Pozítří ráno však Tadeáš zjistil, že se mýlil. Když vešel do pracovny představeného, seděli již za stolem mistr a po jeho levém boku Ješek, jehož černé ježaté vousy působily v ostrém kontrastu k bílému rouchu a plášti.

„Dobré ráno, Tadeáši,“ pozdravil mistr a pokračoval v rozhovoru s Ješkem. Vysvětloval mu něco o bratrech z Modrého kláštera, ale Tadeáš přišel pozdě na to, aby pochopil, o čem je řeč. Posadil se tedy napravo od představeného a přemítal o tom, co se asi stalo bratru Pavlovi, že dnes nemohl hosty přijmout.

Po chvíli se dveře otevřely znovu. Objevil se v nich představený Modrého kláštera a za ním i jeho doprovod. Tadeáš bratra Arnošta ještě nikdy neviděl. V nejsevernějším klášteře totiž byl jen jednou, a to krátce, přesto však hned na první pohled poznal, kdo z trojice mužů je představeným. Arnošt totiž měl na svém rouchu viditelně připíchnut symbol představeného a i jeho plášť byl zdobenější než plášť jeho druhů.

Když Arnošt vešel a zrak mu padl na Tadeáše, na kratičký okamžik se zarazil a zkoumal pro něj neznámou osobu. Bleskově však nasadil původní výraz a se zdvořilým úsměvem pozdravil mistra.

Ten za stolem povstal a totéž po něm učinili i Ješek s Tadeášem. Když bylo vzájemné vítání u konce, šestice mužů se posadila.

Arnošt hned zkraje zavedl řeč na Bílý klášter a pochvalně se vyjadřoval o tom, co se tu od jeho poslední návštěvy změnilo. Prý byl večer navštívit kapli a ta působí mnohem světlejším a vznešenějším dojmem než ta v Modrém klášteře. Čas od času se Arnošt ohlédl na své bratry, kteří pak k rozhovoru přispěli nějakou svou poznámkou.

Ješek odpovídal, jen když byl výslovně tázán, a tak převážnou část hovoru za Bílý klášter obstarával mistr. Tadeáš seděl tiše vedle něj a připadal si méněcenný. Nevěděl, co by měl říct, a tak mlčel. Představený Arnošt a jeho doprovod se za řeči dívali buď na mistra, nebo na Ješka, zatímco Tadeáše přehlíželi. Mistr ho sice na začátku představil, ale od té doby už ho hosté nebrali na vědomí.

„Nejel jsi však takovou dálku, aby sis s námi povídal o naší kapli, bratře Arnošte,“ připomenul mistr.

„Ach, ano. Samozřejmě. Jak už jsem ti psal v dopise, je celá řada okolností, které se za poslední dobu změnily. I váš klášter musel přes všechnu starostlivou péči bratra Pavla – kde mimochodem dnes je? – zaznamenat, že letošní sklizeň byla poněkud méně hojná, než na jakou jsme byli zvyklí v posledních letech, že ano? Počasí bylo zkraje roku opravdu nešťastné a je škoda, že některá naše nová hospodářství dostala takovou ránu tak brzy po rozkvětu. Letos skutečně nečekáme úrodu, ze které by naše sklepy praskaly ve švech,“ řekl Arnošt sedící pohodlně opřený na své židli. Ruce měl položeny před sebou tak, že se konečky prstů navzájem dotýkaly. Tadeáš si všiml, že se představený při tomto proslovu často díval někam do stolu, někdy i z okna. Mluvil pomaleji, jako by neustále hledal ta správná slova.

„Z minulých let musíte mít přece dostatek zásob,“ odpověděl mistr.

„Samozřejmě. Ale na horší se vždycky špatně zvyká,“ zasmál se Arnošt, ale když si všiml, že jeho pokus o uvolnění atmosféry nevyšel úplně podle očekávání, pokračoval: „O zásoby potravin skutečně nejde, nemusíš mít strach. Udělali jsme spoustu opatření, abychom netrpěli nedostatkem, i když úroda nebude bohatá. Avšak nejen chlebem živ jest člověk, že ano, a co mi dělá starosti, to je něco úplně jiného. Byli jsme zvyklí část z nadbytku prodávat do okolí a nyní musíme prostředky k potřebnému rozvoji hledat jinde. I v tomto ohledu máme připraveno řešení, které by pomohlo ke všeobecné spokojenosti. Je smutné, že nedaleko kláštera máme nevyužité zdroje, a daleko smutnější je, že i to, co jsme už jednou měli, chátrá. Jedná se mi o Medvědí studánku. Bouda pustne, rozpadá se a zařízení rozmístěná v lesích reziví a zarůstají. Nebylo by krásné tyto lesy opět oživit činorodou prací?“ nadhodil vesele Arnošt.

