Večer seděl Tadeáš v zahradě na lavičce a rozmlouval s Janem. Původní záměr, vydat se ještě týž den za představeným, nevyšel. Bratr Arnošt společně se svými bratry z Modrého kláštera odjel hned odpoledne. Zřejmě si od prodlužování své návštěvy nic nesliboval, a tak se raději odebral do domovských končin. Mistr se záhy po jejich odjezdu uchýlil neznámo kam. Buď si nepřál být vyrušován, nebo se také vzdálil za svou prací.

Tadeáš už si myslel, že se bude muset se svými myšlenkami vypořádat sám, když se k večeru znenadání po bezmála třech týdnech vrátil Jan, kterého mistr vyslal do jedné z osad na jihovýchodním konci pozemků Bílého kláštera. Mezi tamními obyvateli totiž propukl poměrně živý spor a správce vesnice raději požádal o přítomnost některého z rytířů u soudního stání.

Bratři takto často vypomáhali. Drobné rozsudky i urovnání sice byly v pravomocech jednotlivých osad, nicméně jakékoliv spornější otázky či závažnější přečiny pomáhali soudit rytíři řádu.

Nyní však mluvil Tadeáš. Vypravoval svému příteli vše o schůzce zástupců obou klášterů a také o tom, co mu následně řekl Ješek. Ještě teď večer byl Tadeáš natolik rozrušený, že se neustále vracel, opravoval, přeskakoval a trvalo mu dlouhou dobu, než všechno vylíčil tak, jak to skutečně bylo. Sám nevěděl, proč je tak neklidný; uvědomoval si ovšem, že v jeho případě to není potlačovaný hněv jako u Ješka.

Jan se zájmem poslouchal. Nepřerušoval vyprávění, jen Tadeáše čas od času usměrnil nějakým dotazem.

„Ale řekni mi, jak je to možné?“ zvolal náhle Tadeáš a už nevydržel sedět na lavičce. Vstal a nepokojně přecházel sem a tam. Jan ho s mírně nadzvednutým obočím pozoroval – zřejmě ho překvapilo, že se přítel takto neovládá.

„Jak je možné, že by někdo z představených takto jednal?“ pokračoval Tadeáš.

„Každý se učí,“ odpověděl mu Jan po chvíli. „I představení. Jsou to lidé jako my a taky musí mít své chyby a s nimi bojovat, nemyslíš?“

Tadeáš pokýval hlavou, to mu přece bylo jasné.

„Že je někdo představený, přece neznamená, že je dokonalý. Nesmíš je považovat za ideály,“ dodal ještě Jan.

Tadeáš se zastavil a zamyslel se. Opravdu považoval představené za ideály? Vždycky si jich vážil, to ano, ale stejně tak si vážil třeba i bratra Pavla, Ješka nebo dalších. Tak proč ho tam, kde by běžně pocítil jen lehké zklamání z toho, že se v někom zmýlil, u Arnošta s Tomášem něco tak hnětlo? Smýšlet o někom lépe, než jaký ve skutečnosti je, přece není nic tak hrozného…

„A co ty?“ řekl najednou a sedl si.

Jan však viděl, že se Tadeáš zeptal jen ze zdvořilosti, protože mu bylo hloupé, že doposud mluvili jen o jeho zážitcích. Myšlenkami však stále byl u představených, a tak Jan odpověděl jen velmi stručně a záhy stočil hovor zpět na původní téma. Viděl, že by ho Tadeáš tak jako tak poslouchal bez odpovídajícího zájmu, takže by rozhovor nemohl být pro ani jednu stranu přínosný. Tohle je učil mistr a měl pravdu. Mluvit jen proto, aby to bylo vyřčeno, když druhá strana neposlouchá, je ztráta času.

Tadeáš se ale postupně uklidnil. Sám se začínal divit, že se nechal tak unést a trochu se za to styděl. Nakonec se rozhodl, že si to nechá uležet v hlavě a vrátí se k tomu později.

Až v tu chvíli byl Jan ochoten pokračovat ve svém vyprávění. V jedné z osad již delší dobu panoval spor mezi dvěma rodinami, které spolu sousedily. Hranice jejich polí nebyla vytyčena nijak přesně, většinou byla určována podle letitých stromů. Rodiny se kdysi přátelily, ale jak staří umírali a mladí nastupovali na jejich místo, padlo jedno nešťastné slovo ke druhému a už z toho byla taková malá válka. Až si pak jeden ze synů vzpomněl, že za jeho děda vedla hranice jinudy. Když se rodiny ještě přátelily, prý jeho děd tomu druhému část pole propůjčil, protože se sám nestačil o všechno starat. A toto nové rozdělení přešlo na potomka a pak na druhého.

Jenže nynější hospodář požadoval vrácení půdy zpět a dovolával se ostatních obyvatelů osady, kteří mu byli ochotni dosvědčit, že hranice byla kdysi vytyčena jinak. Na to se žalovaná strana ohradila, že půdu řádně odkoupila a že už je jejich.

