Za branami (3 – 11. část)

Setkání s představeným Tadeášovi ještě několik dní nevycházelo. Mistr pravděpodobně někam odjel, protože pokyny v klášteře udělovali bratr Pavel a bratr Ješek. Tak tomu bylo vždy po dobu mistrovy nepřítomnosti.

A protože Tadeáš žádný zvláštní úkol nedostal, zůstal v klášteře a našel si práci sám. Dost času trávil na klášterním poli a párkrát zašel i do kuchyně. Dobrovolně se chopil čištění konvic a hrnců, protože chtěl dělat něco mechanického, co zaměstná jeho ruce, ale při čem může volně přemýšlet. Bratři jeho návrh uvítali a čištění mu rádi přenechali – však to byla činnost, do které se nikdo nehrnul.

Často také navštěvoval knihovnu. Už nějakou dobu se totiž chystal znovu si přečíst některé ze spisů, které četl naposledy před několika roky. V mezičase však stihl zestárnout a získat jiný pohled na svět, a tak v těchto dílech nacházel stále nové věci.

Když čas od času vzhlédl od knihy a rozhlédl se kolem sebe, viděl, jak několik bratrů neúnavně pracuje na dalších a dalších opisech. Jiní bratři zase dokreslovali nějaké obrázky a další opravovali poškozené vazby.

Mezi ostatními bratry zahlédl Michala. Když si na něj jednou při odchodu z knihovny počkal a zeptal se ho, čemu se zrovna věnuje, dostalo se mu se zářivým úsměvem obšírného výkladu o tom, že Michal konečně dohonil múzu a že píše nový soubor básní. Doufal, že si některé z nich vyberou bratři ze sboru, kteří ranní zpěvy někdy prokládali právě přednesem.

Dny plynuly jeden za druhým. Ranní východ slunce stále působil dojmem, že se chystá krásný den, ale odpolední větry vanoucí z východu začaly pomalu připomínat přicházející podzim. Vzduchem poletovala první vlákna pavučin a k večeru už bylo potřeba se přiobléci.

Byl by to býval poklidný čas, kdyby Tadeášovo nitro stále netížila jedna nevyřešená otázka. Začarovaný kruh myšlenek na Alenu a na službu řádu mu často nedával spát a zkazit mu dokázal i běžné práce, které jindy vykonával s radostí.

Jenže komu se se svým trápením svěřit? Mistrovi? Ten by mu určitě dokázal dát odpověď, ale nezlobil by se na něj? A nebyl by zklamán, kdyby se mu přiznal k tomu, co udělal že se neopanoval a neuváženě opětoval Aleninu náklonnost?

Ne, mistrovi asi nesvede říct něco takového. Zbývá tedy někdo z přátel. Tím nejbližším mu byl Jan, ale i při představě, že to říká jemu, se styděl. Komu tedy? Raději někomu, koho nezná důvěrněji? Bratr Pavel by možná uměl poradit, jenže starcovy přísnosti se Tadeáš bál. To už by raději snesl hněv mistra, než Pavlovo zpražení. –

Za jednoho z večerů, kdy sedával takto zamyšlen na lavičce, se nenápadně vrátil mistr. Rozbouřené úvahy o Modrém klášteře a jeho představeném už v Tadeášovi dávno přehlušily myšlenky na Alenu, takže se zvládl za mistrem ihned nerozběhnout. Stejně čekal, že k němu bude tak jako tak v nejbližší době zavolán, a měl pravdu.

Jednoho zvlášť chladného rána vešel ve smluvenou dobu do mistrovy pracovny. Představený v ní ještě nebyl, a tak se Tadeáš usadil na židli naproti pracovního stolu. Nějakou dobu čekal v nečinnosti, ale když mistr stále nepřicházel, začal se rozhlížet kolem sebe.

Na stole leželo nějaké rozpečetěné psaní, kolem něhož ještě ležely zbytky rozdrobeného vosku. Tadeáše však zaujal malý předmět nalevo od dopisu. Byl železný a tvořilo ho několik drobných, navzájem propletených proutků. Když rytíř do jednoho z nich strčil prstem, začal se celý mechanismus rytmicky pohybovat. Postupně ale zpomaloval, až se zcela zastavil. Tadeáš neodolal pokušení a s úsměvem jej rozhoupal znovu. Některý z bratrů pracujících v kovárně si musel dát hodně práce, aby představenému vyrobil něco tak krásného.