„Krlevské lesy zůstanou v podnájmu pana ze Ctibořic,“ řekl chladně a určitě mistr. Tadeáše při těchto slovech úplně zamrazilo. Sice neměl nejmenší ponětí, o čem představení hovoří, ale vytušil, že se jedná o jakýsi spor, v němž musel mistr uplatnit svou vůli proti té Arnoštově.

Kradmo pohlédl na Ješka, který se tvářil obzvláště mrzutě. Zpod hustého obočí se pronikavým pohledem díval na Arnošta a působil dojmem, že naprosto souhlasí s mistrem. Tadeáš si pomyslel, že je jediný, kdo vůbec neví, o čem je řeč. V nitru se trochu zlobil na představeného, že mu před příchodem hostů nic neprozradil, ale snažil se takové pocity zaplašit.

Arnoštovi chvilinku trvalo, než se z mistrovy reakce vzpamatoval. V očích mu zablesklo bolestné pochopení, že pokud bude chtít prosadit své přání, bude ho to stát ještě hodně sil. Ale krátce nato už se mu ve tváři rozhostil týž společenský úsměv, s nímž rozhovor začínal.

„Pane, chovám v úctě tvůj názor, ale nemyslíš si, že od tvé poslední návštěvy již uplynul nějaký čas a že se leccos změnilo? Kdybys přijel, sám by ses přesvědčil, jak smutno nyní u Medvědí studánky je. Bolí mě u srdce, když vidím, jak kdysi slavné stavení tak chátrá.“

„Jsem velmi dobře zpraven o stavu hájenky i okolí,“ odpověděl mistr. Tadeáš ještě nikdy neslyšel svého představeného jednat s někým tak tvrdě. Jaký to rozdíl oproti tomu, když si mistr přátelsky povídá s ním nebo když družně rozmlouval s mladým králem.

Arnošt si povzdychl. „Vím, že s panem ze Ctibořic udržuješ písemné styky, ale… řekněme, že názory jednoho muže mohou být často příliš jednostranné, někdy až zkreslené.“ Představený Modrého kláštera si promnul pečlivě střižené, bílošedé vousy, a když mistr nereagoval, dodal: „Nebo také záměrně nepřesně sdělené.“

„Obviňuješ snad pana ze Ctibořic ze lži? Pokud ano, tak to aspoň nazvi pravými slovy!“ zvýšil hlas mistr. Tadeáš vedle něj zaraženě seděl a ani trochu si nepřál být v kůži bratra Arnošta. Připadalo mu, že kdyby se mistr takto v hněvu rozkřikl na něj, asi by mu měsíc nepřišel na oči.

Oslovený se však nevzdával. „To jsem skutečně neměl na mysli, jen jsem se snažil říct, že by bylo moudré, kdyby ses o všem přesvědčil sám. Je škoda, že taková vzácnost leží ladem. A taky by sis mohl prohlédnout, jak se na našich pozemcích rozmáhá svatá církev. Přímo nám pod nosem! A není se co divit, když má tolik prostředků, že za nimi lidé jenom běhají. Navštěvují jejich honosné kostely a rozplývají se nad tou nádherou a naše prosté kaple jim nevoní.“

„Měl jsem za to, že náš řád lidi neuplácí falešnými cetkami,“ řekl znovu už klidně mistr.

„Nejde o uplácení. Vždyť lidé jim sami dávají své peníze. Každý chce přispět na nějakou tu sošku či co, hlavně když to přispěje k jejich spasení.“

„Dávají peníze řádu, potažmo vesnic, nebo svoje vlastní?“

„Svoje vlastní, to je na tom to nejhorší,“ rozložil Arnošt rukama. Už jen s vypětím všech sil dokázal předstírat klid a často se mu ani to nedařilo. Věty navazoval rychle za sebou a jeho uhlazená mluva byla ta tam.

„Se svými penězi mají přece právo nakládat, jak uznají za vhodné. Když je chtějí dát svaté církvi, budiž tedy.“

„To je ti vážně úplně jedno, že se od nás lidé odvracejí?“ zeptal se nevěřícně Arnošt.

Mistr se na něj zadíval. „Nezáleží mi na tom, k jaké víře se hlásí,“ řekl pak pomalu. „Neposuzuji úspěch našeho řádu podle toho, jak plno máme v lavicích kaple, Arnošte. To bys měl přece dávno vědět. Důležité je, z jakého důvodu tak činí. Jestli jejich cesta vede jinudy, mají plné právo po ní jít. Jsou-li pohodlní a dávají-li přednost povrchnosti před pravými hodnotami, je to jejich rozhodnutí, za které si ponesou následky jen oni sami. Pokud se však odvrací proto, že jim naše učení předáváš zakalené, je to tvá odpovědnost.“

Arnoštovi na chvíli došla slova. Tadeáš si pomyslel, že od pohledu výřečnému muži se to nestává často. Ale tato debata se očividně nevyvíjela podle jeho představ.

„A nyní, jestli prominete, bych si tady s bratrem Arnoštem ještě rád pohovořil osamotě,“ pronesl do ticha mistr.