„Nechali jsme si přinést místní kroniku. I když chalupa kronikáře nedávno vyhořela, měli jsme štěstí. První a jedinou věc, kterou starý kronikář tehdy popadl, když utíkal z hořícího pekla, byly jeho záznamy. Nakonec se nám podařilo vyhledat, kudy remízek mezi oběma poli vedl před padesáti lety. Od konce malé zídky, přes vysoký dub až k mladé břízce. Jenže co myslíš? Zídka se dávno rozpadla, vysoký dub někdo pokácel a bříz, které před takovou dobou byly mladé, tam rostlo hned několik. To se ví, že každý z nich ukazoval na jinou. A protože jejich otcové, natož pak dědové už dávno nežili, koho jsme se mohli zeptat?“ vyprávěl Jan.

„Vyslechli jsme spoustu místních, ale každý tvrdil něco jiného. Na někom bylo vyloženě vidět, že je s jedním nebo druhým domluvený, a tak vypovídá podle přání. Někdo nám sice poctivě sdělil, co si pamatuje, ale po takové době už paměť leckomu nesloužila. A navíc, kdo mohl vědět, na čem se tehdy dědové či otcové dohodli?

Více svědků vypovídalo pro toho, kdo žaloval, ale něco mi říkalo, že nám něco zatajuje. Smlouvu či jakýkoliv jiný doklad o odkupu nebo přenechání však obžalovaný nemohl předložit. Bylo to skutečně těžké rozhodování.“

„To ti věřím. Když jsem dělal pořádky v Milotíně, tak jsem taky několikrát věděl, že mi někdo do očí lže, jenže neměl jsem mu to jak dokázat,“ připomněl si Tadeáš.

„Pokud to skutečně víš, tak je přece tvou povinností rozhodnout tak, jak je to správné. Zodpovídáš se přece někomu jinému než obyvatelům Milotína.“

„Vím, Jane, ale občas jsem měl pocit, že bych tím napáchal více škody než užitku. Tak jsem raději zatnul zuby a přešel to.“

„Myslíš, že je to správné?“ ptal se Jan. Ale vůbec ne pochybovačně, naopak, se zájmem.

„To nevím. Asi jak kdy. Když jsme třeba jednou ráno rozdávali jídlo a jeden muž si přišel dvakrát a snažil se nám tvrdit, že je tu poprvé, tak jsem ho vyhnal. Ublíženě si pak všem stěžoval a říkal, jak mu křivdíme, když ho označujeme za lháře. Jenže já si ho pamatoval a i Markéta měla pocit, že si předtím bral mezi prvními.

Když pak ale jedna skupinka mužů přeskládala zásoby ve skladišti úplně jinak, než jsem jim řekl, a všichni sborově tvrdili, že právě takto jsem to po nich chtěl, tak co jsem s nimi měl dělat? Nedat jim večer příděl jídla? Věděl jsem, že si chtěli práci usnadnit, a proto mě neposlechli, ale kdybych jim nedal najíst, tak by to způsobilo více problémů, než vyřešilo. Stejně jsem jim přikázal, aby to druhý den udělali tak, jak jsem to chtěl původně, takže té práci neutekli.“

„Na tom něco bude,“ připustil Jan.

„No a jak to vlastně pokračovalo tam u vás?“ zeptal se Tadeáš.

„Teď přijde to nejlepší. Jednoho dne, když už jsme se málem rozhodli vynést rozsudek, přišel do vesnice starý kněz. Ten žil od nepaměti v sousední osadě a když zjistil, že se dva muži, které sám křtil, takto přou, rozlítil se a oběma vynadal jako malým klukům. Měl jsi vidět, jak tam oba stáli a tvářili se kajícně, když tam na ně kněz přede všemi hulákal. Byli jsme tak rádi, že je konečně někdo postavil do latě, že jsme ho nechali vykřičet, co mu síly stačily.

Když skončil, zeptali jsme se ho, jestli si pamatuje, kudy hranice skutečně vedla, když znal otce i dědy obou mužů. A prý že ano. Tak jsme šli s ním a on nám ukázal původní linii. Pravdu měl ten, kdo požadoval navrácení. Ale hned nato kněz zdůraznil, v jak dobré shodě rodiny až dosud žily, a na svou čest odpřisáhl, že se otcové před ním domlouvali, že si půdu předají. Jak se nakonec ale přesně dohodli, to prý nevěděl.

A tak jsme se rozhodli, že pro každého z nich hovoří část faktů. Proto jsme novou hranici stanovili přesně polovinou sporného území a navíc jsme jim nařídili, aby okamžitě za své peníze postavili plot, který spor definitivně ukončí. Všechno jsme zaznamenali do kroniky, aby to bylo možné kdykoliv dohledat, a pak jsem se vrátil sem,“ dopověděl Jan.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.