděl, takže musela být ještě hluboká noc. Rytíř věděl, že v tomto nečase už neusne, ale nemělo význam, aby se hned vydal na cestu. Stejně by na ni neviděl a taky by rychle promokl.

Pořádně si zavdal z čutory, přehodil si přes sebe plášť, nasadil kapuci a opřel se o nejbližší strom. Chvíli jen tak seděl se zavřenýma očima. Nemyslel na nic, ale když už nemohl spát, tak alespoň odpočíval. Neustálé bušení kapek do korun stromů nad ním bylo vlastně příjemné. Nic ho nerušilo, jen Hrom si občas ze spánku odfrkl nebo zahrabal kopytem.

K ránu déšť polevil. Tadeáš ještě v teple svého pláště vyčkával, dokud se nerozední aspoň tak, aby mohl jet bezpečně dále a nebát se, že zabloudí nebo že Hrom špatně došlápne na překážku, kterou neuvidí. Pak se ale prudce narovnal, čímž svého čtyřnožce mírně vyplašil.

Několik kroků mu trvalo, než ztuhlé nohy přiměl k poslušnosti. Prodral se mlázím směrem, odkud večer slyšel téct potok, a když konečně stanul na jeho břehu, okamžitě zalitoval, že si vodu nedoplnil už včera. Noční déšť nejen že zvedl hladinu, ale především přihnal spoustu kalu. Tadeáš nějakou dobu chodil tam a zpět a hledal, kde by byla voda nejčistější, až to nakonec vzdal a řekl si, že bude muset vyhlížet nějakou studánku. –

Ani si nevšiml, kdy přestalo pršet a kdy začal poměrně pěkný den. Uháněl už několikátým údolím a všude viděl tentýž obraz. Říčky i potoky tekly už od pohledu rychleji, než bylo běžné, a lidé na březích si starostlivě ukazovali, kam až voda přes noc vystoupila. A i když už se mračna protrhala, nad horami se ještě zlověstně tyčila šedá stěna nevěštící nic dobrého.

Tadeáš ale mířil na severozápad, pryč z tohoto kraje. Podél cesty na něj čas od času někdo pohlédl, ale zdejší lidé buď pláště řádu neznali, nebo neměli žádný důvod, proč na ně reagovat.

Celodenní putování se obešlo bez čehokoliv výjimečného. Na kraji sil, ale spokojený s odvedenou prací se Tadeáš nechal odvést do pracovny představeného Tyrkysového kláštera. Tu ozařovalo několik svící.

„Už jsme dnes nečekali žádné hosty, ale přeci,“ usmál se za svým stolem podsaditější muž šedých vlasů a krátkých vousů. Na dotvrzení svých slov jen máchl rukou směrem k oknu, za nímž byla černočerná tma.

Tadeáš mu předal druhou a poslední listinu, kterou měl u sebe, a stejně jako včera pozoroval představeného při čtení. Blažej si vzkaz nezřetelně mumlal pro sebe a občas překvapeně trhl obočím.

„Můžeme vyrazit klidně hned,“ prohlásil nakonec, když list položil na stůl.

„Mistr si přeje, abyste všichni přijeli až v den, který vám napsal. Do té doby byste ho stejně zřejmě nezastihli,“ sdělil mu Tadeáš.

„Můžeš mi tedy alespoň povědět, o co se jedná?“

„Nemohu,“ odpověděl rytíř bez obalu. Ani ho nenapadlo, aby si vymýšlel a řekl například, že sám nic neví. Měl nakázáno nic neprozradit a to musí představenému stačit.

Očividně stačilo. Pokýval hlavou a i když se zatvářil malinko smutně, již se neptal dále. Chvilku si oba muži povídali, ale Tadeáše zmáhala únava, a tak si představený s úsměvem zavolal jednoho z bratrů a nakázal mu, aby hosta ubytoval.

Ten se vděčně zvedl ze židle a propletl se v závěsu za bratrem několika chodbami, až stanul u dveří své cely. Stěží stihl poděkovat, protože sotva si lehl, usnul tvrdým spánkem.

Spal nepřetržitě až do svítání. Probudil se však jen tak napůl a když si uvědomil, že dnes už nemá kam spěchat, opět zavřel oči.

Když je znovu otevřel, byl už venku jasný den. Tadeáš toho ale nijak nelitoval. Svou práci odvedl a dnes se mohl prospat. V jídelně na něj naštěstí ještě zbylo něco k snídani. Pak se šel podívat na Hroma. Kůň stál dobře zaopatřen ve stání mezi ostatními čtvernohými druhy a jakmile rytíře spatřil, zastříhal ušima. Bylo vidět, že je po dvou dnech téměř nepřetržité jízdy velmi unavený, a tak se Tadeáš rozhodl, že využije pohostinnosti Tyrkysového kláštera o den déle a na zpáteční cestu se vydá až nazítří. Koneckonců, sám mistr mu řekl, že nazpět není třeba spěchat.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.