Nejteplejší měsíce roku uběhly velmi rychle. Bratr Bedřich se rychle zotavoval, a tak se občas přišel podívat na své žáky. Muž s ošlehanou tváří a velkým, hustým knírem sedával na jednom z pařezů a pozoroval dění na palouku.

Bedřich měl za sebou dlouhou minulost. Tadeáše nepřestávalo překvapovat, že tento muž strávil většinu svého života na bitevních polích, když se jako žoldák potloukal zrovna tam, kde za vojenskou službu dobře platili. Prodělal spoustu zranění a následky jednoho z nich byly patrné doposud – neustále napadal na pravou nohu. Přesto všechno dokázal být ještě velmi hbitý a předat svým žákům vše, co bylo potřeba.

K řádu se mohli muži přidat v jakémkoliv věku, a tak představený nic nenamítal, když se Bedřich jednoho dne přihlásil u brány. Ostřílenému bojovníkovi se prý začal zajídat pohled na všechno násilí a najednou zatoužil poznat i jiný způsob života. Mistr ho tehdy zařadil, jako všechny nově příchozí, mezi čekající bratry. V tom neexistovalo výjimky. Bedřich působil mezi mladšími souputníky malinko nezvykle, ale jak byl dříve zvyklý vykonávat rozkazy, tak nyní dělal, co se po něm žádalo. Pracoval se všemi ostatními, vzdělával se se všemi ostatními a pomalu pronikal do učení, které v klášteře vyznávali.

Když pak přišel den, kdy byl zařazen mezi rytíře, po jeho tvrdé, jizvami pokryté tváři stékaly slzy.

A tak zde nyní seděl, rukou si mechanicky mnul uzdravující se nohu a zkušeným okem pozoroval Tadeáše při práci. Byl z těch lidí, kteří se dokážou zkoumavě podívat na někoho jiného a nezaujatě posoudit, co dotyčný dělá lépe, co hůře a co jednoduše jinak.

První, čeho si na žácích všiml, byla nepopsatelná změna. Jako by nyní udělali neznatelný, zato však rozhodující krůček a začali působit mnohem jistějším a šikovnějším dojmem. Bedřich musel uznat, že Tadeáš bratrům předal něco úplně jiného – něco, co velmi potřebovali, aby se dokázali vyprostit ze zažitých návyků.

Jakmile zazněl zvon a žáci se odebrali zpět do kláštera, ještě chvíli poseděl na pařezu.

„Jsou velmi šikovní, tvé vedení je na nich poznat,“ zvolal k němu Tadeáš, který odcházel jako poslední.

Bedřich se sice usmál, ale odpověděl: „Něco se mi ale nepodařilo tak dobře, jako tobě. Všiml sis, jak tři žáci na každém tvém slově jenom visí?“ Necítil potřebu podělit se o svůj předchozí poznatek. Sám si ho uvědomil a podle toho, jak jistě si při výuce počínal Tadeáš, věděl, že o tom ví i on.

Tadeáš zaznamenal důraz na slově „tři“ a znovu mu na mysli vytanul ten čtvrtý, Karolín. Něco se mu na tomto mladíkovi nezdálo. Vlastně se na něj označení mladík úplně nehodilo. Tadeáš nevěděl, jak starý tento žlutovlasý muž je, ale o moc mladší než například Mojmír nebyl. Měl poměrně krásnou tvář s mladistvou pletí, především to ho zřejmě činilo mladším. Podle držení hlavy i těla, výrazu ve tváři i velmi jemných rukou by se dalo soudit, že pochází z nějaké urozenější rodiny.

„S Karolínem to zřejmě umíš lépe ty než já. Vlastně mu vůbec nerozumím. Vrtá mi hlavou, proč se někdo jako on dal k našemu řádu,“ přiznal se Tadeáš.

„Tento muž potřebuje velmi přísnou ruku. O jeho minulosti toho moc nevím, ale buď měl změkčilého otce, nebo ho otec ani nevychovával. Potřebuje ještě hodně otesat,“ řekl hlubokým, vykřičeným hlasem Bedřich a s lehkým syknutím se zvedl z pařezu. Oba bratři se pak společně vydali do kláštera.

Venku bylo příjemně. Sluneční paprsky pomalu zapadajícího slunce se proplétaly mezi stromy, v jejichž korunách zpívali po celodenním poletování ptáci. Tadeáš si s Bedřichem vyměnil ještě několik slov a u dveří do jídelny se rozešli každý k jinému stolu.

Když si Tadeáš už už sedal k Vendelínovi, všiml si, že na něho mává mistr. A tak tedy Vendelína jen poplácal po rameni a přešel dále.

„Přisedneš si, Tadeáši? Rád bych s tebou prohovořil několik věcí,“ oslovil ho představený a ukázal na židli naproti sobě. „Bedřich mi sdělil, že do dvou až tří týdnů už bude opět schopen výuky. Do té doby převezme čekající bratry bratr Hynek a bude se s nimi věnovat lukostřelbě. Tebe budu potřebovat k něčemu jinému. Někdy zítra dorazí do našeho kláštera bratr Arnošt, představený Modrého kláštera. Poslal napřed dopis, že se mnou potřebuje projednat něco důležitého. Přijede i s doprovodem, dvěma bratry, kteří mu s řízením kláštera pomáhají. Bude tedy vhodné, když hosty přivítáme, jak se patří.“

„Mám představenému připravit pokoj pro hosty a jeho bratrům cely?“ zeptal se Tadeáš.

„Ne,“ usmál se mistr, „zítra si odpočiň. O ubytování bratrů se postará někdo jiný. Pozítří však přijď ráno do mé pracovny, v lepším oděvu prosím. Předpokládám totiž, že představený Arnošt přijede se vší parádou.“

Tadeášovi neunikl tón mistrova hlasu, ale než se tím začal zabývat, myšlenky mu už utekly jinam. Věděl, že oficiální návštěvy přijímá mistr spolu se dvěma dalšími bratry. Většinou to však byli starý bratr Pavel a Ješek. Ješek musí být zřejmě pryč, že si představený žádá jej.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.