Ostatní tedy poslušně vstali a opustili místnost. Bratři z Modrého kláštera odešli po chodbě, zatímco Tadeáš s Ješkem zůstali ještě chvíli stát za dveřmi, než je také následovali.

„Mizerové!“ vyrazil ze sebe po pár krocích Ješek a znovu se zastavil. Působil dojmem, že se musel celou tu dobu nadmíru ovládat, aby nevykřikl mnohem dříve. O co víc se však držel, aby s hosty mohl mluvit mistr, o to více vybuchl nyní.

„Svatá církev je jim trnem v oku, to ano, ale že se sami chovají tak, že se k nim lidé otáčí zády, toho si nevšimnou. A ještě chtějí po mistrovi, aby jim povolil hromadit bohatství!“

„Ješku, odpusť, ale vůbec jsem nepochopil, o čem představený Arnošt s mistrem na začátku mluvili,“ řekl Tadeáš, ačkoliv nechtěl bratra ještě více popichovat.

„Medvědí studánka byla velká lovecká bouda v lesích na sever od Modrého kláštera. Tamější smrky jsou jedny z nejzdravějších v naší zemi. Jeden trám z té oblasti má cenu dvou natěžených třeba tady u nás. Ještě donedávna to býval velký zdroj příjmů Modrého kláštera.

Krom toho v lesích žije spousta dravé zvěře. Ale stejně jako tady, i tam se v nich může lovit jen do takové míry, do jaké je to potřeba. Jenže znáš to, kde je příležitost, tam se hned najdou nějací lotrové, kterým poctivá práce nevoní. Do Krlevských lesů často chodili pytláci a škodili tam. Bratrům z Modrého kláštera dalo hodně práce zavést tam pořádek. Právě proto byla zavedena přísná pravidla a jen hlavnímu lovčímu sídlícímu na Medvědí studánce a jeho mužům bylo dovoleno lovit.

Každá nekázeň se tvrdě trestala. Jenže jednou se ukázalo, že se pytlačení netýká jen lidí z okolí. Lovčí na své pochůzce potkal dva vyzbrojené bratry. Byl překvapený, ale předvolal si ho představený a ‚nedorozumění‘, jak to tehdy Arnošt nazval, se vyjasnilo. Na všechno by se asi zapomnělo, kdyby na bratry náhodou nenarazili také lovčího pomocníci. Ti už tak mlčenliví nebyli. Po práci zapadli do krčmy a pustili si pusu na špacír. Vzplálo to, jako když podpálíš suchou louku. Zpráva šla rychle od úst k ústům a každý řádu klel, kudy chodil. A ani se moc nedivím. Tak je tomu vždycky, když si někdo myslí, že pro něj kázeň neplatí,“ durdil se Ješek.

Tadeáš ho zřejmě ještě nikdy neslyšel tak dlouho souvisle mluvit. Tak trochu čekal, že se Ješek postupně uklidní, ale opak byl pravdou. Černé vousy se mu ježily ještě více než obvykle a jeho pohled jenom sršel.

„A bratr Arnošt o tom věděl?“ zeptal se Tadeáš. Nemohl uvěřit, že by představený mohl takto jednat. Takový přečin se přece musel tvrdě potrestat, a ne se ještě snažit ho ututlat a tvářit se, jako by se nic nestalo.

„Tadeáši, to se mě neptej. Já u toho nebyl. To se ví, že se Arnošt rozzlobil. Bratry sice potrestal, ale jestli je potrestal skutečně za to, co provedli, nebo spíše za to, že se to provalilo a on s tím měl problémy, to opravdu nevím. Mistrovi pak svatosvatě slíbil, že se to nebude opakovat. Ten však nechtěl ponechat nic náhodě a celé lesy pronajal – za podmínek, které nikdo kromě něj nezná – svému známému, panu Ctiboru ze Ctibořic. Ten podle všeho lesy využívá jen tak, aby zaplatil našemu řádu, co mu patří. Jinak prý často jezdí do lesů na vyjížďky, když si potřebuje odpočinout a načerpat inspiraci. Prý totiž píše.“

„Když ale řád dostává za pronájem zaplaceno, tak proč ty spory?“ ptal se dál Tadeáš.

„Řád zaplaceno dostává, to ano, ale Modrý klášter ne. Všechno putuje rovnou do pokladny řádu. To je právě ta věc, která Arnoštovi leží v žaludku,“ zabručel Ješek. Pak ještě naposledy nechápavě zakroutil hlavou a odešel.

To Tadeáš zůstal stát na místě jako politý studenou vodou. Ze všeho nejvíce toužil jít hned za mistrem a ujistit se, že to není pravda. Celé ty roky žil v představě, jak pěkně řád funguje a jak jsou všichni představení vzorem všech ctností, a nyní se začínalo ukazovat, že je možná všechno jinak!

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.