Když ho omrzelo hraní, zadíval se z okna. Za hradbami šuměly lesy, které byly zrovna ponořeny do mlžného oparu. Tadeáš nepochyboval o tom, že se mlha dopoledne rozplyne a že bude opět krásně, ale uvědomil si, že se blíží čas, kdy bude zase méně vyjíždět za svou prací. Ale vlastně, kdo ví? Minulá zima byla nakonec velmi činorodá!

Proud úvah přerušil příchod mistra. Tadeášovi najednou problesklo hlavou, že představený vypadá o něco starší, než jakého ho ve svých očích doposud viděl, ale neměl čas tuto myšlenku rozvinout.

Chvíli si povídali a i když už to nebylo úplně aktuální, stočil Tadeáš hovor k návštěvě z Modrého kláštera. Mistr se na něj zadíval a pokýval hlavou, jako by tuto otázku očekával.

Tadeáši, předně ti chci říct, že ti ještě nepřísluší, abys posuzoval práci představených,“ řekl. Když viděl, jak se oslovený nadechuje k vysvětlení, že to nemyslel nijak zle, umlčel jej pohybem ruky a pokračoval: „Jsem však rád, že jsi byl přítomen. Vím, že jsi mi to asi měl za zlé,“ – a upřel pohled Tadeášovi přímo do očí – „ale nechtěl jsem ti dopředu nic říkat. Chtěl jsem, abys pozoroval a sám si řekl, jakým dojmem na tebe hosté zapůsobí.“

Když se představený odmlčel, Tadeáš znejistěl. Nevěděl, jestli teď má říct, co si myslí, nebo jestli mistr jen nechává doznít svá slova. Jelikož se ale ticho prodlužovalo, promluvil: „Vypadalo to, že s bratrem Arnoštem nejsi spokojený. Že ti působí starosti.“

Představený se usmál a už opět vřelým tónem odpověděl: „Tadeáši, i ty mi občas působíš starosti, ale to neznamená, že svou práci děláš špatně. Ba naopak, velmi dobře, ale musím tě usměrňovat. Stejně tak musím usměrňovat bratra Arnošta. Jenže na to jsem se tě neptal. Ptal jsem se tě na tvůj dojem, ne na to, co si myslíš, že já soudím.“

Tadeáš se zadíval bokem a hledal vhodná slova. Jak měl popsat své dojmy? Zaprvé pro to neměl vhodná slova a zadruhé se nechtěl vyjádřit příliš tvrdě.

Měl jsem pocit, že bratr Arnošt přijel, aby tě zkusil přesvědčit o svém plánu,“ řekl nakonec. Představený mlčel, a tak rytíř postupně přidával další věty: „Věděl, že se ti to nelíbí, a tak začal hodně zeširoka. A snažil se to hodně zaobalit. I když vlastně nemohl přece čekat, že to nepoznáš.“

Mistr seděl opřen na své židli, ruce měl opřeny o stůl a konečky prstů spojené. „Víš, o co šlo?“

Tadeáš přiznal, že se zeptal Ješka a ten mu pověděl stručnou historii. Zároveň se zkusil nepřímo zeptat na to, zda představený Arnošt o počínání svých bratrů věděl. Měl pocit, že mistr pochopil, nač se táže, ale že záměrně neodpověděl a nakonec odvedl řeč jinam.

Obavy mi dělá i toto psaní,“ ukázal na listy rozložené před sebou. „Je od krále Richarda. Od jeho návštěvy udržujeme písemný kontakt. Zkraje se živě zajímal o náš pohled na svět, ale postupně toto téma vytlačily politické záležitosti. Ale ani se mu nedivím, má spoustu starostí. A přitom musí stále odrážet útoky ze strany arcibiskupa. Richard se zmínil, že ho arcibiskup při každé příležitosti varuje, aby s námi, zarytými berany, skoncoval a konečně začal pracovat na spáse svojí duše.

Kromě toho se ale Richardovi podařilo překazit plán, který by z hospodářského hlediska značně ublížil našemu Černému klášteru. Málem mezi ostatními nedůležitými listinami podepsal i výnos, v němž by uvalil velkou daň na naše výrobky, které jsou dováženy na královy pozemky. Jeden z písařů mu na něčí – a asi oba uhodneme na čí – pokyn nenápadně podsunul i falešnou listinu. Richard se strašně rozzuřil a dal hříšníka uvěznit do nejhoršího žaláře, jaký na svém hradě má.“

Tadeáš se na tato slova zatvářil trochu soucitně, když si představil, jaká muka asi musí dotyčný podstoupit.

Richard vyrůstal v prostředí, kde jsou takovéto tresty na denním pořádku,“ vysvětloval představený, který si rytířova výrazu povšiml. „Neříkám, že je to úplně v pořádku, ale na druhou stranu můžeme být i rádi, že dotyčného stihl tvrdý trest. Takto se budou chvíli zdráhat, než něco znovu zkusí. Škoda jen, že potrestán byl prostředník, a ne samotný původce.“

Tadeáš si musel připustit jednu věc: Arcibiskupa skoro vypustil z mysli a žil v domnění, že se po hádce rozčeřená krev uklidnila a že všechno upadlo v zapomnění. Jak velmi se však mýlil! Jen proto, že se vývoj událostí nedostal až k jeho sluchu, si myslel, že se skutečně nic neděje. Přitom, jak je vidno, hlava tuzemské svaté církve nepozbyla ani prášku své zlosti.

S tím se ale dalo počítat. Obavy mám však z něčeho úplně jiného. Už podle posledních několika dopisů bylo patrné, že se opět blíží válka. Richard se ji snažil oddálit, jak jen mohl, ale nyní už cítí, že musí povolit, jinak by se taky mohlo stát, že ho jednoduše odstraní. Přečtu ti kousek:

Jak už jsem ti psal, budu muset ustoupit nátlaku a vystavit svou zemi další válce. Odolával jsem všem dobyvatelským nápadům mých velitelů, kteří se předháněli v tom, aby mi doložili, že nyní je vhodná doba k přepadení té a té země, až jsem dostal ránu úplně odjinud.‘

A zbytek si můžeš přečíst sám,“ doplnil představený a natáhl ruku s dalším listem.

Myslíš, že by králi nevadilo, že dopis určený pro tebe bude číst někdo jiný?“ zeptal se Tadeáš ještě než psaní přijal.

Dávám ti jen tu část, ve které jsou informace, které bych tak jako tak řekl všem. Z toho zbylého, kde byly i nějaké osobní záležitosti, jsem ti přečetl těch několik vět,“ vysvětlil mistr, ale bylo vidět, že ho rytířova zásadovost potěšila.

A tak Tadeáš četl:

Na krále Fridricha Wilhelmského, otce mé ženy, vytáhl jeho odvěký nepřítel. Navíc to vypadá, že je velmi dobře připraven a můj tchán je v úzkých. Volá o pomoc, kam může, a já jsem mu rodovým paktem povinen tuto pomoc poskytnout.

Je to zde nyní jako v úle. Všichni vojevůdci pobíhají sem a tam a snaží se pro sebe urvat co nejlepší místo v nové armádě. Do toho se za nějaký čas začne verbovat a všude je strašný zmatek. Nedá se očekávat, že bychom vytáhli ještě letos. Poslali jsme jen pohotovostní oddíl, podzim bude muset král Fridrich nějak vydržet. Ale severní opevnění má dobré a v tamních končinách padne zima brzo. Takže máme dost času.

Srdce mi však puká, když vidím, kolik tato válka bude zase stát. Cifry létají jedna za druhou, sotva se královská pokladna trochu naplnila. Obávám se, že na celou zemi bude uvaleno velké břímě. Všechna panství, a je mi líto, že se to týká i Tvého řádu, musí dostát své lenní povinnosti a poskytnout každého osmého bojeschopného muže, spoustu koní, vozů, zásob a pochopitelně i peněz. Nemohu se nyní zdržovat podrobnostmi, však on už vám to někdo přesně vysvětlí. Vím, jak neradi bojujete za cizí zájmy, a tak mohu jen poradit, že vojáky lze vykoupit stem zlatých a jízdní pěti sty. Víc Ti nemám, jak pomoci.

V dobrém na Tebe vzpomíná

Tvůj Richard

Učinil jsem, jak jsi mi doporučil. Svého posla jsem poslal do Černého kláštera a až se dostavil jeden z vašich bratrů, předal mu tento dopis. Doufám, že tentokrát přijde neporušen.

Tadeáš ztratil slova. Představil si sám sebe, jak bojuje kdesi daleko od domova za něco, o čem nemá nejmenší představu, a úplně se mu z toho zatočila hlava. Rozhodně se nechtěl stát žoldákem. A kdyby žoldákem, jen vojákem, odvedencem bez vlastních práv.

Co budeme dělat?“ hlesl a podíval se na představeného. Ve skrytu duše doufal, že mistr už nějaký plán vymyslel a že ho s ním nyní seznámí. A že vlastně nic není tak černé, jak to v tuto chvíli vypadá.

Nevím, Tadeáši,“ odpověděl představený. Hlas měl tichý a vyrovnaný, ale rytíř v něm zachytil stopu nejistoty a rázem pochopil, že tentokrát je situace opravdu vážná.

Nyní pro tebe budu mít úkol,“ řekl mistr po krátkém zamyšlení. „Zítra vyjedeš s listinami pro Zelený a Tyrkysový klášter. Za dva týdny bych tady rád měl shromáždění všech klášterů. Na něm se všichni poradíme, co budeme dělat dál. Díky Richardově dopisu máme velkou výhodu a můžeme se připravit. Vyber pět dalších bratrů, z nichž každý ráno dostane dopisy pro ostatní kláštery. Ty je potřeba co nejrychleji doručit, aby se mohli představení vydat na cestu sem. Nazpět už se nemusíte tak hnát. Ty se vrať tak, abys tu byl včas na zasedání. Já teď na několik dní také odjedu.“

Tadeáš přikývl.

A ještě jedna věc,“ dodal mistr. „To, co sis právě přečetl, je mezi mnou a tebou. Nechci vzbudit paniku. Nic neříkej bratrům, kteří listiny povezou, a nic neříkejte ani představeným. Dopis však doručte přímo jim a výslovně jim zdůrazněte naléhavost příjezdu. Tak a teď jdi zburcovat ostatní bratry, já už musím začít psát ty vzkazy.“

Rytíř vyšel z pracovny a ačkoliv před chvílí pociťoval sklíčenost, nyní už byl zase plný energie. Ať už to vypadalo jakkoliv vážně, měl úkol a ten bylo potřeba splnit.

Pět dalších bratrů. Představený to vlastně vymyslel za něj. Každý z nich se vydá do několika sousedních klášterů. Do těch nejvzdálenějších pak pojedou bratři přímo a nebudou se zastavovat nikde.

Nejprve se tedy vydal za Ješkem, aby vůbec zjistil, kdo z rytířů v tuto chvíli přebývá v klášteře a kdo je někde pryč. Zastihl ho v jedné z bručivějších nálad; podle všeho už byl od představeného informován. Navíc dostal nelehký úkol – zajistit přímo v klášteře ubytování třem hostům z každého kláštera. Návštěvníci většinou v takovém počtu nocovali po sousedních vesnicích, ale nyní si mistr přál, aby byli na dosah a mohlo se jednat od svítání do soumraku. Pro Ješka to znamenalo, že musí uvolnit i některé cely obývané bratry Bílého kláštera.

Tadeáš chvilku zdvořile poslouchal Ješkovo hartusení, pak ho ale přerušil a vyžádal si na něm pět rytířů. Dostal Jana, Vendelína a tři další zkušené jezdce, kteří znali nejkratší cestu do jednotlivých klášterů.

Když pak předával pokyny Janovi, přičemž mu s těžkým srdcem zatajil důvod tohoto náhlého poplachu, odpověděl mu přítel: „Beze všeho si vezmu na starosti Okrový a Hnědý klášter.“

Zvládneš doručit dopisy včas? Mistr chce, aby se zasedání konalo za dva týdny. To znamená, že dopisy musí být doručeny nejpozději sedmého dne. Raději dříve,“ připomněl Tadeáš.

Žádný strach, Tadeáši. Jiskra je plná síly, v Okrovém klášteře budu nejpozději za čtyři dny. A za další den a půl dorazím i do Hnědého. Neboj se, znám tam cestu, kterou se to dá stihnout,“ dodal, když viděl, jak se jeho druh překvapeně zatvářil.

Až teď si Tadeáš vzpomněl, že Jan se vlastně narodil nedaleko Okrového kláštera nebo přinejmenším někde v tamní oblasti. Musí to tam tedy znát. O jednu starost méně, teď zbývalo navštívit ostatní bratry.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami